Rozhovor: Chodím bos, je mi fajn
Chůze bez bot má podle propagátora „bosé turistiky“Davida Mrhače podobný efekt jako sport. On sám navíc chodí i po rozžhavených uhlících a v plamenech.
Začátkem února ve Frýdku-Místku nevpustil řidič do autobusu patnáctiletého chlapce, protože neměl boty. Chlapec se hájil, že bosky chodí celý rok. Lidí, kteří vyznávají chůzi bez bot, v Česku přibývá. Jedním z prvních propagátorů u nás byl David Mrhač, spoluzakladatel spolku Bosá turistika. Ať je zima, nebo léto, s obutím si starost nedělá. Avšak i on má určité hranice a místa, kam by bez bot nešel.
Venku jsou tři stupně. Vy jste přišel bosky. Není vám zima?
Ne. Od chodidel necítím chlad. Ne že bych nikdy neměl studené nohy, ale paradoxně, když stoupnu do chladu, tělo přepne na jiný režim, jinak mi cirkuluje krev, roztáhnou se cévy a nemám s tím problém, cítím, jak se mi zahřívá celé tělo.
Nemáte strach, že nachladnete?
Od nohou nenachladnu. Zatímco když je mi zima na hrudník, mohu prochladnout a nachladit se. Ale paradoxně mě z toho vytáhne právě například krátká bosá procházka v čerstvě napadeném sněhu, za předpokladu, že jsem jinak teple oblečen. To ovšem neznamená, že netrénovaný člověk by z takové léčby nemohl dostat zápal plic. Mluvím pouze za sebe.
Ani se nebojíte, že se zraníte?
To riziko je stejné asi jako při každé jiné činnosti. I při krájení chleba se čas od času můžete říznout. Před pár lety jsme šli na Sněžku a nešťastně jsem se kopl do palce. Ačkoliv zranění vypadalo hrozivě, šlo jen o drobnou oděrku. A zcela výjimečné šlápnutí na trn nepovažuji za zranění. Benefity převládají nad negativy.
Jaké jsou ty benefity? Kromě toho, že vám to pomáhá při nachlazení.
Jde o velice příjemný pocit, neboť se vyplavují endorfiny podobně jako při sportu. Většina odborné veřejnosti považuje chůzi po nerovném přírodním terénu za zdravou, zvláště z hlediska prevence proti plochým nohám. Menší část fyzioterapeutů je názoru, že nevadí ani tvrdý povrch, neboť noha funguje jako pružina a tvrdý povrch odpruží.
Jsou místa, na která byste nešel?
Vyhýbám se znečištěným čtvrtím, plným psích exkrementů či plivanců, například cesta od tramvaje k hlavnímu nádraží v Praze je rizikovou zónou, kde nedoporučuji nikomu jít naboso.
Jak často se díváte pod nohy?
Moc se nedívám, nohy se samy nějak instinktivně vyhýbají nebezpečí. Občas běhám bosky, jednou jsem po setmění potkal dvě slečny. Ptaly se mě, jestli se nebojím, že ve tmě něco přehlédnu. Nebojím. Načítám profil terénu tak jako obutí lidé a mozek si to, co mám pod nohama, nějak podvědomě dopočítá. Samozřejmě v hodně náročném terénu bych pod nohy koukal.
Jakou nejdelší trasu jste bosky ušel?
Asi třicet kilometrů. Z Olbramovic do Prčic. Na trase dlouhé 34 kilometrů byl 4 kilometry před cílem terén už nepříjemný a začala z něj bolet chodidla. Znám však bosochodce, kteří zvládnou víc. Každoročně chodíme také Sněžku, výstup tam je relativně pohodový. Pořádáme ho jako benefiční událost, jejíž výtěžek věnujeme Kapce naděje. Zpravidla nás jde asi dvacet.
Od kdy bosou turistiku, jak tomu říkáte, praktikujete?
Odmalička mi přišlo chození bosky přirozené a velice příjemné. Děti instinktivně rády běhají bosé. Já i mnoho vrstevníků z mé generace jsme se za tuto zálibu styděli a obávali jsme se, že to bude okolí považovat za divné. Rozhodl jsem se to neřešit. Uvědomil jsem si, že je to o tom, jak člověk vnímá sám sebe. Pokud si budete myslet, že se na vás budou lidé kvůli chůzi naboso dívat skrz prsty, a dokonce vám nadávat, skutečně takové lidi potkáte. Já se však těšil i na takové reakce. Zajímaly mě, ale spíš jsem se setkal s pozitivním přístupem. Zastavovali mě lidé a říkali mi, že také rádi chodí bosky, jen se stydí. A to byl impulz, proč jsme před pěti lety založili spolek Bosá turistika. Chtěli jsme podpořit lidi, co rádi chodí bosí, a společnosti ukázat, že bosá chůze je zdravá, příjemná a zcela přirozená.
Kam se to za těch pět let posunulo? Přibylo vyznavačů chůze naboso?
Žádné statistiky nevedeme, vidíme však výsledky naší činnosti. Nastal ohromný posun. Bosá chůze je dnes trendy. Je ohromná poptávka po bosých stezkách, zejména mezi mateřskými školami a městy, festivaly zas poptávají bosé programy pro děti, takzvaná bosoviště, stoupají počty bosých turistů. Před pěti lety byste nás na bosém výletě potkala pět, nyní nás napočítáte i padesát. Toto jsou měřítka.
Jsou mezi vámi i ženy „bosonožky“?
Jistěže. Je to tak půl napůl.
Vy asi ušetříte dost peněz za boty…
To zase ani ne. Mám normální zaměstnání, kam chodím obutý. Mám rád plesy a společenské akce a na nich bych se bez bot necítil dobře. Znám člověka, který má firmu s miliardovým obratem ročně a chodí bos. Tvrdí, že nemít boty je výborný tah pro obchodní jednání. Že se od první chvíle baví jako lidé a zároveň tak dává otevřeně najevo, že se nebojí mít vlastní názor a být svůj. Můj přístup je opačný. Jdu-li na společenskou událost, kde je očekáván určitý dress code, vnímám, že dodržováním tohoto dress codu vyjadřuji respekt ostatním účastníkům, kteří si dali tu práci dát se do gala.
Ve Frýdku-Místku nedávno řidič odmítl vzít chlapce do MHD, protože byl naboso. Je podle vás jízda autobusem takovou situací, v níž se být bosky nehodí?
Nemá-li jízdu naboso dopravní podnik zanalyzovanou v hodnocení rizik a implementovanou do přepravního řádu tak, aby se s ním cestující mohli seznámit, pak ne. V autobuse není předepsaný dress code. V autobusu potkáte pána v saku, pankáče i ošoupaného člověka. Naleznete tam rozmanitost a v tomto kontextu by bosého cestujícího neměl řidič vyhazovat.
Dopravce se odvolával na bezpečnost. Že by chlapec mohl na něco stoupnout a poranit se.
Četl jsem ten přepravní řád. Nohou od kotníků dolů se zákaz týkal pouze kolečkových bruslí, což má svou logiku. O obuvi se tam ale nepsalo. Řidič také argumentoval hygienou. Stejnou špínu zvenčí máte však jak na ploskách chodidel, tak na podrážkách bot. Jedete-li pouze v žabkách, mykózu nehtů můžete šířit rovněž. A argument, že mu mohl někdo šlápnout na nohu? Mohl by, ale stejné zranění způsobí žena v podpatcích šlápnutím na nárt cestujícímu v žabkách. Jistě, ten mladík mohl v autobuse na něco stoupnout a poranit se. Stejně tak by se ale zranil člověk v barefootech s ultra tenkou podrážkou. Pak bychom se museli ptát, zda by řidič autobusu neměl vyloučit z přepravy právě i cestující v barefootech?
Přiznám se, že jsem čekala, že budete mít na nohou zažranou špínu, která už nejde ani umýt. Vy je máte ale téměř čisté.
Myji si je každý den, používám mýdlo a kartáč, mažu nohy indulonou. I chodidla jsou určitou estetickou vizitkou, a proto si je udržuji čistá. Mám však jako lektor chůze po žhavém uhlí zkušenost, že čerň od uhlíků se již zbavuje hůře.
To vás nepálí, když chodíte po rozžhaveném uhlí?
Kolem firewalkingu se dělá zbytečná věda a většina lektorů klade akcent na psychickou přípravu, tedy meditaci, trans, stav mysli. Já účastníkům mých kurzů vysvětluji, že je to o fyziologii lidského těla a fyzikálních vlastnostech žhavého uhlíku. Žhavý uhlík, který má teplotu kolem 700 stupňů, je špatným vodičem tepla, kdežto lidská kůže teplo odvádí poměrně rychle. Zvláště když je člověk rozpumpován pohybem. Srdce pak bije rychleji a rozprouděná krev odvádí teplo z vašich chodidel. V kombinaci se svižnějším tempem chůze po rozžhavených uhlících se pak teplo do chodidel nestačí přenést a spálit vás.
Zkusit si chůzi po rozžhavených uhlících nabízíte třeba na festivalech nebo ji připravujete jako zážitkový program pro firmy. Pak taky děláte chůzi v plamenech. To už bych se asi bála.
Plameny vypadají hůř, ale nepálí skoro vůbec. Zkuste škrtnout zapalovačem a pohnout prstem skrz plamen. Nepálí, že? Pokud byste nad plamenem držela prst o zlomek sekundy déle, spálíte se. Hýbete-li s ním však pomalu a klidně, nestane se nic. Vzpomínám si, že už jako student jsem chtěl firewalking vyzkoušet, ale takové kurzy stály pět tisíc na osobu. Jejich součástí byla meditace a různé ezo rituály. Pak jsem jednou v Beskydech u kamarádky rozdělal oheň a odhodlal se ho přejít, přestože jsem měl obrovský strach. Nejprve jsem opatrně vzal uhlík z ohniště, přehazoval si ho v dlaních a říkal mu: „Viď uhlíku, že mě nespálíš.“Poté jsem se ohniště dotknul chodidlem a pak je přeběh a nic. První workshop jsem tehdy udělal pro kamarády za dvacku, do roka mě však začaly oslovovat korporáty. Myslím, že za svůj úspěch vděčím svému rebelství, netlačím to přes ezoteriku. Místo bubnování pouštím lidem tvrdý rock a také Landu či Suverena. Třeba Landova Touha, ve které se zpívá „Touha je zázrak, takže přej si, co chceš...“, je podle mě k tomu vystihující.