Fourcadův pád z nebes
„Už nejsem hrozbou,“řekl. Jeho sedmiletá vláda skončila. Dočasně? Navždy?
Byl to nezvyklý pohled. Martin Fourcade, sedm let král biatlonistů, kráčel mezi reportéry po vytrvalostním závodě, každou chvíli se zastavil a nebývale ochotně odpovídal na otázky.
Jako by se chtěl vymluvit z krize, pohlcující jeho auru.
Obsadil až 39. místo, s téměř šestiminutovým mankem za vítězným Němcem Peifferem, které se ve Fourcadově případě rovnalo celé věčnosti. Nikdy v kariéře neskončil na světovém šampionátu hůře.
„Jsem otrávený a frustrovaný. Moje hlava chce, ale tělo neodpovídá,“nezastíral. „Klademe si s trenéry spoustu otázek. Dokonce i o rezignaci a začarovaném kruhu.“
V letech předchozích vybojoval sedm velkých glóbů v řadě a 32 medailí z olympiád a mistrovství světa, včetně 16 zlatých. Se 72 vítězstvími ve Světovém poháru se přiblížil k historickému rekordu 94 triumfů Oleho-Einara Björndalena.
Zato teď, v Östersundu? „Nevím, co se se mnou děje. Chci obrátit list, ale nejde to,“tvrdí Fourcade. Tomáš Krupčík, česká jednička, na Francouze hledí a říká: „Nikdo nemůže kralovat věčně. Už jen to, že si držel tak vysokou výkonnost tolik let, bylo nesmírně obtížné.“
Fourcade sice vyhrál úvodní vytrvalostní závod zimy v Pokljuce, ale pak bylo vše špatně. Když před Vánocemi skončil v Novém Městě ve sprintu až třiačtyřicátý, do stíhacího závodu ani nechtěl nastoupit. Až trenéři jej přemluvili.
Už tehdy v mysli vzdával souboj o osmý velký glóbus. Jeho úhlavní sok Johannes Bö byl výkonnostně úplně jinde. „Já se naopak od začátku sezony snažil pochopit a zanalyzovat nadměrnou únavu a nedostatek dynamiky v posledních kolech,“přiznal Fourcade.
V lednu sice dojížděl i na čtvrtých či pátých místech, ale to jej neuspokojovalo. Proto se v únoru pokusil o restart. Vystoupil z rozjetého vlaku, neodletěl na poháry v Americe, zcela přerušil trénink. „Deset dní jsem doma jen odpočíval a byl s dcerou, úplný táta v domácnosti. Tak jsem se snažil odbourat fyzické i psychické vyčerpání.“
S vírou v kouzelnou proměnu se v Prémanonu vrátil do přípravy – a hned onemocněl. „Měl jsem opravdu vysoké horečky. Nevzpomínám si, kdy mi bylo tak zle.“
Další týden zůstal mimo hru, než začal trénovat. Uvědomil si, že ani jeho tělo nemá ocelové pláty a je velmi zranitelné. „Došlo mi, jak neuvěřitelné bylo, že jsem sedm let zůstal víceméně zdravý, jsem úplná anomálie. Připadal jsem si nedotknutelný, protože se mi vše dařilo. Možná i proto mě špatný úvod této sezony tak psychicky srazil.“
Po příjezdu na šampionát do Östersundu vnímal, jak jej ostatní pozorují a ptají se: Vrátil se ten starý
dobrý Fourcade? Navíc sám sebe dostával pod tlak. „Rád bych si řekl: Klid, po tak složité sezoně jsi teď outsider a můžeš jen překvapit. Bohužel, tak to u mě nefunguje.“
Sobotní sprint mu názorně ukázal, kde se reálně nachází. Přestože sestřelil všechny terče, skončil šestý. „Na lyžích už najednou nejsem hrozbou,“uvědomil si.
Ve vytrvalostním závodě, kde narůstá význam střelby na úkor běhu, věřil ve zvrat. Čtyřikrát však minul, byl rozmrzelý z větru i těžkého sněhu, závod ho nebavil. Do posledního kola vyjel demotivovaný. „Hlava v takovou chvíli mocně ovlivňuje tělo,“podotkl český trenér Zdeněk Vítek. Francouzský kouč Vincent Vittoz si ulevil: „Nevíme, co si s Martinem počít. Velmi špatně regeneruje.“
Je mu stále teprve 30 let. „Samozřejmě, opět se může vrátit na špici,“ ujišťuje Vítek. Jenže v této sezoně už patrně ne.
Rovněž Fourcade to cítí. „Ocitl jsem se na neznámém území. Ztratil jsem sebevědomí,“přiznává. Zaslechnout tato slova právě z jeho úst zní jako z jiného světa.
Zítřejší mužská štafeta bude vzhledem ke kolektivní síle francouzského týmu Fourcadovou největší šancí odvézt si i z tohoto šampionátu aspoň jedno zlato, stejně jako z osmi posledních vrcholných akcí.
„Ve štafetě nepojedu jen za sebe, ale za celý tým,“říká. „A navzdory mé tolik komplikované zimě mám stále za ten tým odpovědnost.“