Luďan, Dáša, žetony v košíku a farář-opilec

Je to tenký led. Figura Luďana má vývoj, to je třeba ocenit. Má to něco do sebe. Je to do jisté míry naše zrcadlo. Proč se netočí o pozitivních hrdinech a chytrých, nadaných lidech? Tvůrcům je třeba přiznat kredit za příběh...

Tohle je pár z kontextu vytržených vět, které se také objevily v názorech nebo recenzích na seriál České televize MOST!, jenž se stal fenoménem posledních dvou měsíců a jenž je doslova všude. Neuniknete mu. Ze sociálních sítí to místy vypadá, že je přemostováno. A samotný Most se stal rázem nejpopulárnějším městem Česka posledních dní.

Ne, nebojte, já se nebudu pouštět do xté pseudorecenze ani vám nepřinesu známkování výkonu herců, ani srovnání MOST!u s českou nebo světovou seriálovou tvorbou. Nemám na to a jsem si jist, že o to stojí málokdo. Chci si prostě – možná podobně jako vy – seriál užít. Víte, dost v něm poznávám, vidím v něm své hospodské spolustolovníky i kolegy a známé. Opravdu.

„Dáša“

Tak třeba před dvaceti lety, někdy touhle dobou, protože byl ještě sníh, mi volala jedna slečna, že její přítelkyni právě vyhazují ošklivým způsobem z práce. Dobře, beru, pojďme se s přítelkyní sejít a třeba z toho bude něco do novin a, pokud jde opravdu o nepravost, mohou noviny i pomoci.

Sešel jsem se s přítelkyní, ale už to vlastně nebyla přítelkyně. Bylo to něco mezi, slečna už totiž urazila kus na cestě k muži. Od Petry šla přes Reného k Petrovi a zbýval už jen krok. A toho času „neutrální“René ztratil práci v severočeské pobočce velké energetické firmy, protože těsně před koncem zkušební doby oznámil, že jde do nemocnice na operaci. Na personálním oddělení z něj vytáhli, co to bude za zákrok. Pak mu ve firmě nastalo peklo. Šéf dosud spokojený s prací nového kolegy byl úplně zhnusený, všem nařídil, aby si hlavně myli ruce, a pro Reného vyčlenil zvláštní toaletu. Za pár dní přišla výpověď bez udání důvodu. Pak mi zavolala ona slečna.

S Reném jsem seděl v kavárně, poslouchal ten příběh a přikyvoval. Po chvíli jsem vypnul diktafon a nabídl Renému, o němž jsem už věděl, že je inženýr ekonomie, bystrý, zcestovalý a čtenář Newsweeku, práci. Tehdy nám zrovna odcházel ekonomický redaktor. Domluvili jsme se, že René to může zkusit.

Po operaci přišel Petr, a pokud si na ten čas dobře vzpomínám, byl z nás kluků, co jsme spolu seděli u počítačů, hádali se, psali a chodili do hospod, největší chlap. Opravdu. Dřel, nosil dobrá témata, psal chytré články v různých žánrech a zapadnul do týmu. A dřel i doma. Na rozdíl od nás, kteří jsme se motali ve vztazích, s partnerkou opaloval okna, truhlařil a snad i uklízel.

Jasně, měli jsme blbé řeči a vtipy o hermafroditech, jasně že jsme vtipkovali o jeho přešití, ale měli jsme ho velmi rádi.

A zbytek? Také je tu. Víme – na rozdíl od seriálové postavy Luďana – že v Chánově bílý přežije víc než deset minut, ale na reportáže tam posílám redaktory vždycky ve dvou. Za druhým kruhákem v Bílině směrem na Most se všichni radši zamykáme v autě zevnitř. Známe hospody, kam Romy nepustí, i stáda přihlouplých skinů. Víme o slečnách ze škol, které se opájejí svými pocity z projektů pomoci sociálně slabým, ale s Romem by nikdy nechodily. Známe i faráře-alkoholiky, kteří trousí moudra a poskytují pseudoútěchy. Kolega dokonce býval takový sígr, že párkrát důchodkyním vyměnil před obchodem žeton v košíku za peníze...

To vše tady u hranic máme a mnozí víme, že MOST! je o nás. To je všechno.