Jak jsme lobbovali za vstup Česka do NATO

Vstup Česka do NATO. Co s tím my, Čechoameričané, v krajanském médiu Americké listy? Že chceme pomoct, bylo jasné. Ale jak? Dosud jsme se podobné akce nezúčastnili. Máme na to čas a energii? Finance? Není to nad naše síly?

Sedím u počítače a vzpomínám na dny před více než 20 lety. Objevují se fakta, ale zůstávají i mlhavé stránky. Musím se podívat do jedné z krabic nadepsaných Americké listy, z půlky 90. let minulého století.

Jisté bylo, že oslovíme naše čtenáře. Od prvního vydání v dubnu 1990 jsme získali jejich důvěru. Jak je přesvědčit, že vstup Česka do NATO je dobrá věc? Jak se vlastně lobbuje? Kdo nám pomůže? Kolik to bude stát?

Nevím, kdy jsem oslovil přítele Petera Rafaeliho, Čechoslováka z Bratislavy, čestného generálního konzula České republiky ve Filadelfii. Snad v roce 1997. Znal jsem ho jako zásadového, nezištného člověka, který mne později doporučil do sboru direktorů organizace Američtí přátelé České republiky, kde on prošel funkcemi viceprezidenta, prezidenta a pokladníka. Věděl jsem, kolik solidní práce odvedl v dobrovolné službě Česku, a nepochyboval jsem o tom, že se v názoru na důležitost vstupu Česka do NATO shodujeme.

V Amerických listech jsme tedy rozjeli mediální kampaň. Během pár měsíců jsme zveřejnili řadu článků vysvětlujících, co je NATO, jeho historii, účel, důležitost pro bezpečnost Česka. Následovalo rozeslání korespondenčního lístku, na kterém jsme se ptali čtenářů na jejich názor, zkušenosti a ověřili si tak jejich základní vědomosti.

Dovršili jsme to čtyřstránkovou brožurkou, do které Peter připravil nejen propagační článek o NATO, ale především seznam všech členů amerického Kongresu, jejich jména, stranickou příslušnost, názor

na rozšíření NATO do střední Evropy (ten rozdělil do podskupin pro, proti a nerozhodný), jejich telefonní čísla a e-mailové adresy. A Peterem sepsaný vzorek dopisu, kterým měli naši čtenáři svého zástupce v Kongresu oslovit. Ještě dnes žasnu nad precizností jeho práce. Není divu, že se ze servicemana v autoprodejně vypracoval na vlastníka firmy se 130 zaměstnanci.

Rád se ještě zmíním o dalších dvou mužích, kteří mají na našem úspěšném lobbování zásluhu. Přítel-grafik Oldřich Holubář, který dal dvoubarevné brožurce tak profesionální úpravu, že lidé nechtěli věřit, že jsme nenajali newyorskou agenturu.

A Američan s českou krví, majitel tiskárny Cherry Lane Printing and Mailing Bill Citterbart, který nám brožurku v nákladu tisíců zdarma vytisknul. Pamatuji se, že mi trvalo jen pár minut vyjednat s ním tuto službu.

Mlha v mých vzpomínkách zastírá otázku, kdo financoval poštovné? Kdo zaplatil rozeslání brožurky a korespondenčního lístku, na kterém bylo již předplaceno zpáteční poštovné? My? Budu si to musit ověřit, abych byl dobře připravený na naše vystoupení v pondělí 27. května v Knihovně Václava Havla. Sejdeme se tam, svědci těch hektických let – Alexandr (Saša) Vondra, tehdy velvyslanec Česka v USA, Karel Kovanda, první velvyslanec Česka v NATO, a Julie Stejskalová, zpravodajka ČTK v USA.

Neplánujeme žádný politologicko-historický rozbor, na těch se již vyřádilo dost lidí. Zavzpomínáme si však na toto pravé týmové úsilí a co následovalo. Na to, jak prý tehdy řekli vysocí zástupci americké legislativy Sašovi Vondrovi, že česká lobby byla efektivnější než polská a maďarská dohromady.

Zřejmě za tuto akci Amerických listů mám tu nečekanou medaili od Václava Havla.