S kytarou až do NHL
Emigrant Jan Ludvig hrál sedm sezon v NHL a jako skaut třikrát vyhrál slavný Stanley Cup
Na začátku unikátního příběhu bylo okouzlení knihou od Jacka Kerouaca. Touha po svobodném putování Amerikou i sen být dřevorubcem kdesi na Aljašce. Nakonec emigrace zavedla Jana Ludviga do NHL. Na ledě tu prožil sedm sezon, dalších skoro třicet pracoval jako skaut pro New Jersey a dočkal se i tří prstenů pro vítěze Stanley Cupu. Teď však druhým rokem žije i se svou kanadskou partnerkou v rodném Liberci a jako skaut i kouč pomáhá místnímu klubu. Třeba i při současné touze po titulu.
Sedí v liberecké šatně a než začne vyprávět, sáhne do strun kytary a zazpívá pár veršů od Kryla. „Důvod, proč jsem žil zajímavý život, je, že mě zajímá všechno. Nic jsem neuměl úplně dobře, ale od všeho trochu,“říká 57letý Ludvig. Muž, který kromě 314 zápasů v NHL zažil i tři v československé lize.
Ty byly v dresu Litvínova.
V roce 1979 jsme s osmnáctkou vyhráli mistrovství Evropy a já tam z Liberce odešel. Byl jsem tam na přípravu a pak to Ivan Hlinka na začátku sezony po první třetině stáhl na jeden a půl útoku a my mladí seděli v kulichu na lavičce. Tak jsem po dvou měsících řekl, že na to kašlu, sebral si kytaru a šel do Liberce hrát první národní. To se dvakrát opakovalo, než jsem v roce 1981 utekl.
Jak?
Ustálená cesta byla přes Jugoslávii, jenže paradox byl, že i když tudy uteklo hodně lidí, nikdo nevěděl, jak to přesně funguje. Prodal jsem všechno, co jsem měl. Pionýra, lyže, brusle. Nikdo nechápal, ale já říkal: Jdu do Trenčína do Dukly, dostanu nové. Koupil jsem si v Čedoku zájezd do Jugoslávie a tam se odtrhl. Na hranicích s Rakouskem mě ale pohraničníci obrátili. Nevěděl jsem, že kdybych zažádal o politický azyl, pustí mě. Říkal jsem, že mám ve Švýcarsku strejdu a že chci jen projet. Pak mi jeden pohraničník po výslechu poradil, že si můžu v Lublani koupit tranzitní vízum skrze Rakousko k nám. Prodal jsem dědův snubní prstýnek a o půlnoci mě vyplivl vlak ve Vídni.
A byl svobodný?
Skončil jsem v utečeneckém táboře, protože museli prověřit moji historii, což trvalo devět měsíců. Spojil jsem se s tetou a strejdou, kteří v roce 1968 emigrovali do Kanady, a řekl jim, že jsem hrál hokej, jestli by nedali někomu vědět. Oni zavolali do Edmontonu, kde byl manažer Glen Sather, nynější prezident Rangers. Zjistili, co jsem zač, a po osmi měsících zazvonil v lágru telefon, že mi zaplatí letenku a ubytování na měsíc, když dorazím na tryout (zkoušku). Překladateli jsem řekl, ať to rychle odkývne, než si to klub rozmyslí. A za měsíc jsem seděl v letadle.
Věděl jste něco o NHL?
Velmi málo. Teta z Kanady mi posílala kartičky, takže jsem borce jako Bobby Clarke, Bill Barber, Clark Gillies měl nalepené na slabikáři. Pak proti těm frajerům hrál. V roce 1972 jsem s tátou koukal na televizi, přes běhající proužky viděl Petera Mahovliche, obra, co byl pro mě bůh. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že s ním budu sedět v autě, budeme jezdit skautovat a mluvit anglicky – já Honza Ludvig z Liberce, měl bych ho za blázna. Proto mladým říkám, ať sní co nejvíc, protože vše se může stát. Jsem toho důkaz. Doma mezi Bílými Tygry
Jaký byl přílet do Kanady?
Moje představa o Americe byla z knížky Jacka Kerouaca Na cestě. Četl jsem ji pořád dokola, snad tisíckrát. Přistál jsem na letišti v Edmontonu a myslel si, že tam poběží medvěd. Místo toho úplná rovina v polích a venku minus 48 stupňů! Na letišti štáby s kamerami, otáčím se, kdo slavný za mnou jde, a ony tam byly kvůli mně. V kabině zase furt natáčeli hubeného blonďáka. Říkám si, že je to asi nějaká filmová hvězda, a on to byl Gretzky. Já ho neznal. Druhý den tu hráli Red Wings. Nastoupil jsem v hotelu do výtahu, kde mě ubytovali, a tam vysoký pán v saku. Podíval se na mě, podal mi ruku a řekl: Chtěl bych vám popřát hodně štěstí, včera jsem o vás četl pěkný článek. Já jsem Václav Nedomanský. A mně spadla čelist.
Nakonec jste se v Edmontonu neprosadil, uspěl jste až v New Jersey.
Přiletěl jsem a Sather mi řekl, ať si vezmu vercajk a něco ukážu. Jenže já rok nehrál hokej, protože jsem v Rakousku kopal příkopy. Tak jsem se první dny učil bruslit, pak mě poslali do juniorky a na farmu. Před další sezonou jsem přišel do kabiny, rozhlédl se kolem sebe a viděl Gretzkého, Messiera, Coffeyho, Kurriho. Pochopil jsem, že tady hrát nebudu. Mezitím mě oslovilo New Jersey, které se přestěhovalo z Colorada. Podepsali mě a já se každé ráno probudil a štípl se, jestli to není sen. Můj původní plán totiž byl, že pojedu na Aljašku dělat dřevorubce a budu hrát na kytaru, protože na hokej nebudu mít. A najednou NHL. První rok jsem nebyl dobrý, ale makal jsem, tak si mě nechali. Další léto jsem dřel jako kůň, sáhl si na dno a stal se součástí mančaftu, i když on nebyl nic moc.
Jak vás brali zámořští hráči? Pamatuji, že Börje Salming, evropský průkopník, vyprávěl, že ho mívali za zbabělce. Štvalo je, že Evropané berou domácím práci.
K Salmingovi mám obrovský respekt, ale moc mě na ledě nemusel. Nadával mi do komunistů, což bylo s mým příběhem docela srandovní. On a Venca Nedomanský otevřeli dveře Evropanům. Ale jo, koukali na nás jako na posery a Salming udělal všechno, aby to změnil. Já jsem pak na ledě taky vyhrál nějaké své války a po určité době získal respekt, že mě nechali na pokoji a mohl jsem hrát hokej.
Jak reagoval Ivan Hlinka, když vás, toho kluka ve stínu, najednou potkal v NHL?
On a Vladimír Martinec byli pro mě u nás modly. Pamatuji, jak mi v přípravě proti Litoměřicím dal puk, já vystřelil od modré a gólman to chytil. Přijedu na střídačku a říká mi: Mladej, když ti přihraju puk, tak ti ho nedávám, ale jen půjčuju. Od modré stejně gól s tou svou žabkou nedáš, takže mi vrať puk zpátky, jeď k bráně, dej hokejku na led a já ti ho tam naservíruji. Za tři střídání to udělal. A já měl hubu dokořán.
Co ta NHL?
Tam přišel pozdě. Mydlilo se to a nehrál se hokej, který by mu vyhovoval. Ale po revoluci jsem tady začal dělat byznys s Petrem Svobodou (zlatým střelcem z Nagana) a obchodovali jsme s Ivanem. Jednou nás pozval na družstevní valnou hromadu, kde hrála dechovka. Ivan najednou zavelel: Mladej, pojď hrát. Poslal muzikanty na kafe, dal mi kytaru a zpíval Náhrobní kámen. Byl ohromný zpěvák.
Znali jste se výborně, v Litvínově jste hrál i s Vladimírem Růžičkou, v Liberci jste na přelomu tisíciletí potkal Josefa Jandače. Přestože jste roky dělal skauta v NHL, nepřišla žádná nabídka na spolupráci z reprezentace.
Občas mi volal Lojza Hadamczik či Pepa Paleček, když se u nějakého hráče rozhodovali a já jim to málo, co jsem věděl, řekl. Ale utekl jsem
mladý, takže mě moc lidí neznalo, a já ani nebyl žádný zázrak.
Jak se z vás vlastně skaut stal?
Hrál jsem v Jersey, když tam přišel manažer Lou Lamoriello, a já byl jeho první výměna. Vytrejdoval mě za Jima Korna do Buffala. Byl jsem tam dva roky, měl problémy s kolenem, prodělal tři operace a řekli mi, že je s hokejem konec. Bylo mi 28 let a první, co jsem udělal, bylo, že jsem zavolal do New Jersey. Lou si mě pamatoval, pozval na oběd a z fleku mi nabídl práci. Byli jsme spolu skoro 30 let.
Byl odjakživa tak přísný?