VOJNA ROKU 1989
Proč se před revolucí muži snažili vyhnout vojenské službě. A proč jich na vojně ročně tolik umíralo
Gumárna, pakárna, dva roky povinné vojny před 30 lety dokázaly nadchnout nanejvýš pár opravdových nadšenců. Roku 1989, kdy už se totalitní režim začínal hroutit, se proto začaly objevovat i požadavky na zkrácení prezenční služby či na možnost odkroutit si povinnost náhradní službou. Zaznívalo to na většině protirežimních demonstrací toho roku. Obojí se po revoluci velmi rychle splnilo.
„Na vojně jsem se naučil nasedat a vysedat z papírové krabice, simulující obrněný transportér a v paměti mi uvázl ještě povel lopatkou bij,“vzpomíná nynější zaměstnanec reklamní agentury Jiří Hušek na vojenský dril ve výcvikovém prostoru v pražském Motole na konci 80. let. Jako vysokoškolák na tom byl ještě relativně dobře, coby „špagát“, absolvent vojenské katedry, prodělal pouze roční vojnu. Na modrou knížku, tedy úplné zproštění vojenské povinnosti, nedosáhl.
Vyhnout se dvěma ztraceným rokům představovalo vysněnou metu mladých mužů na konci 80. let. Někteří na to šli radikálně. Nejčastěji tím, že předstírali duševní nemoc.
„Iniciačním momentem k tomu byl demonstrační pokus o sebevraždu,“uvedl psycholog Joža Spurný. Poté následoval několikatýdenní pobyt na psychiatrické klinice. Určitou možnost dávala k vyhnutí se vojně také toxikomanie. Branci se prohlásili za narkomany či alkoholiky, a dokonce prodělávali i příslušnou léčbu, aniž byli skutečně závislí. Ještě v lepším případě získali od příslušné vojenské správy odklad pouze proti závazku, že se budou z toxikomanie léčit. Což samozřejmě neučinili. „Já byl takzvaný „pětimetr“, dostal jsem možnost náhradní služby na pět měsíců oproti pracovnímu závazku, který jsem si odpracoval v továrně ČKD,“popsal další variantu, jak se vyhnout dvěma rokům v zeleném František Krbec. Odklad či možnost odpracovat si prezenční službu dostávali také lidé v některých profesích, třeba taviči u vysokých pecí, elektroopraváři, strojvůdci a další. Náhradní službu nabízela i varianta nastoupit k tehdejší policii, SNB. Maturanti si odsloužili 19 měsíců místo povinných 24 u Pohotovostního pluku VB, museli se však zavázat k další službě u SNB.
Šikana, postrach armády
Pocit zmarněných let, odloučení od rodiny, profesní kariéry, a především obavy ze šikany představovaly nejčastější důvody odporu k „nejčestnější občanské povinnosti“. Klikování a dřepování, bití opaskem, dlaní do zátylku nebo do čela či fackování a šlapání na záda a další metody představovaly nejrozšířenější způsoby násilí proti vojákům. „U přímých pachatelů to byly osobní vlastnosti a návyky z civilního života. Byl to vliv atmosféry ve společnosti, morální vyprázdnění a narušení systému hodnot. Do jisté míry šlo i o něco víc. Prostředí ČSLA se ukázalo být vhodným pro kultivaci osob kompenzujících si svoji osobnostní neschopnost a nedostatek pozitivní tvořivé energie,“popsal příčiny šikany historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu (VHÚ). Před rokem 1948 zkušenost se šikanou mělo jen 25 % vojáků, v následujícím dvacetiletí zhruba 50 %, po roce 1969 to bylo více než 75 % příslušníků ČSLA.
O šikaně vědělo i velení armády. V roce 1985 ministr obrany generál Milan Václavík vydal rozkaz, jímž se měl problém řešit. Ten se ale dál bagatelizoval. Případy řešené vojenskou prokuraturou představovaly pouze vrcholek ledovce. Před vojenskou justici se také dostaly kauzy, které skončily smrtí.
Články o šikaně se objevovaly ve vojenských novinách až od počátku roku 1989. Tehdy také Armádní umělecký soubor secvičil představení Proces a objížděl s ním posádky. Šlo o dramatizaci příběhu, kdy terorizování vojáka skončilo sebevraždou. Proces měl sloužit i jako návod právní sebeobrany vojáků.
V ČSLA zabíjely také další mimořádné události, dopravní nehody, úrazy, neopatrná manipulace se zbraní či sebevraždy. Ty za 25 let do roku 1989 podle vojenských historiků nepřežilo takřka čtyři tisíce profesionálních vojáků a hlavně „záklaďáků“. Ve zmíněném období šlo až o dvě stě úmrtí ročně.
V podstatě neuplynul den, aby se něco nestalo. Dopravní nehoda, někdo se postřelil.