Chelsea a já Svět, na který Jan Šebek nemůže zapomenout
Chybělo málo, aby chytal ligu za Chelsea. Devět let poté Jan Šebek fotbal nehraje – a neměnil by.
Na stěně v kanceláři mu visí nástěnka se starými výstřižky z novin. Dárek od maminky k posledním Vánocům je vzpomínkou na časy, kdy zkoušel prorazit mezi fotbalovou extratřídu.
Nad zažloutlými fotkami visí ještě medaile: na první pohled vypadá stejně jako ta, která se rozdává za vítězství v Premier League.
„Ale tahle je jen z juniorky,“mávne rukou Jan Šebek.
Možná si nevzpomenete, ale skoro dvoumetrový gólman měl před devíti lety blízko k tomu, aby si v Chelsea zachytal i za áčko. Pod křídla si ho vzal Petr Čech, kterému několikrát dělal náhradníka v lize. A zažil i atmosféru Ligy mistrů.
„Byl jsem v nominaci na jeden domácí zápas, mám schovaný dres. Myslím, že to bylo s Barcelonou? Nevím, jsem na tohle trochu jantar,“usměje se osmadvacetiletý čahoun s potetovanýma rukama.
Kariéru zapíchl už před čtyřmi lety, našel se v práci kondičního trenéra a s kamarádem provozuje fitcentrum Antmann v pražských Nuslích. Ale úplně se od starého života neodstřihl. V Chelsea, se kterou teď ve čtvrtek odehraje Slavia čtvrtfinále Evropské ligy, byl v únoru na stáži. „Vracel jsem se se smíšenými pocity,“překvapuje.
Proč? Stáž nesplnila očekávání?
Zajímala mě silově kondiční příprava, jenže ta pod koučem Sarrim v Chelsea neexistuje. Hráči nemají žádné návyky, rutinu, byla to pro mě celkem zdrcující zkušenost.
Až tak?
Pro Sarriho je důležité, jak kdo kope do balonu, ostatní věci moc neřeší. Pořádně nezná koncepty silového tréninku, tím pádem jsem tam neměl z čeho čerpat. Chtěl jsem do Londýna létat pravidelně, ale asi by mi to k ničemu nebylo.
Nic užitečného jste si neodnesl?
Bylo fajn, že jsem se tam vůbec dostal, Chelsea si dovnitř žádné stážisty nepouští. Já měl jako bývalý hráč výjimku, dostal jsem kartu a mohl chodit všude. Ale hlavně mi stáž otevřela oči v tom, že teď dělám správnou věc. Trénuju lidi, na které mám čas, nejsem vázaný politikou a názory někoho jiného.
Dolehla na vás v Londýně nostalgie, fotbalové vzpomínky?
Zašel jsem na večeři s Petrem Čechem, ale povídali jsme si spíš o budoucnosti. Vzpomínky? Vlastně mi to přišlo, jako bych odcházel včera. Většinu lidí z lékařského týmu jsem znal, pamatovali si mě.
Do branky jste si nestoupl?
Vůbec, mám v háji levou ruku, třikrát operované rameno. Ne, to už by nešlo. V tělocvičně jsem se na chvíli postavil před stroj, který vystřeluje balony. Trvalo mi deset dvanáct střel, než jsem byl schopný míč udržet v ruce. Hrozný nezvyk, vždyť já léta neoblékl rukavice.
Tak rázně jste se od fotbalu odřízl?
Vždycky mě zajímala trenéřina a bavilo mě cvičit. Už při posledním angažmá v Jablonci mě trenér Roman Skuhravý na tohle téma nechal mluvit v kabině. Když mě pak z klubu vysypali, řekl jsem si, že mě srdce táhne jinam a nechci ve fotbale paběrkovat. Jsem moc rád, že jsem to udělal, v nové práci jsem se fakt našel. Přednášky, práce s klienty, psaní článků. Je to zábava.
Ovšem v Chelsea jste ještě snil o brankářské slávě, ne?
Určitě, vždyť jsem byl trojka za Čechínem a Hiláriem. I po návratu do Jablonce, těch prvních pár let, jsem fotbalem žil. Jenže co jsem se vrátil do Česka, chytal jsem tužku. Bylo to od dveří ke dveřím.
Musíme říct, že sebereflexe vám nechybí.
Bavili jsme se o tom teď s Hiláriem, který v Chelsea zůstal jako trenér brankářů. Řekl mi: Víš, tys byl tréninkový gólman. A měl pravdu. Na trénincích to byl masakr, šlo mi to, ale tlak na hřišti mi nedělal dobře. Moc jsem si ho připouštěl.
Vždycky? To by si vás těžko všimla Chelsea, ne?
Čím jsem byl starší, tím to bylo horší. Vlezl jsem na hřiště a nebyl jsem tak v pohodě jako při tréninku. Moc jsem o všem přemýšlel, výkon tím byl svázaný. Měl jsem dost minel, v Anglii mi to navíc nešlo nohama. Pořádně jsem se naučil kopat až v Dukle, kde na tom trenér Kozel bazíroval.
Něco jste přece musel umět, když si vás Chelsea vyhlédla.
Šel jsem tam díky Honzovi Říčkovi, který jim dělal skauta. Vyhmátl mě na turnaji na Maltě, kde mi to s nároďákem sedlo. Tak to u mě bylo pořád: na správném místě jsem zachytal a pak jsem se s tím nějakou dobu vezl. Do Chelsea jsem šel na týden na zkoušku, pak mi volali, ať v létě podepíšu.
Slušný skok pro kluka z Tachova.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Všechno šlo tak rychle, vlastně během roku. Tachov, krajský výběr, reprezentace, Plzeň... A Chelsea.
Přitom jste prý ještě ve třinácti hrál v poli.
V Tachově to tak někdy bylo. Dva gólmani, když se nás nesešlo jedenáct, jeden šel do pole. První brankářské tréninky jsem měl až v Plzni, v Tachově jsem po rozcvičce jen natáhl rukavice a šel do brány.
Co říkali doma, když se ozvala Chelsea a odhodlala se, že vás koupí za 15 tisíc liber z Tachova?
Mamka měla radost, hodně to prožívala, protože pro mě vždycky dělala první poslední. Taťka umřel, když mi byly tři čtyři roky, vychovávala mě sama. Chelsea mi přála, jen se strašně bojí létání a kvůli podpisu smlouvy musela poprvé v životě sednout do letadla. Skousla to. (úsměv)
Jak jste nový život kousal vy?
Obrovská změna. Na druhou stranu, areál v Cobhamu, kde jsme trénovali, nebyl nijak okázalý, úplně jiný než dneska. Akademie sídlila v takové skromnější budově, na malém prostoru, teď tam kluci žijí ve velkém luxusu. Podmínky byly už tehdy super, ale střídmé. Trávili jsme tam celé dny, včetně doučování z angličtiny, které jsme měli povinné.
Pokračování na protější straně
Jak jste v patnácti zvládal život v cizí zemi?
První rok jsem se zranil a dva tři měsíce nehrál, což mě dost srazilo. Poprosil jsem Chelsea, jestli bych se mohl vrátit domů. Honza Říčka se ptal, co se děje, tak jsem mu na rovinu řekl, že to nezvládám, že jsem tam sám, že neumím jazyk, nemůžu trénovat, stýská se mi. Sesypal jsem se, tak jsme šli ke sportovnímu psychologovi. Ale rychle jsem se dal do kupy, po pár měsících jsem se do Londýna vrátil.
A nakonec jste to dotáhl do kabiny áčka.
Povolal mě trenér Hiddink, asi kvůli zranění nebo aby si někdo odfrkl, už přesně nevím. Nejdřív jsem šel jen na nějaké drily, pak už jsem za juniorku chodil jen chytat. Trenér gólmanů Christophe Lollichon byl strašně zatížený na vysoké brankáře, malí ho nezajímali. Já mám 198 centimetrů, takže mi věřil.
A vy sám sobě? Proti kanonýrům Anelkovi nebo Drogbovi?
Byla to zlatá éra. Lampard, Terry, Ivanovič, Essien, pak přišel Torres. Jasně, byl to skok, ale... Spousta lidí se mě ptá, jaké jsem z nich měl pocity, ale pro mě to byli normální lidi.
Kdo z nich nejvíc trápil gólmany?
Drogbu nezajímaly žádné finesy, bylo mu jedno, jestli jde o zápas nebo nějakou srandu na konci tréninku. Vždycky řešil jen to, jestli míč skončí v síti. Po zemi, kolem nohy, nevymýšlel žádné lobíčky, fintičky. Didi měl takovou mentalitu: Proč vymýšlet, chci dát gól.
Největší ránu měl kdo?
Essien. Ten měl obrovské nohy, osvalené. Lampard taky pálil hodně ostře. Zato třeba Fernando Torres dělal při zakončení parádičky, zkoušel zasekávačky, gólman mu to často chytil. V trénincích byl proti Drogbovi hrozně neefektivní.
Brali vás jako kluka na hraně áčka, nebo stabilního parťáka?
Necítil jsem, že bych byl jen do počtu. Jasně, že jako mladý zobák asi nikdy nebudete lídrem kabiny, já byl navíc vždycky ve fotbalovém prostředí spíš introvert.
Jak daleko jste měl k tomu, abyste si za áčko zachytal?
Jednou v Premier League to bylo fakt blízko. Hilário zraněný, já na lavičce, myslím, že se hrálo v Blackburnu. Čechíno na začátku vykopl, chytil se za stehno a já se šel rozběhat. To mi nebylo dobře.
Když na mě Hiddink houknul, měl jsem problém si zavázat tkaničky u bot. Běželo mi hlavou: Ty vole, já tam fakt mám jít? Po zápase mě to mrzelo, ale v tu chvíli jsem si říkal, že to bude na prd, že to skončí špatně. Zvlášť, když fanoušci soupeře mi to u lajny dali pěkně sežrat, hulákali... Čechíno to nakonec rozhýbal a já si šel zase sednout.
Byla to s ním dobrá škola?
Jo, on je profík a povahově mi vyhovuje. Mám rád klidné lidi, Petr mi do tréninků moc nemluvil, jen když jsem se sám zeptal. Hilário radil víc, bavilo ho to. Čechíno se víc soustředil sám na sebe.
Měli jste k sobě blízko?
Vídal jsem se s ním nejvíc ze všech. Zašli jsme sednout na jídlo, někdy jsem přijel k němu domů. Nevařila manželka Martina, ale on: Maso na grilu, brambory, to bylo jeho. Logicky jsme k sobě měli nejblíž, stejně jako pak s Tomášem Kalasem. Když přišel, neměl auto, každý den jsem ho vozil.
Z Chelsea jste odešel po pěti letech. Proč?
Končila mi smlouva a na rovinu mi řekli, jak to je: Na juniorku začínáš být starý, na áčko to není. Slíbili, že mě pustí kamkoli zadarmo, všechno proběhlo v klidu. Pro mě ani pro ně nemělo smysl zůstávat.
Už tehdy vás napadlo, že s fotbalem seknete?
Vůbec ne. Měl jsem možnost to zkusit v Americe, ve Philadelphii, ale zastupoval mě Sport Invest a varovali mě, že se tak daleko ztratím z radaru. Tak jsem se domluvil s Jabloncem.
Tam jste stihl jediný ligový zápas kariéry. Proč už pak žádný nepřibyl?
V hospodě si vždycky dělám srandu, že se mi léta dařilo zakrývat, ževlastně neumím chytat. Říkám: Já z toho vytěžil maximum, jen to nikdo nevidí.
Bylo to tak doopravdy?
(smích)
Těžko říct, já si to fakt trochu myslím. V Jablonci to nevyšlo, na hostování v Dukle mě nepustili skoro k ničemu, chytal jsem jen za farmu v Kunicích. Od toho byli trenéři, aby to posoudili. Necítím se ukřivděný, tak to prostě bylo.
Co vám definitivně vzalo chuť do fotbalu?
Forma rozchodu v Jablonci. Řekl jsem si: Fajn, tohle už dělat nechci. Předtím jsem to zkusil ve Vlašimi, odkud jsem odešel kvůli trenéru Petrželovi, který mi nesedl lidsky. Možná to je mnou, když jsem měl všude s někým problém. (úsměv)
Připomíná vám kariéru tetování? Inkoustu pod kůží máte dost.
Ale nic fotbalového. Fénix na zádech, andělé, démoni, všechno pro mě má význam. Začal jsem už v patnácti lvem na rameni a bál jsem se jít k prarodičům: babička lékařka, děda právník, jsou konzervativní. I v létě jsem chodil ve svetru, pořád se ptali, jestli mi není horko.
(smích) Máma to bere, říkala, že už si mě ani neumí představit jinak.
Nemrzí ji i vás, jak brzo jste s fotbalem seknul?
Já jsem za to naopak rád. To, co dělám teď, můžu dělat do konce života, našel jsem se v tom. Trénování, vzdělávání, lektorování, snažím se o pohybu přemýšlet. Máme tu lidi po výměně kyčelního kloubu, po operaci zad. Nejsme klasické fitko, kde jsou nabouchaní chlápci v tílku, hekají a kolem nich lítá křída.
To není váš svět?
Do pětadvaceti jsem si taky myslel, že není nad kulturistický trénink. Ale když se člověk začne vzdělávat, zjistí, že není správné sedět třikrát týdně na strojích, když se neumíte ani pořádně udržet na jedné noze. Trénovat tvrdě je jedna věc a trénovat chytře úplně jiná.
Stoprocentně. Proto k nám do fitka ani nemůže přijít někdo zvenku jen tak, musí nejdřív projít diagnostikou pohybového aparátu, abychom o něm měli základní informace. Až pak s ním trenér pracuje podle jeho potřeb. Pointa není v tom, aby nás lidi potřebovali, spíš jim chceme ukázat cestu.
Práce u fotbalového týmu by vás nelákala?
Po zkušenosti z Chelsea bych si to hodně rozmýšlel. Trenér Skuhravý mě nedávno lákal jako kondičáka do Dukly, ale po pár schůzkách zjistil, že by to asi nešlo. Pořád jsem podvědomě hledal cestu, jak neopustit kvůli Dukle to, co dělám. Nechci měnit. Proti spoustě kluků, se kterými jsem hrál, mám výhodu.
Už mám na rozdíl od nich za sebou ten přerod, který je pro každého fotbalistu těžký. Co bude po kariéře? Hlavně s těmi, kteří u toho nezůstanou jako trenéři? Já to ustál, s kolegou jsme začínali v malém kamrlíku, postupně jsme se vzdělávali a otevřeli fitko.
Může se člověk na hraně áčka při angažmá v top klubu zajistit?
Kdybych byl v Anglii rozumnější a šetřil víc, bylo by to fajn. I v Česku jsem bral nadprůměrné peníze, ale finanční gramotnost se učím až teď.
V Chelsea vás nikdo nehlídal?
Naopak, hučeli do nás často. Když jsme jako teenageři jeli na dovolenou, věnoval se čas třeba tomu, aby nám vysvětlili, že kondom není jen tak pro srandu králíkům. Slyšeli jsme: Jste mladí, talentovaní, holky na vás letí – nechcete v sedmnácti mít děti, nechcete pohlavní nemoci. Ale peníze jsem si tolik nehlídal.
Ve fotbalové brance se vydělat dají. Už máte tuhle kapitolu v hlavě uzavřenou?
Dávno. Chvíli jsem hrál za Kosoř, ale jen v poli, moc mi to nešlo. Teď si všechno víc vychutnávám jako fanoušek. Dokud jsem hrál, vůbec jsem v televizi na fotbal nekoukal. Teď koukám a fandím Juventusu.
A Chelsea? Proti Slavii?
Nemám lístky, zkusím je sehnat na poslední chvíli. Ale těším se a postup bych víc přál Slavii. Ze dvou důvodů: český tým by šel dál a v Chelsea by skončil trenér Sarri. (úsměv)
Oba kluby by na tom vydělaly.
Dělám si srandu, že se mi léta dařilo zakrývat, že vlastně neumím chytat.