Vzpomínka: Jak to tenkrát bylo s NATO

Sedím uprostřed delší strany dlouhého konferenčního stolu, bradu ležérně, jakoby zadumaně podepřenou pravou rukou. Přede mnou je nastavený kazeťák SONY. Proti mně sedí prezident Bill Clinton. Pohodlně, s lokty na stole, před sebou žádné papíry, nedělá si poznámky, mluví spatra. To je vidět na fotografii, kterou mně poslal Bílý dům.

Nejsem sám. Kolem stolu sedí tucet šéfredaktorů a vydavatelů etnických středoa východoevropských novin a časopisů v USA. Já zastupuji náš Československý týdeník, po rozdělení republiky přejmenovaný na Americké listy. Umístěnky nebyly, instinktivně jsem si vybral křeslo uprostřed stolu, takže mám prezidenta přímo před sebou, z očí do očí, mohli bychom si podat přes stůl ruku. Ale k tomu již došlo, když Clinton obešel místnost, kde už byli moji kolegové a kolegyně usazeni a čekali na vzácnou příležitost, setkání s prezidentem USA.

Fotografie je uložena v některé z dvanácti krabic, které zbyly po skončení vydávání Amerických listů, v garáži u dcery Veroniky v Great Necku. Bude to náročná práce tím projít, rozhodnout, co vyhodit, co si nechat, co poslat panu Křesťanovi do Národního archivu. Snad najdu i nahrávku mé otázky a prezidentské odpovědi.

Po bezpečnostní prohlídce, kdy i blesk na mém Canonu jsem musel vystřelit, jsme na příchod Billa Clintona nečekali dlouho. Možná patnáct dvacet minut. Prezident vešel sebevědomě, zpříma, typicky rozesmátý, obešel stůl, každému podal ruku se slovy how are you, how are you doing, glad to have you here. Nebyl tak vysoký, jak jsem si ho představoval, jen o dva tři centimetry vyšší než mých 185, ale přesto bylo cítit, že do místnosti vešla mimořádná osobnost.

Setkání proběhlo v listopadu 1995 v clevelandském hotelu v Ohiu během světové business konference zástupců zemí, které donedávna byly za železnou oponou. Šlo o bystrý tah ze strany Clintona a jeho poradců – vydavatelé zmíněných tiskovin reprezentovali většinově spíš konzervativní, republikánské voliče, a demokrat Clinton si byl vědom důležitosti jejich podpory.

Otázky z pléna se většinou specificky týkaly každé určité země. Měl jsem nejlepší místo, a tak jsem jako první vystřelil otázku. Původně jsem chtěl popostrčit něco prospěšného pro naši rodnou zemi, třeba otázku volných víz pro občany Česka, ale nakonec jsem zvolil historicky důležitější téma: „Pane prezidente, co uděláte se silovým vakuem, které vzniklo ve střední Evropě?“

Prezident USA, mistr v ovládání davů, se přestal usmívat a téměř rozzlobeně reagoval slovy, že s tím není třeba něco dělat, protože ve střední Evropě žádné silové vakuum není. Zřejmě ho moje otázka zaskočila, nebyl na ni připravený, nebo si uvědomil, co ta skutečnost pro něj znamená.

Zbytek setkání jsem vnímal jen povrchně, víc jsem sledoval tohoto bystrého muže, jak věcně, přemýšlivě reagoval. Bylo to něco nového, osvěžujícího slyšet vrcholného politika mluvit jasně a konkrétně, žádné prázdné, líbivé projevy. I když ho i jiné otázky překvapily, přemýšlel nad odpovědí. Neodmítl je, jak by to dokázal neomylný Václav Klaus.

Žádné silové vakuum ve střední Evropě prý nebylo, ale debata o urychleném přijetí Česka, Polska a Maďarska do NATO se rozjela. My jsme lobbováním přes naše čtenáře k tomu přispěli natolik, že mne Václav Havel v roce 1998 v knihovně amerického Kongresu vyznamenal medailí Za zásluhy 1. stupně. Víc o tom a dalších účastnících akce Česko do NATO zase příště.