Na silnicích jde o životy. U sousedů to berou vážněji

Spousta z nás touhle dobou vyráží po německých a rakouských dálnicích na lyže do Alp. Stejně jako při letním stěhování národů k moři je to užitečná příležitost porovnat si poměry v dopravě a chování řidičů. A nevychází to pro nás dobře.

Už delší dobu se u nás vede debata o tom, že by bylo dobré alespoň nějakými výraznými značkami varovat řidiče, kteří omylem najedou do protisměru. Před pár týdny ji přiživily dva případy, které se staly na Rokycansku a Mladoboleslavsku a měly tragické následky. Zjara by se prý měly značky varující při jízdě v protisměru na rizikových místech objevit. Je to jednoduché opatření a dávno už by mělo být hotovo. Ale koho by překvapilo, kdyby i takhle prostý úkol narazil na nějaký zádrhel?

No a právě v Německu je to přesně naopak. V zemi, kde jsou dvě třetiny dálnic bez omezení rychlosti, je důraz na bezpečnost nesrovnatelně větší. Kdo u nás ví o tom, že dostatečný odstup je podstatnější parametr než to, jakou rychlostí se auto řítí? Dopravní experti na to sem tam upozorní, připomenou, že náraz zezadu, a tedy nedodržení bezpečné vzdálenosti, je jedna z nejčastějších podob dopravní nehody.

V Německu jsou dálnice obsypané varovnými tabulemi, které řidičům připomínají, že by odstup od auta jedoucího před nimi měl odpovídat přinejmenším polovině čísla, které mají na tachometru. Je to vzdálenost vypočtená pro dobu, za kterou je šofér schopen zareagovat na nebezpečí. Stejně jako u jiné metody, kdy mají řidiči dodržovat mezeru mezi bílými půlkruhy namalovanými u krajnice. Na bezpečný odstup tam značky upozorňují prakticky pořád.

Tyhle věci totiž na většinu normálních a spořádaných lidí fungují. Tak jako na ně fungují radary ve vesnicích a městech, které už se zabydlely i u nás a prostě jen informují, že člověk jede přes limit. Mnozí ho překračují nevědomky a po upozornění nohu z plynu sundají. To je asi tak nejvíc, co jsme pro prevenci rizikového chování na silnicích udělali. Jinak si na ni vlastně hrály jen reklamní poutače pojišťovny poskytující povinné ručení a havarijní pojistky.

My jsme se billboardů odvádějících pozornost řidičů zbavovali léta. V Německu je reklama u dálnic zakázaná dávno. Ale zato jsou tu po vzoru brutálních obrázků asfaltových plic na krabičkách od cigaret k vidění příběhy Jürgena nebo Karin, nebo jak je pojmenovali, jejichž esemeska psaná za jízdy byla ta poslední, stála je život a zůstaly po nich dvě děti. Značky taky řidiče opakovaně upozorňují na udržování záchranářské uličky, o níž jsme u nás donedávna neměli ani tušení a ještě pořád je osvěta v té věci úplně nahodilá.

Důkladná informační masáž je určitě jedním z důvodů, proč se tam šoféři chovají mnohem zodpovědněji. Pravidlo zipu platí i v tuzemsku už léta, ale v praxi to vypadá zoufale. Kdo se valí prázdným pruhem vpřed k překážce, je za piráta, ačkoli právě proto tohle pravidlo existuje – aby se využila kapacita silnice a kolony byly kratší. Tady někdo v krajním případě pruh zablokuje nebo při sjíždění odvážlivce nepustí. Za Rozvadovem už nikdo nevnímá snahu dojet vlevo, kam až to jde, jako vychytralost, ale jako legitimní a správné chování.

Doprava a řízení u nás startuje v lidech neuvěřitelnou agresi, na jakou člověk za hranicí téměř nenarazí. V Čechách jede chlapík v levém pruhu a 130 km/h na jeho tachometru znamená, že nikomu neuhne, protože nikdo nemá co jezdit rychleji. Pak takový zpupný zdržovač narazí na zpupného předjížděče, který ho ztrestá vybržděním. Dálnice je tu rájem psychopatů ohrožujících všechny. Přitom se stejně budeme muset domluvit a navzájem snést. Jde o životy.

A u sousedů to berou o dost vážněji.