Kanaďan z Egypta účtuje s Amerikou. A hodně tvrdě
Druhý konflikt mezi Severem a Jihem, jehož rozbuškou se stal zákaz používání fosilních paliv, se odehrál v letech 2074 až 2095 a vyžádal si jedenáct milionů životů. Téměř desetinásobek lidí pak zemřel při epidemii, která se rozšířila po Dni znovusjednocení.
Pomsta, ne ideály
Kanadský novinář egyptského původu Omar El Akkad uvádí dané údaje hned v prologu svého debutového románu Americká válka, aby bylo od začátku jasné, že v jeho kruté dystopii o dívce zkoušené osudem, z níž se stal nemilosrdný zabiják, vykoupení čekat nemůžeme.
Většinu východního pobřeží Spojených států si po prudkém globálním oteplení vzal oceán, vláda se přestěhovala do města Columbus v Ohiu, drony bombardují vzbouřené jižanské státy a sebevražední atentátníci z jihu útočí na sever.
V devastované zemi žije Sara T. Chestnutová, které se říká Sarat. Jako šestiletá se dostala s matkou, se svým dvojčetem Danou a s bratrem do uprchlického tábora Patience, kam utekli ze zpola zatopené Louisiany poté, co otec zahynul při teroristickém útoku.
Vyrůstá v příšerném prostředí těsně na hranicích s Unií, obklíčeném žiletkovým plotem, zpustlém a narvaném nešťastníky ze všech koutů jihu. Humanitární pomoc poskytují jednak pracovníci Červeného půlměsíce, jednak ji přivážejí lodě z Číny a Buazízího říše. Setká se tam se záhadným starcem, který ji vyškolí: v sedmnácti letech je ze Sarat dokonale připravená teroristka. Politické ideály ji nezajímají, prostě se mstí. Za sebe i za druhé.
Pokud jde o Buazízího říši, k jejímž břehům připlouvají plavidla utečenců z Evropy, je to pozoruhodný útvar. Vznikla po pátém arabském jaru na území od Gibraltaru po Černé a Kaspické moře (maně se nabízí otázka, co se asi stalo s Izraelem). Je to demokratická republika, která, jak pravil její prezident v projevu na státní univerzitě v Ohiu, věří v univerzální platnost ideálů svobody, demokracie a sebeurčení, jejichž naplnění se jeho lid po staletích dočkal. „Bůh žehnej Americe,“zakončil ironickou lekci trpící zemi. Jak se později ukáže, může to být i trochu jinak.
V pečlivě strukturovaném, lineárně vyprávěném příběhu, jenž je prokládán novinovými zprávami, svědectvím pamětníků i záznamy ze státních archivů, pracuje El Akkad s fakty důvěrně známými z naší doby – strachem, hladem, masakry, terorismem, mučením. Pouze tyto běsy vyštval na Ameriku. Jako by chtěl západní čtenáře, a Američany především, přimět, aby se vžili do pocitů lidí radikálně vykořeněných ze svého světa.
Příběh o troskách
Při troše podezíravosti lze ovšem najít i motivy odlišné. „Tohle není příběh o válce. Je to příběh o troskách,“píše El Akkad. Vyjádřil Americkou válkou svou představu, jak by měly Státy dopadnout? Napsal varování? Těžko říci. Tak či onak, kniha je naprosto šílená. Nicméně možná by nebylo od věci, kdyby se stala povinnou četbou. Nebo kdybychom si alespoň zapamatovali El Akkadova slova „válečné utrpení je jediným všeobecně srozumitelným jazykem na světě“.