Měnová reforma, která začala v noci z 25. na 26. února 1919, položila základ ke stabilizaci národního hospodářství Československa. Ministr financí Alois Rašín se rozhodl jednat tak, aby neuvrhl nový stát do spirály zničující inflace.
Ačkoliv se obecně traduje, že vznik nové československé měny byl dílem několika mála březnových dnů roku 1919, s nadsázkou řečeno podobný operaci kulový blesk, není to úplná pravda. Skutečnost byla poněkud složitější. Hlavní roli v tomto dramatu na sebe vzal doktor práv Alois Rašín. Otevřený stoupenec českého národa, který před koncem první světové války jen těsně unikl trestu smrti za velezradu.
V prostředí financí se pohyboval už dlouho před vznikem republiky. Jeho znalosti mu získaly pověst špičkového odborníka, takže zastupoval významné průmyslové podniky i jeden z největších bankovních ústavů – Živnobanku. Zkušenosti pak zúročil ve své největší životní úloze. V roli prvního československého ministra financí, budovatele nové měny nově založeného státu.
Již ve vězeňské cele během let 1915 a 1916 sepisoval svou představu o budoucím hospodářském vývoji nového státu, v jehož existenci pevně věřil. Náskok v promyšlené, i když ne detailně propracované koncepci Rašínovi umožnil, aby se po propuštění z vězení rychle zapojil do středu politického dění. V rámci nelegální odbojové organizace Maffie se začaly již od počátku roku 1918 připravovat plány převzetí moci včetně opatření, která měla zabránit zbytečným lidským i hmotným ztrátám a hospodářskému chaosu.
Verbování odborníků
Konkrétně práce na seznamech všech spolehlivých a odborně způsobilých úředníků veřejné správy i samosprávy, jednotlivých advokátů a notářů připravila půdu k jejich případnému pověření k převzetí politických úřadů a zajištění co nejméně problémového chodu svěřeného úřadu.
„Svolal jsem do Prahy naše lidi, hodné plné důvěry, z různých krajů Čech, Moravy a Slezska a zasvětil je do plánu, přikázal jim obvody, kdež opět byly určeny osoby, hodné plné důvěry, jimž oni ústně sdělili účel opatření. Mimo to bezpeční, oddaní úředníci byli požádáni o podání důvěrné kvalifikace ze svého oboru,“vzpomínal Rašín. On sám měl na starosti zjistit spolehlivost úředníků v oblasti finanční správy.
Protože celý tento „pasport“byl udělán velmi poctivě, a mohl pak posloužit v době organizování měnové odluky, není divu, že si i tím Rašín později vysvětloval rychlost a úspěšnost celé akce.
Ale události roku 1918 už běžely rychlým tempem. V zahraničí začal svoji představu o novém československém státě prosazovat uznávaný filozof Tomáš G. Masaryk a jeho spolupracovníci Edvard Beneš a Milan R. Štefánik. Zásadně se lámala i situace v domácím prostředí. Zprávy o bojích na frontách, o politickém úsilí Masaryka a na druhé straně o úsilí trůnu udržet monarchii (tedy stav neudržitelný) i praktické zkušenosti lidí z bídného života v době války měly obrovský účinek na radikalizaci veřejného mínění.
Určitým pokusem o realizaci práva na sebeurčení byl požadavek českých poslanců vznesený na obnoveném zasedání Říšské rady 30. května 1918. Jenže vláda monarchie na něj odpověděla zákazem politických shromáždění a intenzivní kontrolou činnosti politických stran. Reakce Čechů na sebe nenechala dlouho čekat. 13. července 1918 ustavili tzv. Národní výbor, jehož úkolem bylo organizovat společný postup všech důležitějších českých politických stran k urychlené přípravě pokud možno pokojného vzniku samostatného státu.
Národní výbor měl i funkci parlamentu a také začal řídit odbojovou činnost, která byla dosud v kompetenci tajné a tímto aktem zrušené organizace Maffie. Četné schůze členů národního výboru se odehrávaly v odborných komisích, z nichž nejdůležitější vedle vojenské a právní byla komise ekonomická, která pod vedením Aloise Rašína pokračovala ve výběru odborně schopných a státu oddaných úředníků.
Spolupracovali šéfové bank
Zejména ve spolupráci s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem a ředitelem Městské spořitelny pražské Vilémem Pospíšilem připravil budoucí ministr financí Alois Rašín plán na vyvázání české ekonomiky z velkého celku ekonomiky rakousko-uherské. Šlo především o rychlou nápravu finančních a peněžních poměrů, o čemž tito odborníci vedli dlouhé diskuse. Střetávali se zejména v názorech na pojetí a způsob provedení nápravy měny. O její důležitosti a nutnosti pro zdárný hospodářský i politický vývoj státu však nebylo pochyb.
Najednou v době, kdy nejváženější reprezentanti české domácí politické scény odjeli do Ženevy vyjednávat s Benešem jako představitelem československého zahraničního odboje o způsobu převzetí moci a podobě budoucí vlády, doma proběhl nikým neplánovaný převrat. Stalo se tak v průběhu taktického vyjednávání členů Národního výboru s Rakušany o převzetí Válečného obilního ústavu a potravinových zásob, a to shodou zvláštních okolností a vlivem špatných interpretací rychle se střídajících zpráv o situaci ve Vídni, kdy se v podstatě obě strany domnívaly, že rakouská vláda kapitulovala.
Zpráva se rychle rozšířila a lidé začali vybíhat na ulice a slavit konec dlouhé války. Samostatnost státu pohotově veřejně vyhlásil na křižovatce Vodičkovy a Jindřišské ulice Jiří Stříbrný jako jeden z představitelů Národního výboru. Účel jeho cesty byl jediný, převzít jménem československého státu všechny důležité úřady a instituce, jak se během 28. října dohodl s Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem a Antonínem Švehlou. Později se k nim jako pátý připojil i Slovák Vavro Šrobár. Týž den večer vyhlásil Národní výbor na svém slavnostním zasedání první československý zákon o vzniku samostatného státu, jehož autorem byl Alois Rašín.
Norma zamezila právnímu chaosu tím, že ponechala v platnosti všechny doposud užívané zákony. Prvními vojáky budoucí armády nového státu se ještě týž večer stali pražští sokolové, později doplňovaní hlavně přicházejícími navrátilci z války.
Přesto řada životně důležitých otázek zůstala fakticky nedořešená a právně neukotvená. Blíže se k tomu vrací aktuální publikace Kronika první republiky publicistů Pavla Kosatíka a Jaroslava Moravce. Problémy s hranicemi, národnostními menšinami i začleněním Slovenska a Podkarpatské Rusi se ukázaly natolik hluboké a nadčasové, že je nedořešila jednání ani po druhé světové válce.
Na první schůzi revolučního Národního shromáždění 14. listopadu 1918 byla ustavena první vláda v čele s premiérem Karlem Kramářem. Ministrem financí se stal Alois Rašín, jehož prioritou byla náprava rozvrácených finančních poměrů a zřízení měny nového státu.
V Rašínově plánu měla svoje místo představa o zlatém standardu nové měny.
A k tomu začaly směřovat všechny jeho kroky. Ale dědictví válečného hospodaření bylo děsivé, jen státní válečný dluh dosahoval výše přes sto miliard korun. Zlaté a devizové rezervy byly naprosto vyčerpány.
Jak ošálit hyperinflaci
Počet obíhajících bankovek se z 2,1 miliardy korun na počátku války zvýšil na 37,6 miliardy a narůstal. Vše ukazovalo na blížící se hyperinflaci. Proto Rašín již v listopadu roku 1918 usiloval o dosazení mezinárodního dozoru do Rakousko-uherské cedulové banky. Neuspěl.
Ve snaze ochránit zbytky národního bohatství a neuvrhnout nový stát do spirály zničující inflace se rozhodl k rychlému jednání, které spočívalo v reálném vydělení peněžního oběhu na území československého státu z rakousko-uherského prostředí. K tomu potřeboval dvě věci – velké utajení, aby zabránil panice, a velké, zatím neznámé množství kolků. O tisku těchto cenin a dalších potřebných tiskopisů proto již v lednu osobně vyjednával s řediteli tiskáren Unie a Haase. Kolky byly následně tištěny tzv. knihtiskem.
Tento způsob je jednoduchý a rychlý, bohužel nedokáže zamezit případnému falšování kolků, což se následně ukázalo v praxi. Současně se v těchto tiskárnách tiskly tzv. poukázky Zemské banky Království českého, které měly původně sloužit jako náhradní platidla v případě výpadku stále obíhajících rakousko-uherských bankovek anebo později také jako první prozatímní československá platidla v době, kdyby ještě nebyla vyhotovena řádná platidla nové měny.
Aby ministerstvo financí bylo oprávněno vydávat jménem státu nová platidla, muselo dle zmocňovacího zákona č. 84/1919 a nařízení vlády Republiky československé č. 119/1919 Sb. o úpravě poměrů k Rakousko-uherské bance zřídit k odbornému obstarávání takových funkcí nový Bankovní úřad ministerstva financí, který řídil ministr za spoluúčasti dalších odborníků.
Rychlost projednání a přijetí tzv. zmocňovacího zákona, který opravňoval ministra financí také k nařízení okolkovat bankovky a k soupisu jmění, svědčí o vážnosti situace a o důvěře, kterou v Rašína Národní shromáždění mělo, když tento výjimečný zákon na svém nočním zasedání 25. února 1919 schválilo.
Následovně vojsko a četnictvo uzavřelo státní hranice, zastavilo pohyb zboží, osob i poštovní styk s okolními nově vzniklými nástupnickými státy. V uzavřeném prostoru se začal realizovat plán na vyčlenění části oběživa a jeho následného dočasného upotřebení jako platebních prostředků v novém státě.
Z předložených hotovostí se okolkovala polovina, která se vrátila do oběhu, a druhá část byla zablokována. Na výši těchto prostředků byly vydány 1% státní dluhopisy, kterými bylo později možné splácet i mimořádnou dávku z majetku. Kolkovací akce proběhla v českých zemích ve dnech od 3. do 9. března 1919 a na Slovensku do 12. března. Z množství bankovek předaných ke kolkování v částce 7,2 miliardy bylo zadrženo a z oběhu vyloučeno 2,5 miliardy. Tím byl zdárně oddělen oběh peněz na území Československa a začalo se připravovat vydání vlastních peněz nové měny, kterou se stala „koruna československá“.
Nové státovky první emise vznikaly nevídanou rychlostí v dílnách významných českých umělců, z nichž slavnostní náladě nejvíce konvenující byly návrhy Alfonse Muchy s neotřelými národními a slovanskými náměty. O tisk se podělila široká škála vybraných tiskáren v Čechách i zahraničí.
Solidní základ
Měnová reforma roku 1919 položila solidní základ k bezproblémovému peněžnímu oběhu, ke stabilizaci financí a usnadnila další kroky ke stabilizaci národního hospodářství. Geniální Rašínův nápad na okolkování starých platidel a umožnění jejich dočasného pohybu v peněžním styku byl v našich dějinách, v době podobné časové nouze, následně využit ještě několikrát. Nejen proto si tato nesmírně zajímavá osobnost první republiky zaslouží úctu.
O zásluhách T. G. Masaryka na vzniku československého státu se toho napsalo mnoho, o zásluhách Aloise Rašína už méně. Byl to muž činu, nesmírně skromný, organizačně schopný a pracovitý. Nerad se vynášel do nebe, na rozdíl od jiných, a o svých úspěších nevydal autentické svědectví. Možná i určitá, ve své době vnímaná „rivalita“mezi představiteli Hradu a tzv. muži 28. října, kteří v Praze zorganizovali převrat, byla živnou půdou pro to, aby se po atentátu a tragické smrti Aloise Rašína o jeho zásluhách už moc nemluvilo.
Je potěšující, že současná doba dokázala jeho zásluhy o stát, o nastartování budoucí hospodářské prosperity první republiky a hlavně o vznik pevné československé měny nejen znovu objevit, ale také alespoň dodatečně ocenit propůjčením Řádu T. G. Masaryka in memoriam z rukou prezidenta Václava Havla.