Džihádistům pomáhají selfie
Islámský stát: Pašerácká stezka Evropa–Turecko–Sýrie teď funguje naruby
Dojemné vzdychání „nevěst Islámského státu“ze Sýrie, že by se i s dětmi rády vrátily domů, či stýskání zajatého britského džihádisty Jacka po mamince a televizním seriálu Doctor Who je kouřová clona, která zastírá pravý stav věcí.
Zatímco média krmí džihádistické celebrity ze Západu rozhovory s jejich rozčilenými rodiči a zprávami, jak jejich bývalé domovské státy vlastně nevědí, co s tím, vracejí se tiše do Evropy stovky jiných bojovníků Islámského státu.
Berou to jako rekreaci, protože to je součást plánu.
Důležité je překročit hranici ze Sýrie do Turecka, tam už se připraví krycí legenda o mladém člověku, který chtěl poznat Orient, a tak se toulal po Turecku.
Evropští bojovníci Islámského státu si po přechodu hranice oholí vousy, nechají se moderně ostřihat, obléknou se za turisty – a začnou se fotit.
Fotky jsou jejich alibi. Batůžek na zádech, selfíčka s tureckými památkami nebo plážemi v mobilu: pokud by byl na hranicích problém, může to posloužit jako jemný přesvědčovací prostředek, že s tímhle turistou je všechno v pořádku.
Před pár lety fungovala pašerácká síť, která dostávala lidi z Evropy do Islámského státu. Teď už běží znovu, ovšem naruby. Její fungování včetně triku s turistickými fotkami popsal pro server The Daily Beast jeden z pašeráků, bývalý džihádista Abdel Kadr, který je teď zajatcem Kurdů v Sýrii.
Stejně jako před pár lety je i teď turecká hranice se Sýrií propustná.
V dobách, kdy budoucí džihádisté procházeli do Sýrie, mohli v Turecku počítat v podstatě s volným průchodem. Jeli do Turecka z Evropy jako turisté, na jejich důvody se nikdo neptal, po přistání se napojili na džihádistické převaděče, kteří je převedli přes hranice. Turci přivírali oči, protože věřili, že posilováním radikálů poškozují svého hlavního nepřítele v Sýrii, Asadův režim. Chvíli trvalo, než se Islámský stát vymkl z ruky.
Jak teď Islámský stát dodýchává, z příchozích cest se staly únikové. Představu, jak jsou rušné, dávají počty radikálů, kteří byli na hranicích zadrženi. Podle oficiální turecké agentury Anatolia bylo loni zatčeno 3 038 lidí podezřelých z příslušnosti k Islámskému státu, letos v lednu jich bylo sedmaosmdesát. Druhého února byli chyceni dva, o dva dny později čtyřiadvacet, a tak to šlo dál a dál, vrcholem první půlky měsíce byl 14. únor, kdy bylo zadrženo 52 lidí.
Problém je, že nikdo neví, kolik lidí mezitím proklouzlo.
A hlavně, kolik ze zadržených lidí bylo zase propuštěno, takže mohlo pokračovat dál v cestě.
Server Al-Monitor, který detailně sleduje dění na Blízkém východě, uvedl, že existuje „všeobecný dojem, že lidé podezřelí z příslušnosti k IS jsou bez problémů pouštěni dál“. Někde se soudy spokojí s tím, že s podezřelými hovoří jen přes video, což „vyvolává pochyby, jak vážně celou věc berou“.
I když jsou čísla radikálů, kteří uvízli v síti, celkem působivá, velká část z nich je zase propuštěna, což je výsledek laxního vyšetřování.
Stejně jako Turecko nemělo zájem zastavovat cizince v cestě k Islámskému státu, není teď v jeho zájmu bránit jim v cestě zpět.
A tak zatímco srdceryvné mediální příběhy po domově toužících žen i mužů Islámského státu vyvolávají dojem, že mezi Evropou a blízkovýchodními bojišti je natažená neprůchodná železná opona, realita je o dost děravější.
I když tak jednoduché to zase nebude, protože džihádisté za sebe a své rodiny platí pašerákům od deseti do padesáti tisíc dolarů.
Možná to nejde přímo z jejich peněženky. Již zmíněný Abdel Kadr, který byl nejdříve převaděčem Islámského státu na trase z Evropy do Sýrie a potom pracoval v jakési tajné službě IS, o tom totiž vypráví nepříjemné věci. Tvrdí, že Evropané se vracejí domů ne kvůli touze po sledování oblíbených seriálů, ale proto, aby zakládali spící buňky na dálkové ovládání.