Vaří, žehlí, zamilovávají se
Lidé s mentálním postižením mají právo na vlastní rozhodnutí, připomíná Gabriela Štěpánková
PRAHA Lidé s mentálním postižením končili dříve v ústavech, dnes mají možnost žít v chráněném bydlení, kde se učí běžným činnostem. Mnozí dokonce mohou odejít bydlet do samostatného bydlení, kde mají k dispozici terénního pracovníka, který jim v případě potřeby pomůže. Podmínky pro život s mentálním postižením se zlepšují, i když se tito lidé stále setkávají s předsudky. „Když třeba sháníme pronájem bytů pro naše klienty, je všechno v pořádku do té doby, než řekneme, že má náš klient mentální postižení,“říká v rozhovoru Gabriela Štěpánková, ředitelka organizace Portus, jež se podpoře lidí s mentálním postižením věnuje.
Jak se liší život člověka s mentálním postižením v Praze a v menším městě?
V Praze je to náročnější. Je tady větší ruch a hrozí, že se hůř zorientujete třeba v dopravě. Také je tu víc nástrah, že vám někdo něco vnutí.
Vy provozujete chráněné bydlení také za Prahou ve Středočeském kraji.
Bydlí tam klienti, kteří mají v Praze příbuzné a je to pro ně dostupné. Mnozí klienti bydleli v nějakém zařízení v Praze a chtěli mimo metropoli. Menší město či vesnice přijme lidi jiným způsobem a mají tam větší možnost se rozvíjet a zapojit se. V chráněném bydlení to začíná od minimálních činností. Naučí se vařit, žehlit a být aktivní ve svém životě. Učí se říct, co chtějí, a rozhodovat se. Nyní máme už pět klientů, kteří byli nejdříve v chráněném bydlení s celodenní asistencí. Poté jsme vybudovali druhé chráněné bydlení, kde jsou garsonky a k dispozici denní asistence. Tito lidé si prošli zvykací kurou na normální život a odešli do samostatného bydlení s terénní službou. Díky jejich chuti do života jsme založili před dvěma lety program Podpora samostatného bydlení. A oni jsou hrdí. Je to velký úspěch. Nyní se klade důraz na podporované zaměstnání a podporované bydlení, protože ústav lidem s mentálním postižením znemožňuje se rozvíjet a zapojit se do života normálním způsobem.
Jaké je v Praze smýšlení o osobách s mentálním postižením
Zlepšilo se to. I když se díky službě Podpora samostatného bydlení pořád střetáváme s předsudky. Když třeba sháníme pronájem bytů pro naše klienty, je všechno v pořádku do té doby, než řekneme, že má náš klient mentální postižení. Lidé si představují, že bude mít člověk třeba návaly vzteku. Ale klienti, kteří jdou do této služby a víc se s běžnou společností propojí, výkyvy většinou nemívají. U nich je mentální postižení takového rázu, že se třeba nikdy nenaučí pořádně počítat nebo mají problémy se čtením. Jsou to drobnosti, ale lidé z toho mají stále ještě obavy. Málokdo si uvědomuje, že škály postižení jsou veliké.
Vy začínáte na konci února už dvacátý ročník Akce cihla, jež má podpořit lidi s mentálním postižením, která začíná událostí Bruslení s cihlou. Jak ta myšlenka vznikla?
Na začátku byla parta skautů, která odjela do Horního Maršova pomáhat v ústavu pro lidi s mentálním postižením. Skauti zjistili, že je tam hodně lidí, kteří mají příbuzné v Praze a není integrační, když se s rodinou nemohou vídat. Tak vznikla myšlenka na vybudování chráněného bydlení poblíž Prahy. V té době to bylo revoluční, protože tenkrát existovaly především ústavy. A Cihla byla akce, která měla vydělat na rekonstrukci fary na Slapech.
Kvete ve vašem chráněném bydlení láska?
Určitě. Máme tam manželský pár, oba klienti jsou svéprávní a mají dvojgarsonku. Jsou spolu už čtyři roky. Měli jsme tam i další velkou lásku a pořádali jsme svatbu, ale v tomto případě neoficiální, protože slečna neměla k právním úkonům svéprávnost. Pár oddávala naše patronka herečka Simona Stašová. Byl to takový obřad – rituál. Paní Michaela si i změnila jméno,
ale to úplně šťastně nedopadlo, rozešli se.
Ale tak to někdy v životě chodí...
Ano, a partner si našel novou partnerku a teď spolu bydlí.
Lásce se daří, jak se lidem s mentálním postižením hledá práce?
My provozujeme i sociálně terapeutickou dílnu. Ale protože hodně lidí bylo poměrně samostatných a tam nedostávají svůj plat a je to dotovaná služba, založili jsme sociální podnik Dobroty s příběhem. Mají tam klasický zaměstnanecký poměr pro lidi s postižením. Podporujeme naše zaměstnance, když se chtějí posunout jinam. Probíráme s nimi povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele. Mají pracovní návyky. A skutečně jsou to nejlepší zaměstnanci. Jsou dochvilní a pracovití, ale zatím se nám pro nikoho nepovedlo najít zaměstnání v běžném prostředí. I když už se různé firmy snaží mít chráněná místa, není to úplně jednoduché.
Já si umím představit, že na chráněných místech se zaměstnavatelé tolik nebojí lidí s tělesným postižením, ale z mentálního postižení mají strach.
Je to specifické. Musíte mít trpělivost. Jak jsem říkala, po osmnácti letech se naši klienti osamostatňují. Je to náročné pro asistenty i zaměstnavatele, protože i když si myslíte, že jste všechno dostatečně vysvětlil, u mentálního postižení mysl tolik nefixuje.
Takže zapomínají?
Ano a to může být trochu frustrující. O nějaké záležitosti se bavíte třeba rok a může trvat pět let, než se nějaká znalost či činnost zafixuje. Je tam potřeba podpory dlouhodobějšího charakteru. U lidí, kteří jsou třeba na vozíku, mysl funguje normálně a je pro okolí přirozenější pochopit, že se musí upravit stůl, aby tam člověk mohl vjet nebo se otočit.
Když tedy říkáte, že po osmnácti letech vaši klienti odcházejí do samostatného bydlení, trvá osmnáct let, než se takto dokážou osamostatnit?
Podle mě to tak dlouho trvat už nebude, jenže někteří naši klienti byli třeba do svých dvaceti nebo třiceti let v ústavech. V dnešní době se společnost k lidem, kteří mají mentální postižení už od dětského věku, chová jinak. Ve školách je inkluze, existují různé programy a stacionáře a dítě se učí jinak, než když ho dříve zavřeli do ústavu a bylo pasivní do svých dvaceti nebo třiceti let. V takových případech se bariéry odbourávaly těžko. Věříme, že teď do terénní služby půjdou lidé rovnou z domova. Je to dobré pro toho člověka i pro jeho rodinu.
Rodiny se o ně musí bát. Hlídáte například to, aby je někdo třeba nenapálil?
Nejsou úplně hození do vody a mají terénního asistenta. Třeba naše klientka Michaela má už druhý pronajatý byt. V jednom se jí nelíbilo a sama si vybrala, kde by chtěla bydlet. Obava rodiny byla veliká, ale naše terénní pracovnice člověka připravují, než tam odejde. Zařídí s ním všechno potřebné a upozorní ho na rizika. Člověk ví, že se na ni může kdykoliv obrátit a nic nepodepíše a podobně. Ale nehlídáme je. Když uděláte chybu, lépe se z toho poučíte. Naši klienti mají právo na vlastní rozhodnutí i za cenu menší chyby.
Můžete uvést nějaký příklad častých chyb?
Častou chybu dělají třeba s telefonními operátory. Kredit v mobilu, který naskakuje a jenom jej potvrdíte jedním stiskem, je pro lidi s mentálním postižením trochu matoucí. Hodně to řešíme.