V Libyi přituhuje, OSN žádá příměří

Chalífa Haftar je nejsilnější muž „středomořského Somálska“

TRIPOLIS Situace v Libyi, kde tento týden polní maršál Chalífa Haftar, ovládající část země, zahájil tažení na Tripolis, se vyhrocuje. Haftar včera oznámil, že jeho armáda podnikla svůj první nálet na předměstí libyjské metropole, kde sídlí mezinárodně uznávaná vláda Fáize Sarrádže.

Mluvčí této vlády ohlásil rozsáhlou protiofenzivu s cílem „vyčistit všechna města od agresorů a nelegitimních sil“.

Podpůrná mise OSN v Libyi včera zveřejnila „naléhavou výzvu“žádající dvouhodinové „humanitární příměří“na jižním okraji Tripolisu, které by umožnilo evakuaci zraněných a civilistů.

Jednotky samozvané Libyjské národní armády (LNA), která je spřízněna s odpadlickou vládou na východě země a které velí Haftar, dorazily podle tiskových agentur na předměstí libyjské metropole a střetly se tam s bezpečnostními jednotkami mezinárodně uznávané vlády. (ČTK)

TRIPOLIS Nejsilnější muž Libye, polní maršál Chalífa Haftar, trvalé bydliště Vienna, stát Virginie, USA, se právě tváří, že chce dobýt Tripolis a tím celou zemi.

Patří v Libyi k hrstce těch lepších hráčů, ale mluví se o něm, jako by byl ten nejhorší. Asi proto, že ruší hezký plán z písku, který má OSN.

Drží většinu země, téměř veškerá ropná pole, jeho armáda je sekulární a vyhnala ze svých území islamisty včetně al-Káidy a Islámského státu. Teď stojí u bran Tripolisu a pár z jeho 27 letadel (obránci mají jen dvě) včera podniklo nálet na město.

Přestože Tripolis ovládají různé milice, symbol a jedna z hlavních příčin libyjského rozvratu, ze zpráv to najednou vypadá, že Haftar je Vandalem před branami. Evropa dokonce říká, že by se kvůli němu mohla zvednout nová uprchlická vlna, přestože čluny s Afričany vyplouvají do Evropy naopak téměř výhradně právě z území, která chce obsadit. Tedy částí země, jež má formálně pod palcem vláda, která ovšem ničemu nevládne.

Země je už osmý rok v chaosu a stavu bezvládí, takže tvoří ironickou kulisu ke slovům britského expremiéra Davida Camerona, jenž po pádu Kaddáfího řekl: „Libye bude příkladem ostatním, aby viděli, jaké to je, získat zpět svou zemi.“

Jednu chvíli měla tři vlády, z nichž jedna zasedala na starém trajektu přitaženém z Řecka.

Jak jednoduše popsat, co se tam děje? Proti sobě stojí islamisté, nacionalisté a lapkové, kmeny, klany, rodiny, roli hrají etnické kořeny, místní identity, ropa, peníze, náboženství, čest, minulost, nenávist, vroubky, úplatky, sobectví. To vše se střetá proti sobě, napříč, křížem i dokola.

Když milice organizované podle těchto linií svrhly Kaddáfího, za odměnu si rozparcelovaly zemi včetně Tripolisu jako chicagské gangy. Jediný rozdíl proti Al Caponemu: milice jsou samy sobě i policií.

Dnes je v Libyii až 1 700 milicí. Ovládají vládu i stát, který jim platí dávky (i z peněz EU). Proto připomínají partyzány po 9. květnu 1945: podle střízlivých odhadů je jich o dvě třetiny více než těch, kdo proti Kaddáfímu skutečně bojovali.

Když něco potřebují prosadit, třeba právo šaríja či povinné hidžáby u univerzitních studentek, jednoduše po ránu zaplaví ministerstva svými ozbrojenci.

Poslední kolo chaosu milice roztočily před čtyřmi až pěti lety. V Libyi se konaly volby, které vyhrály sekulární síly. Parlamentu a vládě, jež ovládali islamisté, se to nelíbilo. Nechtěli předat moc a hlasování úplně anulovali. Začaly boje, a tak se nový a mezinárodně uznaný parlament radši přesunul do Tobruku na východ země. Tam vytvořil vládu a přijal služby generála Haftara.

Do chaosu se vložila OSN a ještě víc s ním zamíchala. Na základě dohody libyjských hráčů vytvořila třetí vládu „národní dohody“, která měla najednou situaci vyřešit. Ale byl to jen romantický dívčí sen.

Svět tak kuriózně uznává vládu, kterou sám dodal a nikdo nevolil, ale neuznává kabinet na východě, který vzešel z mezinárodně uznaného parlamentu. A tomu slouží Chalífa Haftar s armádou, kterou vytvořil s pomocí svých lampasáckých přátel ze starých časů.

Prší, nebojujeme

Jeho život by vydal na román, kterému byste ale nevěřili. Přehnané, řekli byste. Hlavní postava je zrazena, a tak zradí taky, studuje v SSSR a stane se Američanem...

Mladý důstojník Haftar se v roce 1969 zúčastnil svržení libyjského krále Idríse po boku Kaddáfího, který si z chytrého mladíka udělal svého chráněnce. „Byl jsem pro něj jako otec a on byl pro mě jako syn,“řekl kdysi Kaddáfí.

A Haftar stoupal vzhůru jako khaki balonek. Velel libyjské jednotce ve válce s Izraelem v roce 1973 a pak mu Kaddáfí svěřil vlastní válku: v 80. letech řídil boje s Čadem v konfliktu o pruh Sahary. Nakonec byl se stovkami mužů trapně zajat. Ponížený Kaddáfí se „syna“zřekl.

Vypadalo to, že Haftar shnije v Čadu, ale místo toho se přihlásil do odboje proti Kaddáfímu a za tři roky byl venku už jako vůdce hnutí za jeho svržení. A najednou byl i v USA, protože ty měly s Kaddáfím také své nevyřízené účty. Bydlel kousek za Washingtonem, vždy poblíž CIA, pro niž vymýšlel plány na odstranění šíleného plukovníka a přinejmenším jednou byl v Libyi, aby proti němu vedl puč.

Určitě se ale vrátil roku 2011, pomohl hodně při převratu, nicméně revolucionáři se odměnili jen sami mezi sebou. Zklamaný Haftar odjel zase domů do Ameriky, měl už totiž dávno občanství, „užívat si vnoučata“, jak to tehdy řekl.

Ale za pár let byl zpátky a rovnou na televizní obrazovce, odkud oznámil, že se už na to nemůže dívat: Libye je na kusy, všude milice, islamisté a džihádisté, musí vzniknout jiná vláda a on povede armádu, která všechno špatné spláchne.

Není žádný anděl, dohodne se i s ultrakonzervativními milicemi (nebo je rozstřílí). Ale tam, kde vládne, je celkem klid a pořádek.

Pět let poté stojí u Tripolisu a má maršálské výložky. Je mu sice 75, ale Libye mu leží skoro u nohou.

Otázka za milion: Půjde do toho a zkusí dobýt Tripolis? List Libya Herald, který vychází v Tripolisu, měl včera průzkum, v němž si půlka obyvatel města přeje, aby přišel a dokončil to. Mají zřejmě dost bezvládí, kdy jsou vydáni napospas milicím, jejich vydírání a půtkám.

Město však vypadá i pro něj jako příliš velké sousto.

Je tady možné i jiné vysvětlení. Za pár dnů má začít velká libyjská smiřovací konference pod křídlem OSN. Na ní se budou rozdávat křesla. A tak Haftar poslal tanky k Tripolisu, aby udělal vlny od Spojených národů přes Paříž a Moskvu po Washington a ukázal, že on je libyjský pan Silný. Vzkaz je velmi čitelný: Ne, abyste mě vynechali.

Tomu odpovídá i fakt, že boje jsou velmi mírné, spíš se vedou peněženkami, tajným jednáním a zradou. V pátek se stalo něco, co dokonce připomínalo vtipy o Slovenském národním povstání. Haftarovi lidé postupovali, ale začalo silně pršet – a to je úplně zastavilo.