Ceny Thálie musí pochopit, co se v divadle dnes děje
Veřejnost dala Tháliím punc oficiálních divadelních cen, proto chceme, aby skutečně odrážely současné divadlo, popisuje Ondřej Kepka chystané změny.
Poslední březnový víkend se veřejnost tradičně dozvěděla jména vítězů Cen Thálie. Letos si ale spolu s herci musí počkat až na podzim. „Thálie mají za sebou dvacet pět ročníků, více než čtvrt století existence. Celou dobu sbíráme od lidí, kterým věříme, různé názory. Právě z toho vyplynul takový soubor změn. Řekli jsme si, že teď je ta správná příležitost všechny uskutečnit,“hlásí za pořádající Hereckou asociaci její prezident Ondřej Kepka.
O co přesně půjde?
Změny se týkají jednotlivých kategorií, některé zaniknou, jiné se objeví. Chceme trochu ulevit slavnostnímu večeru, takže možná budou některé ceny předány už na zářijové nominační tiskovce. Divadlo se vyvíjí, vznikají nové žánry, opereta třeba není už tak hojně zastoupena. Bude změněn i způsob rozhodování. A třetí věc, o které přemýšlíme, je samotný slavnostní večer. Tam ale rovnou říkám, že těch změn tolik možných není. Nikdy se všem nezavděčíte. Buď z ceremoniálu děláte větší legraci – a upozadíte informace o oceněných, nebo naopak – jste pro někoho příliš konzervativní. Chtěli by víc legrace. Obecně si myslím, že jsme si příliš zvykli očekávat od těchto večerů zábavný program. Každý rok jsme něco zkoušeli, byly to třeba drobnosti. Myslím si, že model předávání, kdy Antonín Procházka postupně moderoval celý večer z různých českých a moravských divadel, byl zcela unikátní a jsem pyšný, že jsme to takto vymysleli. Cen je ale k předání tolik, že „někdo přijde na jeviště, cenu odevzdá a druhý ji převezme a poděkuje“. Tam se moc dalšího prostoru najít nedá.
Zaznívají názory, že večer v Národním divadle je přehnaně honosný.
Jsou lidé, které už a priori irituje princip, že se něco udílí v Národním divadle a lidé tam chodí v obleku nebo nedejbože ve smokingu. Zejména u nás s tím mají určití lidé problém. Nebát se elegance a určité úrovně – to jsme se prostě například od Američanů nenaučili. Vím, že Thálie nejsou Oscaři, ale když se podíváte na Oscary, které se udílí už přes sto let, tak ten ceremoniál je v podstatě banální záležitost. Nikdo nečeká, že se tam lidé budou kopat do zadku nebo že místo ceremoniálu budou hosté obřadně vykuřovat někde v kavárně. Často slýchám: na Ameriku nemáme – tak to udělejme „po našem“. Myslím, že jsme v tomto ohledu příliš „uťápnutí“.
Thálie si mnoho lidí asociuje s divadlem obecně. Cítíte zodpovědnost za to, jak veřejnost divadlo vnímá?
Tu zodpovědnost cítím, a proto se teď snažíme udělat změnu a vyjít vstříc žánrům takzvaně alternativního divadla. Všichni cítíme, že se vnímání divadla poslední dobou strašně změnilo. A když už Thálie dostaly od veřejnosti punc oficiálních cen, tak chceme, aby se v nich současné divadlo odrazilo. Bude to těžké, protože v tzv. alternativním divadle se často složitě posuzuje výkon jednoho herce.
Rozumím. Jsou ale alternativní scény, kde se herecký výkon ocenit dá. Za poslední roky se ovšem do nominací dostaly jen Eva Salzmannová v MeetFactory a Pavlína Štorková v Divadle Letí. Nevěnuje se porota těmto malým scénám málo?
Nemyslím si. Já jsem v porotě byl několik let a viděl jsem leccos – divadla ve sklepě, na půdě i v garáži. Seděl jsem jako divák na jevišti, pod moje nohy herci vysypávali hlínu z benzinových kanystrů, dostal jsem pláštěnku, abych neodešel celý mokrý, chodil jsem po celém divadle a díval se na různé scény, které se odehrávaly třeba v kotelně. Ve velké porotě jsou vždy různé tendence, co je a není dobré divadlo. Často jsme se velmi hádali. Ale ještě na přelomu tisíciletí, když jela porota z představení, tak byla buď nadšená, nebo téměř jednohlasně říkala: „Je to hrůza.“Nyní jsem ale několikrát zažil, že jeden říkal, že je to zážitek roku, a druhému bylo doslova špatně z toho, co viděl. Názory se strašně tříští. Ale máte pravdu – Thálie musí vyjít vstříc jiným žánrům a pochopit, co se dnes v divadle děje.
Hodně populární je nový cirkus.
Ten se nyní neustále skloňuje. Možná právě on zapříčiní, že vznikne speciální kategorie pro produkce podobného typu. Ty čtyři základní žánry už dnešní divadlo nestačí pojmout, tak asi vznikne pátá pro novožánrové kusy. Ono to vůbec není s těmi žánry dnes jednoduché. Jsou třeba tituly, které si mezi sebou přehazují tři komise. Jesus Christ Superstar je třeba podle některých parametrů rocková opera; ale aby ho hodnotila operní komise? Šumař na střeše je činohra, nebo muzikál?
Systém hodnocení se tedy bude měnit, mohl byste vysvětlit, jaký vlastně byl ten dosavadní?
Čtyři poroty celý rok objížděly divadla od Chebu až po Uherský Brod. Výsledkem jejich devítiměsíční práce byly tři nominace pro ženy a tři pro muže. Tím práce porotám skončila. Zvláštností Thálií pak bylo následné Kolegium, tedy jedna nová velká porota složená z předsedů odborných porot a dalších významných osobností uměleckého a společenského života. Kolegium se dojelo podívat na všechny tři nominované muže a ženy ve všech čtyřech oborech – celkem tedy vidělo všech čtyřiadvacet nominovaných výkonů. A až dvě hodiny před začátkem přímého přenosu se pod dohledem notářky v budově Národního divadla hlasovalo o vítězi. I já jako režisér večera jsem se výsledek dozvěděl teprve čtvrt hodiny před ceremoniálem.
Zní to hodně komplikovaně.
Tento dvouporotní systém se mi líbil, protože nominace dělá odborná porota, ovšem vítěze vybírají lidé, kteří už mají nad nominacemi trochu nadhled. V letošním ročníku ale tento systém změníme. Kolegium totiž mnohdy nemohlo stihnout zhlédnout všechna představení. Bylo to náročné i finančně, neboť z rozpočtu Thálie se platí všechny výjezdy do divadel. Jsem ale vděčný členům Kolegia, že to zvládali, a myslím, že tento systém v prvním čtvrtstoletí Thálií krásně splnil svůj úkol.
Mají vůbec Thálie nárok na nějakou státní podporu?
Je to samozřejmě složitá otázka. Thálie mají tradici a jsou dnes chápány jako reprezentativní ceny divadelního světa. Thálie postihují divadelní svět od Chebu až do Českého Těšína. To není moje zásluha, ale zásluha mých předchůdců. Pokud chceme, aby poroty jezdily do všech scén po republice, tak se Thálie prodraží. Ceny Thálie – to není jen ten slavnostní večer. Oproti filmu musí totiž porota sledovat výkony na místě vzniku, divadlo je o živém kontaktu. Myslím si, že by stát měl na tyto ceny nějak přispívat – tak jako udržuje při životě jiné kulturní projekty – a je to tak dobře. Příspěvek na Thálie, to není příspěvek pro Hereckou asociaci, a už vůbec ne pro mě, ale pro české, moravské a slezské divadlo. A jestli tedy mají Thálie suplovat nějaké národní divadelní ceny, tak by nám s tím měl někdo pomoci. Proč mají Thálie platit jen sponzoři?
Ale proč by měly Thálie ty národní ceny suplovat?
Že jsou Thálie vnímány jako státní ceny, není z našich hlav. To je informace, kterou dostáváme. Kamkoli přijdu s žádostí o sponzoring, položí mi otázku: „A kolik potřebujete krom toho, co vám dává ministerstvo?“Ta cena tedy asi nějaký větší význam má. Rozhodně to nejsou moje ceny.
Vy se odvoláváte na laický pohled veřejnosti, ale neměly by si peníze od ministerstva zasloužit spíše Ceny divadelní kritiky, které hodnotí divadlo komplexněji?
Já si Cen divadelní kritiky velmi vážím – a pokud by se mě někdo zeptal, zda mají být podpořeny od státu, jsem rozhodně pro. Myslím, že bychom se měli vzájemně podporovat. Thálie nejsou můj životní autorský projekt, ale je to projekt, kterému rád dám svůj čas ve prospěch divadla. V prezidiu Herecké asociace pracují lidé, kteří mají své umělecké životy a Tháliím se věnují ve svém volném čase. Děláme to hrozně rádi – a pokud bude veřejná podpora, tak to zvládneme. Vždy mě potěší, když přijedu do nějakého divadla a dozvím se, jakou radost jim přinesla Cena Thálie. Jsou špičková divadla, která si váží už samotné nominace na některou z cen.
Thálie ale v principu udělují herci hercům, proč by na to ještě měli dostávat peníze od státu?
Právo na to žádné není. Také Thálie zatím žijí především ze sponzorských soukromých zdrojů. Loňské Thálie například vznikly jako absolventský film na FAMU: každý přinesl něco. Měli jsme na to třetinu peněz a spousta lidí to dělala zadarmo. Mnoho položek jsme museli škrtnout, třeba ten neustále nám vyčítaný raut, který už několik let není, ale který je právě často sponzory vyžadován.
Několik let jste dělal režiséra večera – jaký by vás jako diváka bavil?
Rád bych viděl špičkové ukázky z různých divadel. V plné parádě by třeba nastoupily muzikálové scény, mohli bychom vidět nádhernou árii z opery… A aby byli zároveň důstojně představeni nominovaní herci. Takový večer by ale musel mít tři hodiny.
Jaké to pro vás je, být prezidentem Herecké asociace?
Naložil jsem si tím mnoho práce navíc. Nechci a nemohu opustit svůj tvůrčí život a přitom cítím, že těch úkolů v Herecké asociaci je mnoho. Snažím se to nějakým způsobem skloubit, ale jde to velice těžko. Udělujeme další ceny, třeba za dabing, televizní objev roku, podílíme se na řadě dalších projektů a pak také řešíme sociální otázky, připomínkujeme zákony v parlamentu atd. A navíc musíme šetřit, kde se dá.
A jaké teď máte vy osobně po umělecké stránce plány?
Poslední dobou se hodně věnuji práci pro rozhlas, dělal jsem tam dlouhý seriál Na návštěvě u Karla Čapka, který vyšel na CD. Jako herec jsem si pro sebe nechal přeložit současnou italskou divadelní hru. Chtěl bych se totiž vrátit na jeviště. Byť tedy teď režie vítězí, herectví jsem nikdy zcela nepověsil na věšák. Profesionalizuji se i jako fotograf. Vydal jsem kalendář Dolomity 2019 a fotím pro jeden časopis titulové fotky pro rozhovory. A co se týče režie, mám doma tři celovečerní filmové scénáře, z toho dva moje. Uvidíme, co se první podaří zrealizovat. A pak jsem začal připravovat pokračování mého nedávného dokumentu Dopisy od Karla Čapka, tentokrát by to bylo na motivy jeho Italských listů. Chtěl bych je pojmout více filmově. A k tomu všemu ještě také učím, a představte si, na Vysoké škole ekonomické! Ale nebojte se, nezbláznil jsem se, učím tam základy filmového řemesla.