Francie a Itálie, sacrebleu!
Když spolu ve středu po telefonu mluvili dva prezidenti, Emmanuel Macron a Sergio Mattarella, dali si záležet, aby to vypadalo, že jejich země mají ty nejlepší vztahy. Ovšem odvolání francouzského velvyslance z Říma se naposledy událo roku 1940.
Aktuální roztržka mezi Francií a Itálií rozhodně není nějaké „mnoho povyku pro nic“. Ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian v rozhovoru pro Corriere della Sera tvrdí, že se francouzský velvyslanec Christian Masset do Říma navrátí velmi brzy. Mezi dvěma zakladatelskými zeměmi Evropských společenství, nyní EU, existuje „historický vztah“. Ten byl podle Le Driana, jednoho z nejoblíbenějších politiků Francie, výrazně zpochybněn. Co se to tedy, sacrebleu, stalo?
Minulý týden se místopředseda italské vlády Luigi Di Maio vydal do Francie, aby se zde setkal s jedním z mluvčích hnutí „žlutých vest“Christophem Chalençonem, který leží francouzské vládě a Macronovi hodně v žaludku. Di Maio, který je zároveň šéfem Hnutí pěti hvězd, se cítí být „žlutým vestám“blízko. Jako dárek s sebou přivezl systém Rousseau, software, díky němuž by radikální hnutí vytvořilo širokou „participativní síť voličů“a uskutečnilo sen utopistů: přímou demokracii v digitálním hávu.
Jeden by si řekl, že to nestojí za hysterii, ale Chalençon, o němž se již dříve mluvilo v souvislosti s kandidaturou do Evropského parlamentu, patří k nejtvrdším představitelům hnutí. Byl to opravdu on, který vyzval k lidovému povstání? Když se člověk podívá na jeho vystoupení na televizním kanálu Cnews z loňského prosince, vidíte někoho, kdo neudrží slzy v očích. Co opravdu Chalençon řekl? „V sobotu budou další mrtví. Bude povstání. Máme na to tři dny, abychom jednali.“To nezní moc přesvědčivě.
Nacionalistická lepra
Dva dny předtím ve studiu Europe 1 přišel s originálním návrhem. Současná vláda by měla podat demisi a místo Édouarda Philippa by rád viděl v čele vlády generála de Villierse. Generál, který byl z pozice šéfa generálního štábu odvolán v červenci 2017, krátce po nástupu Macrona do funkce, odešel s větou, jež se zapsala do paměti celé Francie a kterou si zde dovolíme reprodukovat: „Nenechám se takhle vomrdat!“Citaci, kterou generál pronesl za zavřenými dveřmi obranného výboru Národního shromáždění, přinesl večerník Le Monde. Generál, který nechodí pro slůvka daleko, nesouhlasil se snížením vojenského rozpočtu o 850 milionů eur na rok 2017. Návrh Chalençona ovšem s díky odmítl.
Francie měla naposledy v čele státu generála Charlese de Gaulla. A byl to on, který položil v roce 1958 základy režimu, který jeho oponenti nazývali často permanentním převratem. Režim „kryptomonarchistické“Páté republiky, jež nyní praská ve švech kvůli hnutí „žlutých vest“, by někteří rádi vyřešili přímou volbou v ulicích – a místy i útokem na „přežilé demokratické instituce“. Je to dobrá cesta?
Je kvůli jedné návštěvě potřeba odvolávat velvyslance? Itálie přece neudělala minulý týden to samé, jako když v roce 1940 Benito Mussolini vyhlásil válku Francii. Luigi Di Maio navíc v reakci zopakoval, že navštívil Francii coby předseda hnutí a při otevřených hranicích u toho nepotřebuje mít žádnou asistenci velvyslanců ani červený koberec.
Toto „krásné setkání“, při němž se mluvilo o „našich zemích, sociálních právech a přímé demokracii“, označil Di Maio poeticky jako „vítr změny, jenž překročil Alpy“. Nezapomněli se vyfotografovat a dát to na sociální sítě. Brzy se mají setkat v Římě. Luigi Di Maio „žluté vesty“podporuje dlouho a sloganem „Neoslabujte!“je podpořil vícekrát. Podobně se vyjádřil i Matteo Salvini, místopředseda vlády a šéf separatistické Ligy, který sdělil: „Podporuji čestné občany, kteří protestují proti prezidentovi, jenž vládne proti svému lidu.“
Rozdílné chápání francouzské a italské demokracie, již provozují dvě odlišné vlády, nemůže být rozporuplnější. Horizontální Hnutí pěti hvězd, vzniklé jako vzedmutí italského komika Beppe Grilla, jenž se vyjadřoval o politice podobně jako generál de Villiers, přerostlo v projekt, kterému se překvapivě daří, navzdory recesi, udržet stále na nohou. Kdysi separatistická Liga, jež se tvrdě vyjadřuje o uprchlících, odmítá přijímat další lodě ve svém teritoriu, má vysokou podporu v celé Itálii. To se nemusí líbit prezidentu Macronovi, který to celé vidí jako „nárůst nacionalistické lepry“. Jeho politická legitimita je rozhodně nižší, byť v posledních dnech narostla o pár stupňů.
Rozdílné chápání francouzské a italské demokracie nemůže být rozporuplnější.
Slovy Napoleona III.
Slovní výměny, jejichž týdenní turbulence zaměstnávaly média na obou stranách Alp, se zdají být prozatím u konce. Pedagogické kázání, jež v těchto týdnech a dnech předvádí Macron v rámci „velké národní rozpravy“, již někteří komentátoři v čele s výbojným komentátorem Edwy Plenelem označili za „národní kampaň placenou daňovými poplatníky“, je ukázkovým příkladem, že tradice obou zemí jsou navzdory „blízkým vztahům“přece jenom odlišné.
Spor mezi Francií a Itálií ale není jen sporem o limity suverenity zemí a společenství, ale především o limity evropské demokracie. Kdo lidu vládne, musí ho umět i zradit? První prezident francouzské Druhé republiky Louis-Napoléon Bonaparte, jenž později založil Druhé císařství, to věděl dobře, když řekl: „Zejména nemějte strach z lidu, je mnohem konzervativnější než vy.“