Poctivý a spravedlivý Panenka dostal cenu fair play
Fotbalový básník. Mistr Evropy. Od včera držitel hlavní ceny klubu fair play.
Ocenění pro mistra Evropy z Bělehradu 1976 Bývalý československý fotbalový reprezentant Antonín Panenka za svůj celoživotní postoj dostal hlavní cenu Českého klubu fair play. „Dnes je fotbal těžká řehole, za kterou jsou hráči královsky placení. Pro nás to byl koníček, možná bylo snazší zůstat férový,“říká Panenka v rozhovoru pro MF DNES. (spo)
Když byl kluk, táta mu opakoval: „Toníku, buď chytrej, protože blbejch je na světě dost.“Sedmdesátiletý Antonín Panenka se při vzpomínce pousměje: „Táta mi bohužel nevysvětlil, jak to mám udělat.“
Rodiče ovšem fotbalového mistra vychovali tak, že si včera mohl dojít pro mimořádné ocenění od Českého klubu fair play.
Za spravedlnost.
Za poctivost.
Za celoživotní postoj ke sportu.
Možná hloupá otázka, ale hrál jste vždycky fér?
Snažil jsem se. Snažil jsem se být solidní. Bez excesů, bez průšvihů. Měl jsem fotbalový míč k tomu, abych pobavil lidi. Aby si měli o čem povídat.
Odmalička jste byl takový?
To jo. My Střelci totiž býváme hraví, máme rádi improvizaci. Já chtěl vždycky vymýšlet něco originálního, jiného, pěkného. Ne aby to bylo jen obyčejné kopání do balonu. Měl jsem chuť fotbal povznést, zkrášlit. I proto vznikla bělehradská penalta.
A já se zařekl, že se na ten slavný oblouček ani jednou nezeptám.
To je dobře. Už ani nevím, co bych o tom povídal. Jsem jako kolovrátek. Zrovna před týdnem za mnou byla brazilská televize. Dali jsme si spicha na Bohemce a já zase musel vyprávět.
O čem?
Jak je důležitá improvizace, nápad. Dneska se vznešeně říká know-how. Udělat něco, co soupeř ani divák nečeká. Když je hráč natočený do pravé strany, tak víte, že tam taky pošle míč. Je to čitelné. Ale proč by to nemohl zaseknout a přihrát na druhou stranu? Už jako kluk jsem měl sklony dělat věci jinak.
Bylo vám jedno, kde hrajete?
Jestli na písku nebo v parku mezi stromy, mně to bylo fuk. Protože jsem vyrůstal na Vinohradech, chodil jsem na hřiště do Slovenské ulice, kde měla Bohemka pozemní hokej. Nebo na bývalý Stalingrad, jak stojí sokolovna v Riegrových sadech. Taky jsme to hodně mydlili na ulici, protože tehdy ještě nejezdila skoro žádná auta. Hrály se zápasy ulice proti ulici, blok proti bloku. Každý den do tmy. Dneska nedáte dohromady školu proti škole. Divná doba.
Kopali jste hadrákem?
Ten už jsem nezažil, ale gumáky různé velikosti byly standard. Kdo měl kožeňák, to byl na Vinohradech král.
No vidíte a já se chtěl bavit o smyslu pro fair play.
Ten s dětstvím souvisí. Já byl vychovaný k poctivosti. Ctít rodiče, soupeře, rozhodčí i samotnou etiku sportu. Přiznat se, že jsem tečoval míč, aby aut házel soupeř, to bylo automatické. Nehádat se, nepadat, neštípat.
Lehko se to řekne, hůř provádí.
Měl jsem štěstí na dobu. Hrál se jiný fotbal, ne tak rychlý a agresivní. Dneska je to těžká řehole, za kterou jsou hráči královsky placení. Fotbal je přímo propojený s byznysem – a kde jsou velké peníze, tam se to pere. My se fotbalem neživili. Byl to koníček, který nám přilepšil k životu. Možná bylo snazší tehdy zůstat férový. Když se kopal roh, maximálně někdo někomu stáhnul trenýrky, štípnul do zad nebo v klubku hráčů šlápnul na nohu. Ruce se v soubojích nepoužívaly.
Ramena ano.
Říkám ruce (úsměv). Dneska se hráči objímají jako v tanečních, lezou po sobě, každý s každým se drží. Já být rozhodčím, nařídím deset penalt za zápas. Na každé straně. Dřív bylo nepsané pravidlo: kdo někoho chytí rukama, zesměšní se, protože na víc nemá.
Vážně jste při zápasech neměl problém změnit verdikt sudích?
Záleželo mi – a pořád záleží, abych měl čisté svědomí. Víte, já celkem dlouho hraju golf, což je sport postavený na etice, poctivosti a čestnosti. Přesto řada lidí švindluje.
Pokračování na protější straně
Odečítají si počet ran?
Nehlásí je správně. Nebo si přikopávají míčky. Bouchnou míček do lesa a pak si ho fikaně postaví na trávu, aby v zápisu neměli nepovedené pokusy. V golfu jste sám sobě rozhodčím a mělo by vás hlídat svědomí.
Jak bojujete s fixlováním?
Když se soupeř splete na jedné jamce, toleruju to. To se může stát. Pak už se ozvu. Ten člověk očerňuje sám sebe a rychle získá takovou pověst, že s ním nikdo nechce hrát.
Být v kůži Argentince Maradony, přiznal byste gól rukou proti Anglii? Za stavu 0:0? Ve čtvrtfinále mistrovství světa 1986?
Když řeknu ano, lidi si pomyslí, že jsem Matka Tereza, což nechci. Záleželo by na situaci, kterou zažijete jen přímo na hřišti. Já tam nebyl, ale člověk s charakterem by se přiznal. Nebo by se aspoň přiznat měl.
Penaltu jste někdy zahodil schválně?
Dvakrát v Bohemce. Kopnul jsem ji metr vedle, protože jsem nechtěl být součástí křivdy. Okolnosti už ze mě nevydolujete, matně si pamatuju, že obě byly odpískané blbě v přáteláku.
Dostal jste céres od spoluhráčů?
Můj postoj převážně chápali, ale určitě se našli tací, kterým to vadilo. On je to velký rozdíl udělat gesto v přáteláku, nebo v mistráku. Při remíze 1:1, nebo při vedení 4:0. Když jde o hodně, člověk má v hlavě červíčka: Mám to udělat? Mám se zachovat správně? Já si opakoval: Buď za kladného hrdinu.
To jste nebyl v pětasedmdesátém, když jste s Bohemians prohráli poslední kolo v Třinci 0:5 a Sparta kvůli tomu sestoupila.
Musím říct, že ten zápas košér nebyl. Jak jsem se celou kariéru snažil být poctivý, tak tehdy jsem byl součástí ovlivněného utkání. Příjemné vzpomínky ve mně nezůstaly.
Sparťani vám vyčítali, že jste dokonce zavinil penaltu.
Pardon, v tom jsem byl úplně nevinně. Fauloval jsem minimálně metr mimo šestnáctku.
Mimochodem, vadí vám fotbaloví simulanti?
V každém týmu najdete hráče, kteří si k lepším výsledkům pomáhají lstí a vyčůraností.
Za vás taky byli, ne?
Třeba slávista Franta Veselý padal rád a často. Člověče, kolik na něj bylo penalt a žlutých karet. Každý zápas něco.
Aby se na vás ve fotbalovém nebi neurazil.
On by vám to přiznal. Když jsme se o jeho pádech bavili, říkával: Když dostanu balon, snažím se co nejkratší a nejrychlejší cestou dostat do vápna. A když tam jsem, má obránce dvě možnosti: buď mě skopne a je penalta, nebo mě musí nechat dokončit akci a hrozí mu gól. On, než by si balon píchnul a běžel dál, radši počkal na nohu obránce. To načasování měl výborné.
U vás v Bohemians býval expertem Jaroslav Němec, viďte?
Jarda byl teatrálnější. Mně to přinášelo výhodu v tom, že jsem kopal hromadu trestňáků. Ale když už to bylo přes čáru a pád byl příliš okatý, nechal jsem kopat jiného.
Dneska padá kdekdo, slavný Brazilec Neymar především.
Víte, co nepochopím? Jak se ti nabušení atleti, kteří jsou samý sval, samá šlacha a mohli by pomalu dělat
kulturistiku, tak snadno kácí k zemi. Člověk se o ně jenom trochu opře a bum! Už letí.
Video umí filmování odhalit.
Jenže já s videem nesouhlasím. Používal bych ho jen na rozšifrování toho, jestli byl, nebo nebyl gól. Jinak se snižuje kredit rozhodčího. A naše liga je navíc neregulérní, protože video není na všech zápasech.
Nekorektní ano, ale neregulérní?
Buď všude, nebo nikde! Na tom trvám. Pod videodohledem jsou vždycky Sparta, Slavia a Plzeň, což je logické, protože jsou to nejzajímavější kluby, ale co ty ostatní?
Neříkáte to jako Bohemák dotčeně? Váš tým je v televizi občas.
To vůbec nespojuju, jen mi prostě vadí ty novoty. Pravidla fotbalu se modernizují, inovují a problémů přibývá. Původní pravidla, která Angličani vymysleli v roce 1863, byla geniální. Proto vydržela přes sto let bez úprav. Ofsajd byl ofsajdem, když jakýkoli útočící hráč stál v okamžiku přihrávky za ofsajdovou linií. A basta! Ruka byla ruka, ať vám ji nastřelil soupeř nebo vy kvůli vlastní nešikovnosti. Nemohlo se špekulovat, kalkulovat, podezírat.
Osobně jsem velký zastánce videa. Vy byste u inovátorů narazil.
To asi jo. Klidně si myslete, že jsem stará škola, ale mně prostě vadí, když se z fotbalu dělá věda za každou cenu.
V prosinci vám bylo sedmdesát. Byl to zlom?
Záleží, na co se ptáte. Když mi bylo čtyřicet, říkal jsem si: A teď jsi v půlce. Teď už jsem skoro na konci. Přitom se cítím dobře, svěže, jsem šťastnej. Opakuji si heslo: Dokud můžeš vlézt na hřiště – lhostejno, jestli fotbalové, golfové nebo tenisové, je to fajn. Až se to zlomí, bude konec. Stejné je to s kytkou. Když ji zaléváte, žije. Přestanete, uschne.
Před osmi devíti lety jste daleko hůř chodil. Spíš jste se jen kolébal.
Oddaloval jsem operace kyčlí. Umělý kloub. Mohl jsem spát bez bolesti, v klidu mě to nebolelo, ale ponožky jsem si nandat nedokázal. Na podlaze v kuchyni ležely čtvery hodinky, protože jsem se pro ně nedokázal ohnout, tak jsem si vždycky musel pořídit nové.
Co vás k operacím přesvědčilo?
Přecházel jsem silnici a málem mě zajela tramvaj: Zrychli, udělej krok, zabije tě! Jen tak tak mě ta tramvaj nezachytila.
Okamžik rozhodnutí?
Jo, ale kolébat jsem se nepřestal. Jsem jako ty vysokánské topoly, které stály v Bohemce za brankou a klátily se ve větru. Zatímco topoly museli dřevorubci kvůli bezpečnosti pokácet, já se světem kolébám dál.
Hráči jsou dnes samý sval, samá šlacha, pomalu by mohli dělat kulturistiku. A pak se tak snadno kácí k zemi.