Slávečku, prosím, nechoď do Komety
Kometu dřív nenáviděl, Liberec si zamiloval. I to je Miloslav Havlát, jehož syn okouzlil NHL.
Pamatuje časy, kdy se Kometa jmenovala Rudá hvězda a lidé v Brně ji kulantně řečeno moc nemuseli. „A já ji nenáviděl,“vypálí Miloslav Havlát.
Řevnivost z 50. let minulého století dávno vyprchala, teď brněnská chlouba dělá radost i jemu. Ale opět se v něm mísí zvláštní pocity. Extraligoví obhájci titulu čelí v semifinále Liberci, který Havlátovi přirostl k srdci. V 70. letech tam trénoval, na severu republiky poznal manželku Hanu i kamarády, s nimiž se dodnes pravidelně navštěvuje. „Zapustil jsem tam kořínky,“usměje se sedmaosmdesátiletý vitální chlapík.
Podobně do havlátovských genů prorostla vášeň k hokeji.
Miloslavův jednadvacetiletý vnuk Robert z prvního manželství trénuje s Kometou a v play off vyčkává na šanci. Syn Martin měl báječnou kariéru, což jeho otci doma v Říčkách připomínají dresy, medaile a velikánský obraz v obýváku. „Nečekal jsem, že dosáhne takových met. Měl jsem za to, že musí žít v kolektivu. Musí umět jednat v týmu i se soupeři, přijímat a dávat ránu. To je důležité pro život,“ví Havlát.
Tohle jste se naučil v hokeji i vy?
Přesně tak. Za Královo Pole jsem hrával i fotbal, ale hokej vedl. I proto, že jsme v roce 1949 jako první mimopražský tým vyhráli dorostenecký titul.
Velká sláva?
No jasně! Praha byla Praha, my tam vlítli a porazili LTC 7:1, které tehdy trénoval Vovka Zábrodský. Ten po čtvrtém gólu raději utekl ze střídačky. Pamatuju si, že jsme byli i přijati tehdejším tajemníkem KSČ, nějaký Otto Šling. A za nějakou dobu poté, co jsme ho viděli, ho pověsili.
Politika zasahovala i do sportu. Nařízením ministra národní bezpečnosti vznikl v roce 1953 v Brně nový klub, do kterého byli převeleni nejlepší hokejisté z Králova Pole a Zbrojovky.
A to mi dlouho dělalo zle! S kluky jsme zůstali dál kamarádi, ale těžko jsem nesl, jak nás Kometa válcovala. Válcovala nás kvůli politice.
Mohli jste s tím něco dělat?
Naši funkcionáři se bouřili, pár si jich pustilo hubu na špacír a vím o třech čtyřech, které poslali do Ostravy. Jak tomu říkali? (přemýšlí) No, prostě je poslali za trest pracovat do oceláren.
Vám nenařídili, abyste hrál za nový klub?
Málem jsem tam skončil. Už jsem stál na schodech, Vlasta Bubník mě tam vedl, ale předseda Králova Pole mě tahal za rukáv: Slávečku, prosím, to nám nemůžeš udělat. Nechtěl jsem nechat mančaft na holičkách, byl jsem už ženatý a také nám nabídli byt, což tehdy bylo něco neskutečného. Navíc si dodnes pamatuju ta slova: Nejlepší je, když máš za sebou továrenský komín. To je kus jistoty! Jiní kluci odešli, třeba Olejník nebo Vaněk se dostávali do popředí našeho hokeje.
Nelitoval jste někdy, že jste to nezkusil?
Určitě. Nebyl jsem plejer, ale to svoje jsem si odehrál. Kluci si jezdili po světě a kvůli kolizi s olympiádou ve Squaw Valley potřebovali doplnit kádr, tak jsem s nimi letěl do Novosibirska. Hráli jsme v minus třiceti, soupeři nám radili, ať si rukavice a tělo kvůli lepší izolaci vycpeme novinami. A co jsme si tenkrát dovezli! Televize, elektronika. Kapitán letadla nám nadával, že se zřítíme. (usměje se)
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Tehdejší Kometa posbírala do roku 1966 jedenáct titulů, to vy už jste s hraním skončil, že?
A díky tomu, jak skvělý hokej produkovala, si ji lidé oblíbili. Jinak já začal v Králově Poli u dorostu a potom přes Hodonín a Kopřivnici jsem se v roce 1972 dostal do Liberce.
Trochu z ruky pro Brňáka, ne?
To ano, ale onemocněla mi manželka. V Kopřivnici kvůli Tatrovce a slévárnám byly ve vzduchu různé zplodiny a lékař mi doporučil, abychom se přestěhovali. A zrovna jsem dostal nabídku z Liberce.
Co se vám vybaví při vzpomínce na Liberec?
Nádherné podmínky, lidi zažraní do hokeje, což jim vydrželo dodneška. Tehdejší klubový doktor za mnou každý rok jezdí, v Jablonci mám dcerku. Moje druhá žena tam má maminku a bráchu. Se spoustou lidí se každý měsíc vídám. Sice to už není spojené s tím, že si pozvedneme náladu alkoholem, ale
zajdeme aspoň do cukrárny. Klub mně i přál před zápasem, když jsem slavil 75. narozeniny.
Nedivím se, strávil jste tam osm let. Nechtěl jste se v Liberci usadit?
Tehdy jsem o tom tak neuvažoval, už jsem tam zacláněl, přišel jsem do kabiny a slyšel, jak si o mně hráči šuškají. Navíc jsem pořád dýchal jako Brňák, to z člověka nezmizí. Ať jsem byl kdekoliv, v pondělí jsem otevíral noviny a jako první jsem hledal výsledky Brna. I když...
Teď se to trochu obrátilo. Když o víkendu liberečtí fotbalisté sebrali body Slavii, volal jsem tam známým a gratuloval jim.
Komu tedy přejete v hokejovém semifinále?
Tomu lepšímu! (usměje se) Liberec je mladý mančaft, trenér je velice ambiciózní, svému řemeslu rozumí. Na druhou stranu Kometa je zkušený mančaft, což prokázala ve čtvrtfinále, kde to bylo mistrné trenérské dílo.
Jaký trenér jste býval vy?
Myslím, že řada kluků si na mě vzpomene, když teď nemůže chodit a bolí je záda nebo kolena (usměje se). Dost jsme si tenkrát brali věci od ruských trenérů – třeba Tarasova. Měl velmi tvrdé metody a člověk o tom dvakrát nepřemýšlel jako teď, kdy je trenérské řemeslo rozpitváváno na vědecké úrovni. Však také na vlastního Martina jsem byl dost přísný. Vedl jsem ho do dorostu. Pak mě měl plné oči, já jeho taky a musel jít dál.
Hokejové prostředí jste definitivně opustil zhruba v době, když se Martin dostával do NHL.
Psali jsme si tehdy přes fax. Byli jsme v Bulharsku a on nám psal ze soustředění Ottawy – je tu šest pětek. Potom pět pětek, potom čtyři. Táto, vypadá to dobře!
Neschází vám zámořské výlety za hokejem?
Žena by jezdila, já už na to fyzicky nemám. Ale vzpomínky to jsou neskutečné! Pamatuju si, jak jsme tam byli na zápase, po kterém se mělo rozhodnout, jestli si ho nechají v prvním týmu, nebo půjde na farmu. Kdyby neuspěl, chtěli jsme, aby místo farmy hrál raději ligu v Třinci. Při zápase nad námi seděl manažer Johnston, a když dal Martin gól, schválně jsem se na něj ohlédl. On mi jen ukazoval zdvižené palce, tak jsem manželce říkal: No, kluka doma dlouho neuvidíme.
Co vlastně syn dělá teď?
Žije pro dcerky, ale takovým způsobem, který mě udivuje. Starší Terezce bude sedm a je neskutečně nadaná. Nechá ji čuchnout ke všemu, hraje kopanou, tenis, golf, chodí do houslí, maluje, zpívá, dělá čínštinu, protože má učitelku z Číny. Až jsem mu říkal: Ty ji přetáhneš! On na mě, ať to nechám být: Já jí vše ukážu, ona si vybere sama. Jinak je zažraný do fotbalu, klidně se sám sbalí a jede na týden do Londýna. Hodně se taky kamarádí s Tomášem Vokounem a dalšími českými kluky, kteří bydlí blízko Miami. Ráno odveze děti, dopoledne zajde na tenis, odpoledne na golf. Sám jsem mu říkal: To tě naplňuje?
Co on na to?
Jo, proč by ne? Co bych měl dělat? (směje se)
Třeba trénovat jako táta.
Právě Vokoun v Americe trénuje malá děcka, tak tam s ním párkrát zašel a pochopil, že na to nemá povahu. Říkal mi: Táto, kdybych to měl dělat, trénoval bych jedině starší kluky, kteří by mě už trochu vnímali. Ti malí se dívají všude okolo, jestli na zimáku nelítají vrabci. Na to nemám nervy.