Přístup Prahy k UNESCO nebyl v minulosti dobrý
Je třeba zlepšit komunikaci s organizací, říká náměstek ministra kultury
PRAHA Zástupci Centra světového dědictví UNESCO a Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS) se před několika dny v Praze zajímali o to, jak město chrání své historické centrum. Mise se zabývala problematickými projekty výstavby a legislativou.
V případě závažných zjištění bude UNESCO posuzovat, zda zůstane centrum Prahy na seznamu světového dědictví. „UNESCO nám nevyhrožuje. Praha ale musí zlepšit komunikaci,“říká Vlastislav Ouroda, náměstek ministra kultury pro řízení Sekce kulturního dědictví.
Co přesně v Praze zástupci UNESCO prověřovali?
Nejprve je třeba říci, že seznam památek světového dědictví, což je jeden ze segmentů hodně široké činnosti UNESCO, pro Prahu znamená, že sdílíme se světovým společenstvím to, co sami považujeme ze svého památkového fondu za nejlepší. Tím, že byla památka zapsána na seznam, jsme se zavázali, že hodnoty, pro které byla shledána památkou světového dědictví, budeme ochraňovat, rozvíjet a předáme je dalším generacím. Typ mise, který byl nyní v Praze, je takzvaný reaktivní monitoring. Centrum světového dědictví dostalo podněty od různých občanských sdružení a dalších subjektů o tom, že se v Praze děje něco, co by mohlo ohrozit mimořádné celosvětové hodnoty. Cílem mise bylo shromáždit všechny informace k tomu, co se vlastně v Praze děje, jaké zásadní projekty tady jsou, jaké jsou úmysly samosprávy, jak probíhá územní plánování, jakou máme legislativu. Aby dokázali posoudit, zda Praze v jejích hodnotách něco hrozí.
Nedá se tedy říci, že by tu byly nějaké zásadní nedostatky? Hodně se totiž mluví třeba o pankrácké pláni, kde stojí výškové budovy a plánují se další, což ovlivňuje panoráma Prahy.
To bylo jedno z nejvýznamnějších témat, která se v rámci mise řešila. Pankrácká pláň je významná z hlediska pohledového působení v panoramatu Prahy a díky terénní situaci je to lokalita, která je do jisté míry brána i jako protiváha Hradčan. Je proto důležité, jakým způsobem se bude v budoucnu uplatňovat. Vůbec nikdo ale neříká, že by se na Pankráci nemělo stavět. Předmětem diskuse je, jak se má stavět, aby se ten stav, který dnes působí poněkud chaoticky a bývá přirovnáván k vylomeným zubům Prahy, upravil.
Pokud by se na pankrácké pláni nestavělo ve shodě a po diskusi s UNESCO, hrozí, že by se Praha zařadila na seznam ohrožených památek?
Domnívám se, že bychom se k tomu neměli stavět tak, že pokud Praha něco konkrétního neudělá, bude okamžitě ohroženo její místo na seznamu UNESCO. V tom je strašně důležitá komunikace. A ta tady bohužel v uplynulých letech ze strany Prahy totálně chyběla. Dokonce Praha ani nevyslala svého zástupce na Výbor světového dědictví loni v červnu. Byl to takový poměrně arogantní přístup, který není v mezinárodním prostředí běžný. V tuto chvíli Praha diskusi vede a v situaci, kdy se projekty dopředu konzultují, je riziko nějaké konfrontace skutečně minimalizováno.
Co by měl tedy do budoucna magistrát dělat lépe?
Jsem rád, že ta razantní změna už nastala. Ještě předtím, než mise přijela do Prahy, tak proběhl odborný seminář, kde byla možnost si tříbit názory na památkovou ochranu. Spolupráce ministerstva kultury a Prahy byla v tomto případě excelentní. Jsem tedy přesvědčen, že Praha bude v intenzivní komunikaci pokračovat a že se podaří jakákoliv rizika zařazení na seznam památek v ohrožení eliminovat.
Pokud by přesto Praha na doporučení nedbala a došlo by k jejímu vyškrtnutí, byl by to velký problém? Například podle tvůrce metropolitního plánu a architekta Romana Kouckého je kolem vyškrtnutí zbytečná hysterie a Praze by prý pomohlo.
Z pohledu lidí, kteří chtějí v Praze neomezeně stavět, by to nepochybně byl prospěch. Vnímat tu věc jen za Prahu je ale značně sobecké. Naší zemi by to vystavilo opravdu velmi negativní vizitku v tom smyslu, že se nedokážeme o své památky postarat. V případě velkých měst, jako je Praha nebo Vídeň, nemusí vyškrtnutí znamenat tak zásadní ekonomický problém, jako by to bylo třeba v případě Českého Krumlova. Poškození prestiže by ale bylo fatální a zcela jistě by se to promítlo i na další nominace. Máme mnoho velice kvalitních lokalit, které chceme na seznam světového dědictví nominovat.
Potýkalo se s vyškrtnutím ze seznamu nějaké evropské město?
Zmínil bych příklad Drážďan. Ty byly vyškrtnuty z toho seznamu, protože most, který se tam rozhodli postavit, narušil mimořádné hodnoty města zapsané na seznam UNESCO. V případě Drážďan poškozených bombardováním nebyla šance úspěšně nominovat historické jádro města, a proto byla nominována kulturní krajina v okolí Labe. Ten nový most nepředstavuje problém ve vztahu k samotnému městu, ale kulturní krajinu Labe bezpochyby narušil podstatně.
Podobný problém jako Praha řeší i Vídeň. Ta se v roce 2017 dostala na takzvaný „danger list“– seznam památek v ohrožení. Město totiž podporuje developerský projekt s výškovou budovou na hranici památkové rezervace. UNESCO uvedlo, že pokud ji postaví, vytratí se autenticita centra Vídně.
Myslím si, že Vídeň je v poměrně složité situaci a je škoda, že tam ta komunikace neběžela intenzivně daleko dříve. Pokud bych tedy měl dát některé z evropských měst v jistém směru za příklad, tak by to bylo německé Řezno. Tam musel být uzavřen starý most pro dopravu a byla nutnost postavit dva nové. Proběhlo to všechno od začátku v komunikaci s UNESCO a podařilo se to takovým způsobem, že nikdo s výstavbou neměl žádný problém. Byla to německá reakce na obrovskou frustraci z vyškrtnutí Drážďan, která řadu let byla velmi intenzivní. Cesta k řešení tedy vyžaduje komunikaci a prověření všech možností.
Plynou z případných pochybení Prahy nějaké sankce, kromě hrozby vyškrtnutí ze seznamu?
My tu nejsme žádným způsobem úředně omezováni. Zapsání památky na seznam UNESCO je aktem čistě deklaratorním. Světové společenství nám říká: máte něco, co má mimořádnou celosvětovou hodnotu. Ve chvíli, kdy si to svojí chybou zničíme, tak oni pouze budou deklarovat, že už tyto hodnoty nemáme a památka na seznamu být nemůže. Není to tedy žádná restrikce, nejedná se o pokuty ani vyhrožování, jen o zdvořilé upozornění ze strany světové kulturní veřejnosti, která říká: pozor, mohli byste o své hodnoty přijít a byla by to škoda. V tomto smyslu byla ta mise zaměřená.
Mise UNESCO v Praze řešila i komplex Savarin, který se má stavět na Václavském náměstí. Jsou tam nějaká nebezpečí z pohledu památkové ochrany?
Současný developerský projekt oproti původnímu návrhu respektuje v mnohem větší míře hodnoty toho území. Původní projekt byl hodně razantní. Dnes uvažovaný plán počítá s velkým, veřejně přístupným prostorem, s propojením z několika ulic, na části novostavby je plánována vyhlídková terasa také přístupná veřejnosti. V minulosti uzavřela Praha s bývalým majitelem Savarinu smlouvu o tom, že vzniknou podzemní garáže, do kterých povedou nájezdové rampy z Václavského náměstí. A obava, že rampy vytvoří pohledovou bariéru na Václavském náměstí, patřila také k důvodům, proč byla mise do Prahy vyslána.
Zástupce UNESCO zajímal také projekt Penty na Masarykově nádraží.
Představa, jak toto území revitalizovat, byla vyjádřena návrhem významné architektky Zahy Hadid. Je potřeba říci, že současný stav území je skutečně nevhodný. Záměr revitalizovat okolí Masarykova nádraží je jednoznačně pozitivní. Ale otázka je, jak konkrétně bude ztvárněn a jakým způsobem se bude chovat ke střešní krajině památkové rezervace. Pokud by tam měla vzniknout nějaká výškově dominantní stavba, tak to dopad mít bude. Pokud vím, řízení, zda je ten návrh z hlediska památkové péče akceptovatelný, ještě zcela neproběhlo. Rozhodně bychom měli ale UNESCO k takovým projektům zvát co nejdříve.
Představme si situaci, kdy by v Praze mohla vzniknout nějaká skutečně unikátní a hodnotná stavba. UNESCO ale prohlásí, že by narušila to, proč Praha na jeho seznamu je. Nebyla by škoda, kdyby se kvůli tomu dům nepostavil?
To je pak ale na rozhodnutí Prahy a České republiky, zda ta nová kvalita je tak zásadní, že by vyvážila ztrátu mezinárodní prestiže nebo ekonomické ztráty pramenící z vyškrtnutí ze seznamu UNESCO. Velká část turistiky je totiž přímo vázána na památky světového dědictví. Nedomnívám se ale, že by to muselo být takto černobílé. Památková péče by měla vždy dát nějaké opodstatněné limity, které zajistí, že nedojde k poškození již vytvořené kvality. V rámci těch limitů je ale stále velký prostor pro kreativitu. Jako příklad se nabízí Tančící dům, který sice podstatně nepřevyšuje okolní zástavbu, přesto je ikonickou stavbou. Jsou místa i v rámci památkové rezervace, kde se dá stavět. Prostor je na mnoha místech Prahy značný, ale přesto je ze strany určitých subjektů tlak na to, aby byla regulace co nejvíce redukována.
UNESCO dostalo podněty, že se děje něco, co by mohlo ohrozit hodnoty.