Výměna u porodu

Blíží se uzávěrka trejdů v NHL. Znáte ten nejbláznivější?

Žádné zdlouhavé rozpravy s trenéry, manažery, agentem nebo manželkou. Stačí jediný telefonát. Pár vět, které v uspěchaném hokejovém byznysu vše změní: Sbal se, stěhuješ se!

„Byl to mazec,“poví Marek Mazanec. „Prostě fofr, jak mě vyměnili. Rychle na letadlo, rychle si v Kanadě vyřídit pracovní povolení a rychle do Kalifornie se připojit k týmu.“

Pokud se Mazanec objeví v bráně Vancouveru, stane se českým brankářem, který se mezi dvěma starty v NHL načekal nejdelší dobu (nyní 807 dní).

Cam Talbot se zase po trejdu může stát rekordním osmým mužem, který si v sezoně zachytá za Philadelphii.

Čahoun Brian Boyle, jenž v New Jersey bojoval nejen se soupeři, ale i leukémií, zase v našlapaném Nashvillu dostává šanci zakončit jímavý příběh happy endem se Stanley Cupem nad hlavou.

I to letos přináší blížící se pondělní konec přestupů v NHL.

Fandové sledují rošády snad bedlivěji než dění na ledě, specializované weby aktualizují odhady, co se bude dít. Každoročně se touhle dobou mění rozložení sil v bojích o stříbrný grál. Mobily hokejových šéfů drnčí nejintenzivněji v roce a mění životy hráčů a jejich nejbližších. „To v naší éře ho moc lidí nemělo. A když ho někdo měl, byl v autě o velikosti boty,“usměje se Eddie Olczyk. Právě bývalý útočník a (ne)existence mobilních telefonů se postarali snad o nejbláznivnější přestupovou story v historii NHL, kterak Olczykův příběh označují zámořští reportéři.

Byl listopad 1990 a tehdejší centr Toronta odvezl manželku Dianu do porodnice, v noci zároveň do kanceláře Maple Leafs poslal vzkaz: „Moje žena rodí. Ranní rozbruslení nestihnu, na večerní zápas s Chicagem dorazím.“

Odpoledne – zrovna, když přicházela hodina H a Olczyk si zrovna oblékl roušku s pláštěm – dorazila do porodního sálu sestřička: „Volají Maple Leafs.“Američan, ač nerad, odběhl od rodící manželky a do telefonu jen rozrušeně hlásil: „Rodím! Na zápas ale přijdu. To platí.“

„Právě proto ti voláme teď,“odpověděl PR šéf Toronta Bob Stellick a předal sluchátko generálnímu manažerovi Floydu Smithovi. „Eddie, je hrozné, že to musím říct zrovna teď, ale právě jsme tě vyměnili do Winnipegu.“

Rozhněvaný Olczyk ztichl. Byl v šoku. Toronto si zamiloval. Věřil, že tam dohraje kariéru. A teď to ještě oznamte rodící manželce, že z nemocnice nepojedete domů, ale poletíte do dva tisíce kilometrů vzdáleného promrzlého Winnipegu...

Zároveň chtěl Olczyk být partnerce na blízku při příchodu druhého potomka na svět. Vrátil se na sál, ale v tváři byl ještě zelenější než jeho plášť. „Co se stalo?“zvládla se optat Diana v porodních bolestech. „Volala máma. Říkala mi, že teta onemocněla,“vymýšlel si Olczyk narychlo milosrdnou lež.

Diana jen nevěřícně vzhlédla ke stropu: „Že oni tě vyměnili?!“

Její manžel se zarazil a ona pokračovala. „Je to Winnipeg?“

„Nemám tušení, jak jsem to poznala,“vzpomíná dnes Olczyková. „Ale evidentně slova o trejdu musel slyšet i syn Thomas. Připadalo mi to, jako kdyby dupnul na brzdu a vzkazoval: Mami, tati, ve Winnipegu bude zima. Tam nechci!“Porod nakonec všichni zvládli. Z Thomase, stejně jako z jeho dvou dalších bratrů, vyrostli hokejisté. Až do NHL jako jejich táta to nedotáhli. Olczyk v ní odehrál přes tisíc utkání, vystřídal šest klubů a v roce 1994 pomohl Rangers ke Stanley Cupu. Dal se i na trenéřinu, vedl Pittsburgh. Když si má však současný televizní expert vybrat nejsilnější moment kariéry, vybaví si bláznivý 10. listopad. „Slyšel jsem příběhy kluků, kteří přes víkend nezvedali telefon a v pondělních novinách se dočetli, že jsou vyměnění,“líčí 52letý Olczyk. „Ale ten můj šok už málokdo zažije.“