Hledání ztraceného času
Má tři olympijské a pět světových medailí. Tělo Ondřeje Moravce však přestalo běhat rychle.
Vlednu měl životní střeleckou formu – a zároveň největší běžeckou krizi kariéry. Proto si Ondřej Moravec zavelel: Pryč ze závodů. Místo Světového poháru v zámoří se s B-týmem a bývalým šéftrenérem Rybářem dva týdny připravuje v Novém Městě na Moravě.
Když jste v televizi sledoval, co vše se děje v Canmore, pomyslel jste si: Dobře jsem udělal?
To ano. Canmore bylo tristní. Samozřejmě, dopředu počasí neodhadnete. Ale i místní z Canmore říkají, že jednou za zimu tam foukne arktický vítr a teploty pod minus 30 jsou potom běžné. Obzvlášť při štafetách jsem všechny závodníky u televize doslova litoval.
Protože jste vnímal, jak zmrzlé prsty na střelnici mají?
Neuvěřitelně zmrzlé. Muselo to být pro ně strašně těžké. Zaplať pánbůh, že všichni z našeho týmu zůstali zdraví. Teď přelétli do Salt Lake City a Michal Krčmář mi psal, že tam mají plus čtyři stupně. Taková opět razantní změna teplot musela být pro tělo další šok.
Světový pohár v Americe strádá i divácky. Patříte přesto k biatlonistům, kteří tvrdí: Jednou za tři roky by se i v zámoří konat měl?
Měli jsme k tomu v Ruhpoldingu dokonce sezení s vedením IBU. Zásadně proti nejsem, ale rozhodně bych volil jiné období.
Na začátku sezony?
Ano, 95 procent týmů by to tak bralo, na čemž jsme se shodli i se silnými zeměmi, jako jsou Norsko nebo Francie. Každý biatlonista chce na podzim už co nejdřív začít závodit a je mu jedno, kde začne. Zato teď jste dva týdny před mistrovstvím světa 1 700 metrů vysoko a v časovém posunu osm hodin. Po návratu domů z toho budete rozsekaní a zůstane vám zhruba jen týden na přípravu na mistrovství, což je strašně málo.
I proto jste dlouho váhal, zda do Ameriky odcestujete?
Když jsem v úvodu zimy neměl výsledky, jaké bych si představoval, domníval jsem se, že by mi jakékoliv další závody mohly pomoci, a chtěl jsem do Ameriky odletět. Jenže v Anterselvě jsem na tom byl běžecky už tak moc zle, že neexistovala jiná volba než Ameriku vynechat a zapracovat v tréninku na běhu.
Zkuste popsat pocity, jaké jste v Anterselvě na trati měl.
Neskutečné trápení. Bolelo to úplně maximálně. Kdybych tam po sprintu nevynechal stíhačku, nejspíš by mě stála tolik sil, že bych potom hromaďák ani nemusel dojet.
Hlava by chtěla, zato tělo vám říkalo: V žádném případě?
Přesně tak. Po psychické stránce jsem na tom byl dobře, střelba mi šla pořád super, jenže mé tělo nebylo z nějakého důvodu schopno výkonu, který byl potřeba.
Zažil jste už v minulosti takhle masivní běžeckou krizi?
Nikdy. Třeba dvakrát za sezonu se krize dostaví v některém závodě, ale aby trvala takhle dlouho, od Oberhofu prakticky šest závodů, to se mi ještě nestalo. Dosahoval jsem podprůměrných běžeckých výsledků a nedokázal se z toho vyhrabat. Bylo to tím horší, že jsem vůbec netušil, proč mé tělo nefunguje.
Přišli jste na něco?
Přijel jsem do Nového Města a první, co jsme udělali, byly testy na běžeckém pásu, protože z něj dostáváme data, která můžeme porovnávat s minulostí. Dnes jsem měl poslední testy a hodnoty vypadají, že má data jsou už zase naprosto v pořádku. I pocity na tréninku mám dobré. Doufám, že se to zlomilo a zase dokážu na trati normálně fungovat.
Celá ta novoměstská akce by se tedy dala nazvat hledáním ztraceného času?
Tak nějak. První tréninky po Anterselvě mi tu dávaly strašně zabrat, mé tělo nezvládalo ani věci, které v létě dělalo na tréninku naprosto běžně. Ovšem za dva týdny jsem udělal hodně slušný tréninkový blok. A teď mám i reálnými hmatatelnými daty z počítače podložené, že jsem na tom zase lépe. To mou hlavu uklidňuje.
Daří se vám nadále držet i skvělou střeleckou bilanci?
Docela jo, ačkoliv ta střelba není až tak famózní jako na svěťáku. Při stojce se tu trochu trápím se sněhem na valu, ale to je věc, se kterou si potom v závodech umím poradit. Spíš je problém, že jsem se v předchozích závodech nastavil na až neuvěřitelná střelecká čísla. Teď jakmile na tréninku nenastřílím 98 procent, jsem proto nespokojený.
Takže i 93 procent, za jiných okolností vynikající střelba, vás najednou neuspokojí?
No... Přitom co bych za takovou bilanci kdysi dal. Musím se to snažit brát s nadhledem a zbytečně na sebe netlačit.
Příští týden odletíte zazávodit si do běloruského Raubiči na mistrovství Evropy, kde většinou startují závodníci z druholigového IBU Cupu. Proč se tam vydáváte?
Aby má běžecká krize trvala takhle dlouho, prakticky šest závodů, to se mi ještě nikdy nestalo. Bylo to tím horší, že jsem vůbec netušil, proč mé tělo nefunguje.
I když mám spoustu zkušeností, v biatlonu potřebujete v sezoně určitý závodní rytmus. V tomto směru jsou na tom líp běžci na lyžích, u nich jde hlavně o fyzický výkon, a tak mohou dlouhou dobu jen trénovat. Já si ale potřebuji zažít psychické situace na střelnici při závodě.
Za evropským šampionátem míříte na Východ. Překvapilo vás v posledních týdnech velké množství nenávistných vzkazů od ruských fanoušků na Instagramu? Psali vám je poté, co jste řekl, že kvůli dopingové minulosti nezdravíte Rusa Loginova.
Takové vzkazy jsem nedostával jenom já, Michal Krčmář je měl na Instagramu a Facebooku taky. Jakmile komentujeme někoho z ruských biatlonistů, děje se tohle. Ani jsem to moc nečetl a nezkoumal. Byla by to pro mě zbytečná psychická zátěž, zabývat se těmi nadávkami a přemýšlet, jestli si někde v Minsku na mě bude chtít někdo počíhat.
Máte pocit, že ruští fanoušci postrádají sebereflexi?
Ano. Nejde o první případ. Pokud bych se s tím setkal poprvé, možná by mi ty ruské výhrůžky připadaly nebezpečné. Jenže nejen já, ale například i Martin Fourcade jsme tyto situace zažili opakovaně. Ten národ přemýšlí úplně jinak. Ať už jejich biatlonisté udělají cokoliv a jsou obviněni a pak i usvědčeni z dopingu, pro ruské fanoušky jsou to pořád v podstatě bozi a nedotknutelní lidé. Přestože mají lidé jako Loginov za sebou dopingové skandály, jsou pro ně absolutně čistí a neposkvrnění. Tohle myšlení ruských fanoušků je podle mě zvrácené, ale já ho nezměním, tak se
tím ani nemíním stresovat.