Zprofanovaný i aktuální MDŽ
Kvízová otázka. Mezinárodní den žen je: a) fosilní relikt komunismu, b) feministický blud, c) celosvětový svátek pod patronátem OSN? Správná odpověď je c, ovšem u nás to leckoho udiví, překvapivě i mnohé ženy.
Soudě dle převažujícího názoru na komunismem zprofanovaný svátek MDŽ je v Česku ve vztahu k ženám zřejmě vše v pořádku. Ve světě možná pár důvodů pro tento svátek zbylo. Ale šedá je každá teorie, není nad výmluvnou kazuistiku.
Nedávno mocný, nyní dodělávající Islámský stát genocidně čistil nábožensky i národnostně. Fanatici částečně vyhladili i nemuslimskou menšinu jezídů, příbuzné Kurdů. Zajali tisíce jezídských žen, starší zabili, mladší sexuálně zotročili. Konvertované snad přežily jako konkubíny teroristů, většina ostatních byla znásilňována a mrzačena.
Našinec ví, Asie byla odjakživa barbarská, jezídové ani Kurdové nás nezajímají, v Evropě se to stát nemůže! Nicméně – stalo se. Starší ročníky si vzpomenou, jak jsme za Husáka záviděli relativně svobodné a pokrokové Jugoslávii. Pak se to tam porouchalo. Slovinsko odpadlo po krátké přestřelce, ale džin se do lahve už vrátit nechtěl. V Bosně a Hercegovině, kde se všichni domluví podobným slovanským jazykem, vypukla řezničina. Srbští, chorvatští a občas i islámští „věřící“pokryli mapu státu stříkanci masakrů a lágrů. Znásilňovalo se od prvního dne.
Plný výčet odporností není možný, proto jen namátkou. Chorvati etnicky čistili Hercegovinu, vraždili a násilnili porůznu, třeba v táboře Dretelj, kousek od poutního Medžugorje. Srbové dělali totéž, ale ve větším měřítku, od jižní Foče po severní Prijedor. Zřizovaly se lágry, namátkou Trnopolje, strašná Omarska a Kereterm. Sexuální zločiny se páchaly všude – Kalinovnik proslul svou tělocvičnou, Brčko nemocnicí. Nemilosrdná čistka postihla oblast Visegrádu – vrazi shazovali mrtvé i ze starobylého mostu, památky UNESCO, do Driny. Zdejší lázeňský hotel Vilina Vlas se proměnil v sexuální mučírnu.
Tehdejší prezident bosenské Republiky srbské Radovan Karadžić byl také básník, psychiatr, vystudovaný na západních univerzitách, vynikající populistický psycholog a sadista. Věděl, jak podněcovat konflikt, zločiny dokonce sám inspiroval. V nejrůznějších místech agresoři oplodňovali ženy a věznili je tak dlouho, aby už potrat nebyl možný. „Budete mít malé Srby,“žertovali.
Srebrenica nebyla jen místem největšího masakru mužů, ale i hromadného a veřejného znásilňování žen. Běsnění líčí film V zemi krve a medu v režii Angeliny Jolie, jeho následky snímek Grbavica s tématem dcery nechtěně počaté, ale milované. Nechtěné děti končily v lepším případě v sirotčincích. Počet bosenských znásilnění dosáhl desítek tisíc, odsouzeni byli jednotlivci. Jen malý počet nezlomených žen vypovídal, ostatní mlčí dodnes. Z hotelu hrůzy se nestal pietní památník, pokračuje jako populární wellness. Leží v srbské části Bosny a místní radní tvrdí, že se tam nic zvláštního nestalo.
Sexuální násilí doprovází válku od nepaměti. OSN a humanitární organizace upozorňují, že od konce studené války nabývá na oblibě coby nadmíru spolehlivá „bojová taktika“. Současným chaotickým konfliktům velí bezcitní psychopati. Mají i obchodní talent: zajatkyně jsou lákavé zboží pro národní i globální tržiště prostitutek. Hlubina zla je však spíše ideová, jde o absolutní zdeptání protivníka.
Techniky sexuální agrese jsou děsivé. Ženy nejsou privilegované, zcela rutinně se znásilňují i muži. Sexuální infekce se přenášejí i záměrně, následná neplodnost je častá, celoživotní traumatická deprese je pravidlem. Další zrůdností je zabíjení a unášení dětí, děsivé pro oba rodiče, pro matku zvlášť. Ne všechny konflikty probíhají tak děsivě, ale od 90. let jich čítáme na 150, takže je z čeho vybírat.
Válečné konflikty v Bosně a v Kosovu šokovaly rozsahem a krutostí po letech míru. A také blízkostí ke středu Evropy. Klamná idealizace a selhání paměti – v „kulturní“Evropě se děly i ty nejhorší věci. Malý pokrok nabídl fakt, že Mezinárodní trestní soud v Haagu poprvé charakterizoval válečná znásilnění, sexuální otroctví, nucenou prostituci a sterilizaci jako zločiny proti lidskosti. OSN následně zřídila Úřad pro otázky sexuálního násilí v ozbrojených konfliktech.
Bývalá jezídská otrokyně Islámského státu Nadja Muradová se rozhodla mluvit o tom, čím prošla, a vede kampaň ve prospěch žen, obětí války. Nobelovu cenu míru za rok 2018 přebírala právě ona společně s gynekologem Denisem Mukwegem, který pomáhá pohlavně zmrzačeným ženám v Kongu. Tady se vedou války bez konce, které málokoho zajímají, nerostné bohatství ovšem ano.
Ve svých knihách Mukwege popisuje, jaké otřesné tělesné i duševní následky s ženami řeší. Muradová navazuje na skvělou předchůdkyni, první nositelkou Nobelovy ceny míru byla pražská rodačka, antimilitaristka Bertha von Suttner, rozená hraběnka Kinská. Její román Odzbrojte! líčí bitevní hrůzy roku 1866 u Hradce Králové. Svým idealismem autorka do dnešní doby nezapadá, zesnula v hlubokém míru, 21. června 1914, týden před atentátem na arcivévodu Františka Ferdinanda.
Bojte se vřavy válečné, co obří sítí smétá svět, pravil básník Homér, v otázkách válčení kovaný odborník. I na počátku sjednocování Evropy stáli znalci, někteří z nich veteráni obou světových válek. Až na jugoslávské a ukrajinské „maličkosti“žijeme v nejdelším období míru, jaký Evropa kdy měla. Pamětníci války odcházejí, šedá je školní teorie. Mírový poklid nudí, imunita slábne, představivost vyschla. Každý dobrý psycholog poradí, že vřískat, dupat a bourat je vynikající relax. Po úspěšné bouračce si to všechno, alespoň k připomenutí, můžeme pěkně zopakovat.
Proto se dnes vůbec nestyďme důstojně si připomenout Mezinárodní den žen.
Od konce studené války nabývá sexuální násilí na oblibě coby spolehlivá „bojová taktika“.