Před 80 lety začala okupace českých zemí
Legendární snímek Adolf Hitler si prohlíží pokořenou Prahu z oken Hradu.
PRAHA Byl to konec agonie nešťastné druhé republiky – a začátek období, které bylo ještě horší.
Brzy ráno 15. března 1939, před osmdesáti lety, obsadila české země německá armáda. Postupující okupační jednotky přivítaly i výstřely – v Czajankových kasárnách ve Frýdku-Místku. Většině okupovaného národa však zbyly jen zaťaté pěsti a nevěřícný údiv a šok.
Za 167 dnů od mnichovské dohody, od podzimu roku 1938, druhá republika přinesla jen demoralizaci, hanobení masarykovské republiky, omezování demokratických svobod a antisemitismus. To, že se blíží konec, asi nejlépe věděli českoslovenští armádní zpravodajští důstojníci. První informace získali pár dní před osudným datem.
V úterý 14. března 1939 vstoupil zánik druhé republiky do finále. Odpoledne odjel do Berlína prezident Emil Hácha s doprovodem. Slovensko v čele s knězem Jozefem Tisem vykročilo na cestu k samostatnosti.
V Praze v noci na 15. března na hlavním štábu armády zpravodajci zahltili pec na spalování tajných dokumentů, pomáhaly jim i manželky. Dopoledne 15. března byla okupována Praha. Za vojáky postupovalo gestapo. A večer už byl na Pražském hradě sám Adolf Hitler.
Šestiletá noční můra českého národa začala. (boh)
Vpolovině března 1939 se 167 dní neslavné existence II. republiky chýlilo ke konci. Přinesla jen morální marasmus, příliv uprchlíků a odumírání demokracie. Pomnichovská hranice se na podzim 1938 přiblížila například až ke středočeskému Rakovníku a Mělníku. V Kolešovicích, jež už byly po Mnichovu na území Říše jako Koleschowitz, věšeli henleinovci na šibenici podobiznu prezidenta Edvarda Beneše. „Poté ji upálili s obrazem Tomáše G. Masaryka,“popsala incident pražskému zemskému velitelství četnická stanice ve vedlejší Kněževsi, ležící na území okleštěného Československa.
Poslední úder
Z Říše prchali Češi, Židé i němečtí antifašisté. V pomnichovské éře přituhovala cenzura. 10. listopadu 1938 policejní prezidium odebralo koncesi Osvobozenému divadlu Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Vyšel také seznam zakázaných filmů, kam patřily například snímky Bílá nemoc, Svět, kde se nežebrá anebo Golem.
Atmosféra ještě více zhoustla na počátku roku 1939. „Pro povaleče, cikány, řemeslné žebráky atd. budiž zřízeny kárné tábory. Tyto nemají funkci koncentračních táborů pro politické provinilce,“informovaly noviny 16. února 1939. Omezena byla tehdy i obecní samospráva a volená zastupitelstva byla nahrazena správními komisemi.
Poslední úder II. republice pak přinesl březen 1939. Okupace ale nepřišla jako blesk z čistého nebe pro armádní zpravodajce. Ti příchod okupantů prožívali nejdramatičtěji. „Dne 8. března 1939 nám přinesl spojovací orgán francouzské S. R. (rozvědky) poznatek, že nás v březnu Němci obsadí,“uvedl po válce podplukovník Emil Strankmüller, v březnu 1939 vedoucí ofenzivní skupiny II. oddělení. Informaci Francouzů potvrdil top agent II. oddělení s krycím jménem A-54, příslušník drážďanské rezidentury Abwehru, německé armádní zpravodajské služby, Paul Thümmel.
„Ihned jsem upozornil nadřízené,“vzpomínal ve svých pamětech šéf „dvojky“generál František Moravec. Na předsednictvu vlády v Kolovratském paláci na pražské Malé Straně 12. března 1939 Moravec a úřadující šéf hlavního štábu armády generál Jaroslav Fiala informovali o hrozící pohromě premiéra Rudolfa Berana i ministra zahraničí Františka Chvalkovského. „Ten přijal zprávu spíše s nedůvěrou a posměchem,“uvedl k setkání historik Dušan Tomášek. Moravec se za této situace rozhodl přijmout nabídku Harolda Gibsona, styčného důstojníka britské tajné služby SIS v Praze a odjet do Londýna. Akce Transfer, odlet Moravcovy skupiny, probíhala v úterý 14. března za přísné konspirace, která byla uplatňována i vůči dalším důstojníkům „dvojky“.
„Hned po vstupu na oddělení mne přivítala neobyčejně nervózní atmosféra. Viděl jsem samé zachmuřené obličeje,“popsal tehdejší dění ve službě major František Fárek, jeden z nejzkušenějších operativců. Okolo poledne se Fárek dozvěděl od Strankmüllera, co se zde odehrává. Dostal klíče od sejfů a pověření zlikvidovat vše nezbytné před příchodem Němců. Poté Moravec s deseti kolegy, včetně Strankmüllera, zmizel. Několika cestami odjeli na ruzyňské letiště a odtud strojem DC-2 holandské společnosti KLM zamířili přes Rotterdam do Londýna.
Zbyl pouze dým
„Vytratili se jako duchové, zbyl po nich jen cigaretový dým. Čekala nás poslední a nejtěžší práce, likvidace všeho, co by Němcům mohlo posloužit. Prohlédli jsme veškerý spisový materiál a stanovili pořadí, v jakém ho budeme ničit,“vzpomínal Fárek.
Agonie II. republiky odpoledne 14. března 1939 spěla k pochmurnému finále, v 16:00 z pražského Wilsonova nádraží vyjel vlak s Emilem Háchou na osudové setkání s Hitlerem a dalšími pohlaváry III. říše do Berlína.
V pochmurné atmosféře březnového soumraku na pražském Václavském náměstí a v jeho okolí němečtí studenti vyvolávali rvačky s Čechy. Později na náměstí vyrukovali i Gajdovi fašisté; posílená policejní hotovost se s výtržníky prala až do noci.
Na II. oddělení se rozběhly likvidační práce. „Znamenalo to definitivní spálení mostů k minulosti, rozloučení s historií naší tajné služby,“komentoval pálení spisů Fárek.
Přibližně ve dvě hodiny ráno ve středu 15. března odposlech na mezinárodní telefonní ústředně v Praze zachytil hovor z Berlína. Chvalkovský a Hácha volali premiéru Beranovi. „Svolejte ihned ministerskou radu a informujte generála Syrového, ať dá rozkaz všem posádkám. Přesně v 6. hodin vtrhne německé vojsko do Čech,“oznámil Hácha předsedovi vlády.
Do likvidace písemnosti se bezprostředně po odposlechnutí hovoru zapojili dostupní důstojníci, pomáhaly dokonce i manželky. Papíry se pálily doma v kamnech, popel se splachoval do klozetů.
Během brzkého rána dostávali zpravodajci informace o incidentech vyprovokovaných Němci v Ostravě, Brně či Jihlavě. Okolo sedmé hodiny velký „úklid“na „dvojce“končil. To už si důstojníci na frekvenci obsazeného mělnického vysílače mohli poslechnout německý provoz.
Před desátou hodinou okupanti dorazili ke štábu do Dejvic. „Chtěl jsem, aby mne alespoň vzali jako vojáka, tak jsem došel domů pro uniformu,“vyjádřil obavy ze zatčení major Alois Čáslavka.
Podle zprávy z roku 1945 příslušníky Abwehru na II. oddělení prováděl bývalý československý důstojník. „Dost dobře se zde vyznal,“vzpomínali pamětníci. Vetřelce vítaly prázdné sejfy a zásuvky. „Tohle jsme mohli čekat,“pronesl při pohledu na “vybílené“skříně major Abwehru Schmalschläger.
Návštěva z Liščího doupěte
Nejvyšší návštěva z Abwehru dorazila na II. oddělení 16. března. Ze svého štábu na berlínském Tirpitzufer 74-76, zvaného Liščí doupě, do Prahy zavítal osobně admirál Wilhelm Canaris, šéf Abwehru.
Českým zpravodajským důstojníkům se nabízelo několik možností, jak reagovat na okupaci. Mohli přijmout nabídku Canarisova Abwehru na spolupráci, stáhnout se, odejít do exilu anebo se zapojit do rodícího se odboje. František Fárek a kolegové, Alois Čáslavka a Antonín Longa, se rozhodli pokračovat v boji.
„Nedělal jsem si iluze o své budoucnosti. Zpravodajskou činností proti Německu ve 30. letech jsem byl silně kompromitován. Počítal jsem s tím, že mne nejtěžší zkoušky teprve čekají,“vyprávěl Fárek. Trio zpravodajců se proměnilo ve skupinu Konšelé, volně spojenou s rodící se velkou odbojovou vojenskou organizací Obrana národa. Konšelé organizaci stavěli na kvalitě, nikoli počtu zdrojů. Sítě rozprostřeli v Praze, v Čechách, na Moravě i na Slovensku.
Odboj a zatčení
Klíčové bylo spojení s Moravcovou skupinou v Londýně, francouzskými, britskými a později i polskými rozvědčíky. Konšelům se přes jejich prameny, například v dopravní vojenské skupině V/3-Praha, podařilo získat informace třeba o transportech wehrmachtu na českomoravských železnicích. Před útokem na Polsko v létě 1939 konšelé do Varšavy předali informace o pohybu německé armády v dopravních uzlech okolo Hradce Králové, České Třebové a Ostravy. V létě 1939 se Konšelům přes Beskydy povedlo převést rodiny Moravcovy „jedenáctky“do Polska. S nimi odešel i Čáslavka.
Na podzim 1939 Fárka a Longu zatklo gestapo. Při surových výsleších v Pečkově paláci v kanceláři obávaného komisaře Oskara Fleischera, zvaného Řezník, nezradili nikoho z kolegů. Na podzim 1941 Fárka a Longu říšský státní návladní postavil před senát Lidového soudu v Berlíně. Za velezradu jim soud vyměřil desetiletý trest.
Fárek prošel káznicemi v Moabitu, Gollnově, Breslau a Ebrachu, na konci války přežil pochod smrti napříč Bavorskem, kde se dočkal osvobození Američany.
Po válce se k vojenské zpravodajské službě nevrátil. Nastoupil k bývalému kolegovi z „dvojky“a členu Moravcovy skupiny generálu Josefu Bartíkovi na oddělení Z, zpravodajské, na ministerstva vnitra. Nikoli již na operativu, ale mimo jiné k pořádání a analýze archivů. Nacházel se tam senzitivní materiál z doby války a v době soupeření komunistů a demokratů velmi žádaný.
Nepřátelská osoba
Státní bezpečnost své lidi na odborového radu Fárka nasadila bezprostředně po válce. Po únoru 1948 jej opakovaně zatkla pro vykonstruovaná obvinění. Nejprve pro údajnou spoluúčast při pokusu o útěk neteře do ciziny. Podruhé ho obvinila za korupci a zneužití pravomoci. Ani jedno obvinění se nepotvrdilo. Ale sledování a šikana pokračovaly i nadále.
„K lidově demokratickému zřízení ani SSSR nemá kladný vztah. Stýká se s osobami nepřátelskými našemu zřízení,“uvádějí opakovaně zprávy StB. Ještě v roce 1964 na sedmdesátiletého Fárka Státní bezpečnost založila objektový svazek jako na nepřátelskou osobu. Někdejší zpravodajec Fárek zemřel v 70. letech v Praze.
Nedělal jsem si iluze o své budoucnosti. Zpravodajskou činností proti Německu jsem byl silně kompromitován.