Lidé doma hromadí léky za miliardy
„Děsit se toho, že nějaký lék na trhu chybí, je zbytečné. Téměř každý má náhradu,“říká ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv Irena Storová.
Kdyby bylo plýtvání léky mezinárodní soutěžní disciplínou, Češi by se pohybovali na špičce evropského žebříčku. Ve svých domácích lékárničkách mají „uloženy“téměř dvě miliardy korun v nepoužitelných léčivech, přitom jsou to často zásoby přípravků, které ani nepotřebují. „Někteří pacienti mají doma skříně léků, což je naprosto zbytečné. Časem stejně ztratí přehled o tom, co v jejich lékárničkách vůbec je, navíc léky mají jen určitou dobu použitelnosti,“říká ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) Irena Storová.
„Opravdu nemá smysl si dělat zásoby. Ani u léků používaných na chronická onemocnění, protože charakter nemoci se může změnit a lékař předepíše něco jiného. Může se stát i to, že přípravek přestane pacientovi vyhovovat nebo přijde modernější lék a už své zásoby nebude potřebovat,“dodává šéfka ústavu, který jednou za dva tři roky dělá průzkumy, jaké léky lidé doma skladují a jak s těmi nepoužitelnými dále nakládají.
Podle nedávno zveřejněné informace Českého statistického ústavu se v roce 2017 utratilo za léky rekordních 83 miliard korun. Náklady na tyto přípravky se zvyšují každý rok. Jak si to vysvětlujete?
Souvisí to se spoustou nových inovativních léků, které přicházejí na trh. Jsou drahé, protože hodně peněz stojí jejich vývoj, a to se v ceně přirozeně odrazí. V souvislosti s tím, jak jde dopředu kompletně celá medicína, věda a výzkum, je také spousta pacientů diagnostikována podstatně dříve, než tomu bývalo v minulosti. Jsou tedy dříve léčeni a s tím, jak se dožíváme vyššího věku, jsme léčeni déle. Mluvím o lécích předepisovaných lékařem. V oblasti volně prodejných léků je rozhodnutím každého z nás, jestli jde do lékárny a volně prodejný léčivý přípravek si koupí.
Ani vlastně nemusí do lékárny, dnes si ho objedná třeba na internetu. Může to ovlivňovat spotřebu?
Myslím, že hodně pacientů to využívá, je to pohodlné. Jen bych ráda upozornila na některá rizika. Apeluji na pacienty, aby při nákupu léků na internetu respektovali určitá pravidla. Je nutné vědět, že na internetu mohu koupit jen volně prodejný lék, takže pokud je tam nabídka na lék vázaný na lékařský předpis, je to signál, že něco je špatně. Na webových stránkách SÚKL máme přehled stránek, které jsou pro pacienty potenciálně nebezpečné nebo obsahují nějakou nelegální nabídku. Internetový obchod s volně prodejnými léky může v Česku provozovat pouze kamenná lékárna. To by si měl pacient také zkontrolovat.
Plýtváme léky?
Bohužel ano. Náš ústav dělá každé dva tři roky podrobné průzkumy přímo v domácnostech a vyplývá z nich, že léků je v nich opravdu hodně. Je mezi nimi poměrně velká část proexpirovaných nebo už otevřených léčiv, přičemž mnohokrát už lidé ani nevědí, na co je měli. Pozitivní je, že většina národa ví, že léky, které jsou prošlé nebo už je nepoužívají, mají vrátit do lékárny. Sběr léků v lékárnách financují místní úřady. Přijíždějí pro ně specializované firmy, které je ve spalovnách spalují při vysokých teplotách. Je to jediný správný způsob likvidace léků.
Jaké množství přípravků se takto do lékáren vrátí?
Ročně lidé odnesou do lékáren léky za více než jednu miliardu korun. Někdy je ale likvidují naprosto nesprávně, to znamená, že je vyhazují do běžného odpadu nebo splachují do toalet. Jedná se o léky asi za 500 milionů korun. Někteří pacienti odnášejí nepoužité léky zhruba za 170 milionů lékařům zpět do ordinací. To také není správné. Je třeba si uvědomit, že lék, který měl pacient doma, už nemůže být vydán někomu jinému. Distribuční řetězec už byl narušen a další pacient nemá záruku, jestli byl lék správně skladován.
Takže se blížíme ke dvěma miliardám korun za léky skladované v domácnostech, přičemž většina je nepotřebných a lidé se jich zbavují?
Je to tak.
A jak si tyto zásoby vysvětlujete?
Důvodů je řada. U volně prodejných léků lidé často nemají představu, co mají doma, a kupují další léky do zásoby. Například v zimě si řeknou, budu určitě nachlazený, jdu kolem lékárny, koupím si něco na nachlazení. Tomu se dá ale předejít, když si alespoň dvakrát ročně udělám revizi domácí lékárničky. Podívám se, co mám, odnesu do lékárny, co proexpirovalo, a případně to doplním. U léků na předpis se stává, že dochází k paralelní preskripci. Máme totiž řadu léků se stejnými účinky. Když pacient navštěvuje dva různé lékaře, stává se, že mu oba předepíší v podstatě stejný lék, jen s jiným názvem. Pokud přinese do lékárny oba předpisy najednou, lékárník to identifikuje. Pokud ne, pacient má doma stejné léky. Do budoucna by se to ale mohlo vyřešit, protože už je připravena legislativa na takzvaný lékový záznam. Díky němu by se tato paralelní preskripce mohla eliminovat, protože každý lékař se bude moci podívat, jaké léky pacientovi předepsal jeho kolega.
Léky se ale často vyhazují i proto, že lékař předepíše velké balení, které pacient nespotřebuje.
Lékař by nad tím měl samozřejmě uvažovat už při preskripci a všimnout si, že kromě třeba čtrnáctitabletového balení existuje i poloviční. Racionálnější chování v této oblasti může přinést úspory pacientovi i ve veřejném zdravotním pojištění. Stává se také, že předepsaný lék vyvolá u pacienta nežádoucí účinky, lékař mu předepíše něco jiného, nicméně pacientovi doma zůstanou ta balení, která už se nedají jinak použít. I proto je dobré zahajovat léčbu menšími baleními léků.
Jak podle vás působí reklamy na volně prodejné přípravky? Jsme vůči nim dost odolní, nebo i to je důvod, proč je v domácnostech tolik léků?
Určitě nás to podvědomě ovlivňuje. Sama jsem strávila v lékárně celou řadu let a opravdu přicházeli pacienti, kteří říkali: Chtěl bych ten lék, který byl včera v reklamě. Přitom někdy ani nevěděli, na co je. Velkou roli hraje odborný personál v lékárně. Vysokoškolsky vzdělaný lékárník by měl zjišťovat, na co lék pacient potřebuje, a měl by být schopen mu samoléčbu zkorigovat. Často se stává, že po krátkém rozhovoru s pacientem farmaceut zjistí, že to, co chce, vůbec nepotřebuje nebo ho trápí něco úplně jiného, ale byl ovlivněn reklamou. Není však důvod mít doma nadměrnou zásobu léků. Stačí jen ty pro základní první pomoc, tedy na bolest hlavy nebo proti horečce a chronicky užívané léky.
Občas se objeví informace, že na trhu chybí nějaký lék, momentálně třeba mast framykoin. Proč se toho lidé bojí? Vždyť většina přípravků se dá adekvátně nahradit.
Téma výpadků léků je v posledních měsících opravdu mediálně žhavé. Není ale potřeba, aby si pacienti mysleli, že je to nějaká tragická situace. Většinou jde o výpadky v řádu jednotek léčivých přípravků a je to s nimi podobné jako například u zmíněného framykoinu. Ten se dá poměrně dobře nahradit ať už individuálně připravovaným léčivým přípravkem, který zhotovují lékárníci, nebo jinou mastí s podobným účinkem. Je také potřeba rozlišovat, zda jde jen o výpadky na úrovni lékárny nebo na úrovni celé republiky, případně Evropy. Máme zhruba 2 600 lékáren a kolem osmi tisíc obchodovaných léků, takže není možné, aby každá lékárna měla celý sortiment.
Mám na mysli spíš situace, kdy se do výpadku léku vkládá ministerstvo.
Důvodem většinou je, že výrobce má nějaké potíže. Mohou se týkat výroby, kvůli níž se dodávky zpozdí, nebo třeba na trhu chybí základní substance, tedy účinná látka. Krátkodobých výpadků si pacient ani nevšimne, protože je pokryjí zásoby lékáren nebo distributorů. Jiná je situace související třeba s ukončením výroby nebo registrace daného léčiva. Pokud jde o lék, který už se u nás téměř nepoužíval nebo byl zastaralý, je na lékaři, aby pacienta převedl na jinou léčbu. Pak jsou léky, které když vypadnou nebo je ukončena jejich výroba, se dají nahradit téměř stejným lékem. Nejchoulostivější situací je, když je výpadek dlouhodobější a lék nenahraditelný. Pak nastupují kroky ministerstva zdravotnictví, které je zodpovědné za dostupnost léčiv.
Jaké jsou možnosti?
Například můžeme povolit dovoz cizojazyčné šarže daného léčiva, tedy oslovit výrobce, zda nemá zásoby na jiných trzích, které by mohl poskytnout České republice. Ale ani tyto nástroje nejsou všeobjímající, protože na druhé straně musí být vždy někdo, kdo lék dodá, a to je soukromý subjekt. Na nejkritičtější situace stát samozřejmě myslí. Existuje seznam léků proti infekcím a protijedů, které jsou deponované na jednom místě, takže pacienti se obávat nemusí. To je zásoba, která se pořizuje za státní peníze a neustále se obnovuje. Ale zásobu všech obchodovaných registrovaných léků stát mít nemůže.
Jak podle vašich zkušeností na lidi působí, když se dozvědí, že nějaký lék momentálně na trhu není?
Nastává určitá panika, která se projevuje tendencemi lidí vytvářet si zásobu. Pak se stane to, co naprosto rozkolísá zaběhnutý mechanismus. Na jedné straně jsou pacienti, kteří mají doma deset balení léku, protože měli štěstí na lékárnu, která ho ještě měla, a na druhé ti, kteří už lék nesehnali a nebudou schopni překlenout měsíc dva výpadku. To není ideální stav a určitě nepomůže tomu, že by stát začal jednat rychleji. Stát totiž jedná hned, jakmile mu výrobce výpadek ohlásí, a ohlásit to musí okamžitě. Nejpozději do tří dnů pak vyhodnocujeme, čím se dá lék nahradit. Pokud nahraditelný není, rozběhne se kolotoč, kdy se využívají nástroje, aby se pokryla doba, kdy standardní dodávky nejsou. Mluvím samozřejmě výhradně o lécích na předpis. O výpadcích léků se lidé mohou snadno dovědět na našem webu. Zjistí tam nejen to, jaký lék je zrovna nedostupný, dokdy se předpokládá, že nebude, ale i čím ho lze nahradit.
Kolik léků je nenahraditelných?
Maximálně v řádech jednotek. Ale je třeba si uvědomit, že pokud je výpadek nějakého léku právě teď, za 24 hodin už to může být jinak.