Bandita Nick udeřil
Zlobivý hoch tenisu Kyrgios slaví cenný titul, ale uznal: Potřebuju více disciplíny
Na hlavě sombrero, v tváři čertovský úsměv a v pravačce trofej. Jak příznačné kulisy: v mexickém Acapulku vyvrcholil týdenní tenisový western vítězstvím sportovního bandity. Či přesněji jakéhosi Jesseho Jamese ve hře s raketou – pro jedny je desperátem, pro druhé hrdinou, ale pro každého postavou hodnou pozornosti.
„Snad jsem příkladem pro všechny, co se potýkají s potížemi a dostanou se do bodu, z něhož zdánlivě nevede cesta pryč,“vyprávěl australský svéráz. „Byl jsem fakt dole a netušil, co bude. Načež přišel tenhle týden a tahle změna.“
O trápeních zlobivého Australana by mohly být vydány tlusté sebrané spisy. Talent jako málokdo, ale povaha ryze nesportovní. Po jednom kroku dopředu následují dva dozadu. Nikdo moc neví, co s ním, a tak se raději rve bez trenéra, odkázán jen na svoji vrtošivou náturu.
Aktuálně je 23letý Kyrgios v laufu. V Mexiku zdolal Rafaela Nadala (o tom ještě bude řeč), Wawrinku, Isnera a ve finále designovaného tenisového vládce budoucnosti Alexandera Zvereva. A to se v Acapulku potýkal s lehkým zraněním i s docela těžkou otravou jídlem.
„Úžasné. Splněný sen. Zvlášť po souboji s někým, proti němuž jsem byl jasný outsider,“zářil po finálové výhře nad Zverevem.
Bylo to tažení ryze kyrgiosovské.
Rafa o mně nic neví
Jeho řež s Nadalem patřila k nejzajímavějším duelům roku 2019 a klidně může vydržet vysoko i v celoroční hitparádě. Kyrgios do ní dal naprosto vše – v dobrém i horším.
Některé jeho údery byly lepší než z PlayStationu. Zároveň ale po porážce vytočený Nadal, což je úkaz sám o sobě, říkal: „Chybí mu úcta a respekt. K soupeři, k publiku, ba i k němu samému.“
Důvod? Kyrgios ho rozhodil třeba podáním spodem a svými gesty obrátil mexický dav zcela proti sobě. Ne že by emoce do tenisu nepatřily, pumpování rukama a hecování tribun ale náleží spíš do wrestlingu.
„Rafa o mně nic neví, takže to neposlouchám,“opáčil Australan. „Já hraju takhle. On zase mezi každou výměnou natahuje čas.“
Právě proto působí Kyrgios jako odpuzovač nudy. Jako úkaz: Nadal, Roger Federer a Novak Djokovič jistě nejsou dokonalými stroji, ale převážně reprezentují tenis tak, že by za podobnou „svatou trojici“představitelé každého sportu skákali radostí do stropu. Kyrgios je jiný, svérázný. Ne nadarmo mezi jeho největší advokáty, i když poslední dobou už s notnými výhradami, patří John McEnroe, synonymum bouřliváka.
Třeba ono podání spodem se dá skutečně hodnotit všelijak. Jako neuctivé, frackovské gesto – nebo jako chytrý, strategický prvek. Když totéž památně použil Michael Chang proti Ivanu Lendlovi na Roland Garros v roce 1989, popsal to později jeho americký krajan Todd Martin jako „poslední kámen, co srazil Goliáše“; nalomeného Lendla to mentálně zcela rozhodilo.
Na druhou stranu platí, že Kyrgios sklízí plody svého leckdy skutečně neurvalého projevu. Pár zápasů cíleně odflákl, hádal se s rozhodčími... Tím vlastně sám roky podporuje nynější černobílý výklad, že dobroděj Rafa prohrál s banditou, který se uchyluje k nefér trikům.
Možná bych mohl mít trenéra
Kyrgios slaví titul po více než roce, loni uspěl jen v lednu v Brisbane. V kariéře dobyl pět trofejí – proč tak málo, to poodkryl i ve vítězném Acapulku. „Večer před finále jsem si zašel na vodní lyže. To asi člen Top 10 nedělá,“souhlasil nakonec nepřímo s Nadalovými výtkami. „Potřebuju být mnohem disciplinovanější, mnohem profesionálnější. Dělat věci tak, jak se dělat mají. Dokonce ani nemám trenéra; možná bych mohl začít tím.“
I bez kouče se posune na 31. místo. Na blížících se obřích akcích v Indian Wells a v Miami obhajuje nicotných 90 bodů – může si jen polepšit. Tedy teoreticky. Tenisová sinusoida McEnroea 21. století skáče nahoru a dolů jako splašená.