Skleněné milování vily Tugendhat
Reálná vila Tugendhat a román Simona Mawera sledující dějiny Československa na osudech jejích obyvatel jsou nezpochybnitelnými pilíři filmu Skleněný pokoj. Ale proti návštěvě domu i četbě knihy dává snímek spíš ilustrovanou informaci než zážitek.
Navenek pohledný film to je, třebaže občas připomíná dobovou reklamu na auta, bydlení, cestování a oblékání. Ale o charakterech klíčových postav, zejména provdaných přítelkyň, jejichž touhu po vzájemných něžných důvěrnostech prozradí příliš brzy, jinak poví pramálo. Nejde jen o drobnosti, třeba že hlavní hrdinka nenosí brýle, jež si v předloze pohrávají s jejím vnímáním světa, nebo že za návratu po letech nemapuje známé kroky hůlkou. Liesel i její kamarádku Hanu sleduje snímek coby v podstatě neměnné vytříbené mondény, stárnoucí jen z vůle maskérů.
Chladná okázalost
Za odtažitost může částečně lačnost po zahraničních hvězdách, neboť Hanna Alströmová i Carice van Houtenová podávají zaměnitelný výkon bez osobnější vazby k prostředí, částečně režisér, jenž je nutí zaujímat malebné pózy vždy a všude, zejména pak při intimitách. Sklon Julia Ševčíka k manýrismu dostal zelenou, každou scénu podřizuje vnějšímu efektu, což více či méně skryté vášně uvnitř komunity nutně zmrazí. Erotické napětí, významné pohledy, výjev typu Miss mokré tričko, lesbické doteky, onanie i drsně účelový akt, vše vyznívá okázale, studeně a strojeně, jako by i milování bylo stvořené ze skla.
Polohu trpné odevzdanosti ještě násobí melodramatická hudba, rušící i silnější okamžiky jako útěk na letišti, jenž se zhlédl v Casablance.
Zrádnost takzvaných „velkých evropských příběhů“vedle univerzálních hereckých nádob a teprve druhého scénáře Andrewa Shaw, jenž z bohatého jazyka románu vytrhl pár dialogů a sex, vyplave na povrch především v druhé půli, kdy se Skleněný pokoj mění v dějepisnou kroniku určenou pro vývoz, tedy plnou stereotypů, šablon a vysvětlivek. Zejména poválečné obrazy s doslovným zpěvem „Kupředu levá“a s buranskými orgiemi komunistických mocipánů dokládajícími smutný úpadek prvorepublikové noblesy už patří k filmařskému folkloru, o ztvárnění noci 21. srpna 1968 nemluvě.
Pastva pro oči
Ale aby nenastala mýlka: Skleněný pokoj rozhodně není průšvih, pouze vznešená nuda. Investované peníze – rozpočet činil osmdesát milionů korun – jsou v dobové výpravě skutečně vidět, ovšem emotivní působivost samy zařídit nemohou. Paradoxem zůstává, že navzdory halasně zdůrazňovaným mezinárodním ambicím projektu se jeho nejúčinnější položky našly doma.
Patří k nim jednak tuzemští herci téměř neviditelných rolí Karel Dobrý a Martin Hofmann, jednak kameraman Martin Štrba, jenž dává každým záběrem vily Tugendhat najevo, že by nejraději odvyprávěl celý příběh jenom s ní, bez teatrálně aranžovaných herců. A vlastně i jediný okamžik přirozeného úžasu nad dotekem krásy zařídí vila, respektive její onyxová stěna.
Třebaže se zmiňuje hned v úvodu, na její zázračný duet se sluncem se vyplatí pročekat až do finále.