Rittich: A teď je čas být lepší
Čaroval, bavil, vytáhl Calgary ke špičce NHL. Nyní David Rittich vykládá o hledání brankářské pohody, bratrově autismu nebo výhledech před play off
Premiéra v okázalé společnosti. Stabilní místo v kádru. Spolehlivý záskok. Důležitější role a poctivé výkony. Kouzelné zákroky, které očarovaly Calgary a vystřelily Flames mezi absolutní špičku NHL.
Vypadalo to, jako by zámořskou kariéru Davidu Rittichovi poslední dobou dokonale nalajnovali sociální inženýři.
Až teď hokejová křivka šestadvacetiletého gólmana poprvé v sezoně přestala stoupat strmě vzhůru.
Pár chyb, smolných gólů a porážek při nekonečné smršti zápasů z něj učinily náhradníka, který kryje záda zkušenějšímu Miku Smithovi. „Je čas být zase lepší,“říká Rittich.
Cítíte, že po týdnech pochval procházíte nejtěžším obdobím v sezoně?
Dá se na to odpovědět různě. Byly zápasy, kdy jsme nehráli dobrý hokej a ani moje výsledky nebyly optimální. Na druhou stranu jsem teď rád, že jsem mohl víc trénovat a zamakat na další zápasy. Období je těžké, ale to se prostě stane, že vám v sezoně nevyjdou dva tři zápasy. Důležité je oklepat se z toho a vrátit se na dobrou vlnu.
Jak si čistíte hlavu?
Měli jsme docela dlouhý bye week spojený s pauzou pro All Star Game a možná jsem vypnul až moc. Bylo to devět dní bez hokeje a přišly horší zápasy. Snažím se to ale dělat tak, že o zápase přemýšlím do půlnoci. Potom je nový den a čas být lepší.
Takhle jste uvažoval vždycky?
Nesnáším prohry a špatné výsledky. Hodně jsem nad tím přemýšlel, až v jihlavské juniorce jsem se změnil. Měl jsem výborného trenéra brankářů Honzu Dršatu a kouče Petra Svobodu, který měl zkušenosti se zámořím a život se s ním moc nepáral (skončil kariéru kvůli nervosvalové poruše). Udělalo ho to silnějším člověkem a hodně mě toho naučil. A taky jsem pro letošní sezonu přizpůsobil svoji přípravu.
Jak?
V létě jsem míval tvrdý trénink a po něm jsem zařadil nějakou hru. Ve špatném rozpoložení jsem chtěl vyhrát, bojovat do posledního míčku nebo gólu. Šlo o to se kousnout v únavě. A myslím, že se mi to vyplatilo.
Okoukáváte, jak kouše třeba neúspěch o deset let starší kolega Mike Smith?
Úplně stejně jako já (usměje se) .Je šíleně naštvaný, ale další den v pohodě přijde do kabiny a líbí se mi, že se mi snaží pořád něco říkat a radit. Jak viděl situaci, snaží se mi vysvětlit, jak by zareagoval on. Jsem strašně rád, že tu je se mnou zrovna on.
Jak si v Calgary odpočinete od hokeje?
Na ježdění na kole nebo procházku to tady momentálně moc není, bývá tu kolem minus dvaceti. Maximálně na nějakou rychlejší s pejskem. Samozřejmě tady máme nějaká místa, kam s manželkou rádi chodíme, ale teď je to maximálně obchoďák, restaurace a domů.
Možná o to raději vzpomínáte, když za vámi nedávno přiletěla rodina. Po internetu kolovalo video, jak jste zprostředkoval setkání vašeho autistického bratra Tomáše s psím maskotem Flames.
Já jsem to nechtěl udělat nějak veřejně. Domluvil jsem si to s jedním chlápkem od nás, co se stará o mediální věci. Zeptal jsem se, jestli by mi pomohl domluvit setkání s Harveym (maskot Harvey the Hound). Brácha ho furt sleduje, má ho rád. Oni to zároveň natočili, všude to rozvěsili a začalo to kolovat, i když jsem to původně nechtěl zveřejňovat.
Překvapil vás ohlas?
Já ani nevím. Když už to šlo ven, věděl jsem, že to spustí ohlas. Spíš jsem to bral tak, že jsem bráchovi mohl splnit jeden z jeho snů. A podařilo se to.
Je to citlivé téma, klidně mě kdykoliv přerušte. Jak je složité mít sourozence s autismem?
V pohodě, pro mě je to normální. Vlastně si ani nedokážu představit, jaké by bylo žít s bráchou, který je normální. Rodičům, mně a bráchovi nadělili to, co nám nadělili.
Jaké chvíle byly nejtěžší?
Nevím, jestli jsem to někdy bral špatně. Brácha se s tím narodil, všichni jsme to museli akceptovat a myslím, že okolí to bere v pohodě. Vědí, co od něj čekat, nejsou na něj vysazení. On je navíc docela samostatný, všechno zvládá udělat sám. Nevaří nebo nepere, což po něm nikdo nechce, ale chodí ven, jezdí na kole, zajde si nakoupit. Věřím, že s životem, jaký mu byl nadělen, se pere statečně.
V anglickém rozhovoru po jeho setkání s ohařem Harveym jste zmínil, že hokej hrajete i pro něj.
Měl jsem to štěstí být zdravý a dělat hokej. On to štěstí neměl, nemůže sportovat, nemůže mít život jako já. Takhle jsem to myslel.
Takže je z něj alespoň fanoušek.
A je dobrej! Jeden z největších, co mám. Jen teda nevím, jestli kouká na hokej nebo na Harveyho (usměje se). S našimi se tady byl podívat každý rok – na farmě ve Stocktonu a loni i letos v Calgary.
Na play off rodinu pozvete?
Ještě jsme to úplně neprobírali, ale je možné, že by se to mohlo stát. Nepředbíhal bych, ještě tam s Calgary nejsme a nechal bych to otevřené.
Ptám se proto, že na oficiálním webu soutěže vyšel článek, ve kterém brankářský trenér Flames Jordan Sigalet mluvil o tom, že jste připravený na velkou roli v bojích o Stanley Cup.
Já takové věci nečtu. Jednou vyjde dobrý článek, v dalším dostanu nálož. Jestli to řekl, jsem samozřejmě rád a ještě víc mě těší, že máme blízký vztah. On je výborný trenér. Vše vidí z jiného úhlu. Má hodně záběrů z kamer, všechno si může vyhodnotit. Já mu jen povím, jaký jsem z toho měl pocit. Probereme to spolu a myslím, že k sobě máme hodně blízko povahově i brankářsky.
Stalo se vám, že jste měl ze zápasu dobrý pocit, ale on vás zpražil?
Spíš je to většinou tak, že mám špatný pohled a on mě povzbuzuje. Hodněkrát se mi stalo, že jsme prohráli, byl jsem naštvaný sám na sebe a on mi u videa vysvětloval, co se tam stalo. I to vám mění pohled.
Sigalet vás zároveň vychválil za trpělivost. Když máte zakrytý výhled, nepanikaříte.
To je právě zásluha jeho a Colina Zulianella, trenéra gólmanů z farmy. Jsem za to vděčný, hodně mi to ulehčuje práci. Učili mě, abych byl trpělivý na vrcholu brankoviště. Necouval do brány, odkud bych hledal puk.
Laicky řečeno jde o to vydržet a co nejdéle stát jako socha?
Zůstat zkrátka co nejblíž stínujícímu hráči. Kdyby náhodou tečoval puk, aby nezměnil směr střely mimo váš dosah. Čím jste blíž, tím máte větší šanci puk chytit, i když ho vidíte na poslední chvíli. Také jste opticky větší pro střelce, než když zůstanete stát na čáře.
Váš brankářský mentor také prozradil, že loni při Smithově zranění bylo poznat, jak vás zodpovědnost svazuje.
Když ta situace nastala, toho tlaku jsem na sebe vzal až moc. Nepřipouštěl jsem si to, ale s odstupem času uznávám, že to byla chyba a stálo mě to lepší výsledky. Byli jsme také ve špatné pozici, když se Mike zranil. Nedařilo se nám, ani mně to chvilku nešlo. Ale nechci se k tomu vracet. Vzal jsem si z toho ponaučení do další sezony.
Cítíte se v ní nyní jistější? Jako úplný zelenáč byste se nejspíš po pár nepodařených duelech bál o místo v NHL, ne?
Zajímavá otázka. Doufám, že jsem trenéry přesvědčil o tom, že chytat umím a dokážu týmu pomoct. Nevím, jestli se má člověk bát o pozici. Pořád žiju ze dne na den. Jsem v Calgary, v týmu NHL a budu se snažit, abych tady zůstal co nejdéle.
A zůstanete i v další sezoně? S Flames vám vyprší jednoletý kontrakt.
To neřeším, moje práce je na ledě a mimo led je to práce pro agenty Roberta Spálenku a Craiga Ostera. Také bych to nerad komentoval, vím svoje a nechal bych to být. Do konce sezony se může stát cokoliv.