Zrušení radnice jako předzvěst temných časů
Život v Praze poznamenala II. republika. Škrtem pera přišla metropole o primátora.
STARÉ MĚSTO O primátora Petra Zenkla i volené zastupitele přišla metropole před 80 lety – 24. února. 167 dní éry druhé republiky a umírající demokracie a rašícího autoritářství a totality na přelomu let 1938 a 1939 nepřineslo hlavnímu městu zmrzačené republiky nic dobrého. A vyhlídky do budoucnosti neslibovaly o nic lepší perspektivy.
„Praha budiž zbavena těch prvků, jež jsou pozůstatkem prohnilé a neživotaschopné doby,“požadovaly některé noviny v polovině února před osmdesáti lety. Stalo se. V pátek 24. února 1939 prezident zemské správy politické Josef Sobotka rozpustil z moci úřední ústřední zastupitelstvo Velké Prahy.
„Současně rozpustil i místní výbory ve všech pražských obvodech. Na místo těchto volených samosprávných orgánů jmenoval šedesátičlennou správní komisi hlavního města Prahy a pro jednotlivé obvody vládní komisaře,“uvedl ředitel Archivu hl. m. Prahy Václav Ledvinka. Nastolený režim městské správy nebyl dalek modelu užívaného v nacistickém Německu.
Mezikrok k diktatuře
Odvolaná samospráva úřadovala přibližně deset měsíců od obecních voleb z jara 1938. Z primátorského křesla se musel poroučet zkušený národněsocialistický politik, pětapadesátiletý Petr Zenkl. Nahradil ho na slovo vzatý odborník, o sedm let mladší Otakar Klapka.
Pokud si však Sobotka či jiní autoři od rošády slibovali, že nový muž v čele dá vedení Prahy autoritativní či konzervativní ráz, mýlili se. „Klapka zůstával bytostně spjat s minulou Masarykovou a Benešovou érou, kdy náležel k čelným zastáncům politiky Hradu,“uvedl historik Tomáš Pasák.
Osudy obou primátorů se po březnové okupaci českých zemí německou
armádou v mnohém podobaly. Zenkla gestapo zatklo 1. září 1939 v rámci razie s krycím jménem Gitter či Zvláštní akce spolu se stovkami dalších představitelů českých elit. Válku prožil jako vězeň v lágru v Buchenwaldu. Klapku obávaná německá tajná policie zatkla v létě 1940, o rok později zemřel pod salvou popravčí čety SS v ruzyňských kasárnech.
Mnichov, okupace československého pohraničí a zostřující se atmosféra se podepsaly také na životě v Praze. Od října 1938 do ní z odtržených území utíkaly nejen české rodiny, ale i pronásledovaní židé. Bezpečí hledali také němečtí antifašisté.
Na Wilsonově nádraží se v září a říjnu 1938 ocitly tisíce lidí připravených o domov. Úřady a hlavně různé uprchlické výbory se o ně snažily postarat. Provizorní ubytování lidé nalezli například v Baxově domovině, útulku ve vinohradské Gröbově vile, Státní vystěhovalecké stanici v Nových Vysočanech, na strahovském stadionu, v Lidovém domě v Hybernské, ve školách, penzionech i soukromých domech.
Ústav pro uprchlíky i cenzura
Pražské policejní ředitelství dostalo už 6. října 1938 pokyn ke striktní registraci běženců. Tisíce uprchlíků nejen v Praze představovaly vážný problém. „Vláda proto 11. listopadu 1938 rozhodla o zřízení Ústavu pro péči o uprchlíky. Zatímco za první republiky byla péče o uprchlíky před nacismem považována za dobrovolnou a soukromou záležitost uprchlických výborů, přejal nyní za jejich ubytování, stravování, ošacení a zaměstnání zodpovědnost stát,“uvádí historici. Starost o běžence byla hlavně v rukou ministerstva sociální péče, v jehož čele stál do prosince 1938 právě pražský primátor Petr Zenkl.
V pomnichovské éře přituhovala také cenzura. 10. listopadu policejní prezidium odebralo koncesi Osvobozenému divadlu Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Úřady se alibisticky odvolávaly na rakouské zákonné nařízení z roku 1850 a výnos Dvorské kanceláře, datovaný v létě roku 1836. Vychází také seznam zakázaných filmů, kam patřily například snímky Bílá nemoc, Svět, kde se nežebrá anebo Golem.
Atmosféra zhoustla na počátku roku 1939. „Pro povaleče, cikány, řemeslné žebráky atd. budiž zřízeny kárné tábory. Tyto nemají funkci koncentračních táborů pro politické provinilce,“informují noviny 16. února 1939.
V mezích nových pořádků se činila i policie. Strážníci zasahovali na Letenském náměstí v knihkupectví Richarda Šimka. Ve výloze měl vystavenu mapu ČSR v předmnichovských hranicích. Měl štěstí, obešlo se to ještě bez pokuty, provinilec však musel závadovou mapu stáhnout a spolu s deseti dalšími ze skladu je nesměl prodávat.