Příliš rychlá justice

Veřejnost tlačí na soudy, policisty i žalobce, aby jednali rychle. Větší důraz by však měla klást na kvalitu. Šestileté martyrium Lukáše Nečesaného ukázalo, že zbrklá spravedlnost je nejen nekvalitní, ale i pomalá.

Vzávěrečném dějství trestního řízení proti Lukáši Nečesanému už nešlo ani tak o to, zda se před šesti lety pokusil, nebo nepokusil zabít kadeřnici v Hořicích rozpůleným polenem. Soudy v něm řešily hlavně teoretický spor, do jaké míry je nižší instance vázána názorem té vyšší, respektive soudu nejvyššího. Zda se musí řídit jen jejich výkladem právních norem, nebo i názorem na hodnocení důkazů, které má každý soud činit volně.

Škoda, že během těchto akademických půtek nikdo nepostřehl, že se stále rozhoduje o životě konkrétního mladého kluka. A to je největší průšvih nejen jeho případu. Demokratická justice touto principiální pří nad Lukášovou hlavou odhalila, že je i po 30 letech pořád hodně mladá a nevytříbená. K její vytříbenosti však rozhodně nepřispěje hazardování se životem a budoucností konkrétního člověka. Na tom vpravdě nic demokratického není.

Stopky místo vah

Pohybovat se svobodně po světě, nemít státem organizovaný budíček ani večerku, to je základní lidské právo. V právním státě se nedá upřít nikomu. Existuje jen jedna výjimka: je-li třeba chránit společnost před pachateli nejhorších zločinů. Podmínkou je, že se obviněnému zločin prokáže bez rozumných pochybností.

Tak to stojí na papíře, ale praxe bývá trochu divočejší. Vkrádá se do ní stereotyp, snaha o úsporu času, zjednodušování. Velmi k tomu přispívá všeobecný tlak na rychlé rozhodování. Někdy se zdá, že soudy nesledují nic jiného než čas. Takto jednostranně vyzdvihovaná rychlost nutně vede k šablonovitosti. Obviněný tak mnohdy nebojuje jen proti úvahám vyšetřovatelů, žalobců či soudců. Čelí i rutině, s níž se zápolí ze všeho nejobtížněji, protože roste a sílí spolu s praxí a zkušenostmi. Čím víc podobných případů se daným orgánům už dostalo na stůl, tím snáze uzavřou nově přidělený.

Když senát Vrchního soudu v Praze v minulém týdnu Nečesaného pravomocně zprostil viny, jeho předseda dodal, že v každém jiném případě by shromážděné důkazy stačily k odsouzení. Řekl to poté, co Nejvyšší soud dvakrát označil důkazy za naprosto nedostatečné, odbyté a zbrkle nasbírané.

Dnes sedmadvacetiletý Nečesaný napjatě čekal na rozhodnutí, zda má strávit zbytek mládí ve vězení, dohromady už čtrnáctkrát. Pětkrát se o něm rozhodovalo v Hradci Králové, šestkrát v Praze a třikrát v Brně. Nejprve si měl odsedět šestnáct let, potom třináct. Do vězení musel dvakrát nastoupit. Teď se má za to, že mu soudy vinu neprokázaly.

Rozebírat každé jednotlivé rozhodnutí by vydalo na tlustou monografii. Přesto lze z velmi trapné a pro justici zahanbující kauzy vytáhnout jedno stručné resumé: ukázala právě to, s jakou nedůsledností, automatizací a rutinou se i v nejzávažnějších případech hledá spravedlnost. Kdyby nezasáhla ministryně spravedlnosti stížností k Nejvyššímu soudu, Nečesaný by teď seděl ve vězení a měl by před sebou ještě přes polovinu trestu. Na jeho vině se totiž shodl krajský soud v Hradci i vrchní v Praze.

Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru, že shromážděné důkazy a jejich hodnocení naprosto nepostačují k tomu, aby byl uznán vinným, a ihned ho pustil z vězení. Výhra to ještě zdaleka nebyla. Krajský i vrchní soud v dalším kolečku setrvaly na svém a Nečesaný putoval do vězení podruhé. Na základě dovolání se případ znovu dostal k Nejvyššímu soudu, který rozhodl, že v Hradci se musí kauze věnovat jiný soudní senát. A v tu chvíli teprve začala nejzajímavější část případu.

Nový hradecký předseda a dva přísedící tentokrát rozhodli opačně než jejich kolegové a Nečesaného zprostili obžaloby. Jenže odvolací vrchní soud se vzdát nemínil. Dvakrát rozhodnutí nového hradeckého senátu zrušil a podruhé tentokrát on nařídil jeho výměnu. V Hradci tak měla úplně od začátku rozhodovat již třetí trojice.

Hradecký soud se tím dostal do situace, kdy jemu nadřízený Vrchní soud v Praze trval na Lukášově vině a nad všemi instancemi bdící Nejvyšší soud se sídlem v Brně naopak opakoval, že provedené důkazy nejsou dostatečné. Kdyby hradečtí Lukáše poslali do vězení, pražští by sice byli spokojeni, ale brněnští by jim to hodili na hlavu. Pokud by ho osvobodili, zavděčili by se Brnu, ale Praha by jejich rozhodnutí zrušila. Nakonec zasáhl až soud ústavní (rovněž z Brna), který tentokrát zviklal i Prahu.

Někteří komentátoři prezentují Nečesaného kauzu jako důkaz, že justice bezvadně funguje a skrze své kontrolní mechanismy se dokáže vypořádat s každou obtíží. Tento „sluníčkový“pohled na spravedlnost je však krajně urážlivý ke všem, komu války soudů vstupují do života. Nikdo dnes neví, kdo zaútočil na kadeřnici v Hořicích. V rovině spekulací nelze vyloučit ani to, že to byl Nečesaný, jen se mu vinu nepodařilo prokázat. Hlavním poselstvím kauzy je však varování vyšetřovatelům, žalobcům i soudcům, že v tak vážné věci, jako je rozhodování o životě, svobodě a budoucnosti člověka, se nelze spokojit s málem. Se zjednodušením, s pravděpodobností a dojmy. S profesní rutinou.

V demokracii platí, že pravomocné rozhodnutí soudu je svaté a musí se respektovat. Tím spíše je třeba přenést důraz z kvantity na kvalitu. V případě Lukáše Nečesaného bylo pravomocných, avšak později revidovaných rozhodnutí několik. První přišlo necelý rok po útoku. Soudy si v nich sice možná vyladily noty, ale rozhodně ne ve prospěch spravedlnosti. K újmě mladého, úředně nevinného kluka.

V demokracii platí, že pravomocné rozhodnutí soudu je svaté a musí se respektovat.