Velký rumunský podvod
První svobodně zvolený prezident Rumunska obviněn ze zločinů proti lidskosti.
BUKUREŠŤ Psal se červen 1990, od svržení komunistického diktátora Ceaušeska uplynulo jen půl roku a Bukurešť byla opět ve varu.
Tisíce demonstrantů se dožadovaly v centru metropole odstoupení bývalých komunistů z nové vlády.
Tehdejší prezident, již svobodně zvolený postkomunista Ion Iliescu, neměl mnoho pochopení pro takový radikalismus. Sám měl za sebou studia na moskevské univerzitě a letitou stranickou kariéru.
Dnes devětaosmdesátiletý Iliescu tehdy v tichosti přihlížel, jak kabinet zkušených nomenklaturistů svezl do Bukurešti na náklaďácích trestnou výpravu čtyř tisíc horníků, loajálních novému režimu.
Uvěřili tomu, že demonstranti představují „hrozbu demokratické revoluci“. Výsledkem byl krutý masakr. Co nesvedly početné policejní kordony, zvládla tato „trestná výprava pracujících“během chvíle. Šest lidí bylo zabito, nejméně tisíc zůstalo zraněných. Demonstrace rázem skončily a o odchodu postkomunistů z vlády se přestalo mluvit.
Byla to patrně nejchmurnější kapitola rumunských dějin od svržení Ceaušeska.
Rumunská justice se dlouho zdráhala vyšetřovat roli prezidenta Ilieska, který v čele státu vydržel – s výjimkou jedné přestávky – až do roku 2004.
Už v roce 1991 byl obviněn, později ale vyvázl kvůli údajným procesním chybám. Z jiných obvinění, z odpovědnosti za vraždy, zase prokuratuře vyklouzl kvůli „neexistenci důkazů“.
Iliescu ale ještě nemá opravdový důvod k jásotu.
Spravedlnost po letech?
Tento týden oznámil rumunský generální prokurátor Augustin Lazar předání další žaloby. Tentokrát má bývalý prezident vysvětlovat svou roli přímo v protikomunistickém povstání v prosinci 1989.
Bude souzen za zločiny proti lidskosti, kterých se měl dopustit tím, že stál v pozadí rozsáhlé dezinformační akce, která zasela v zemi psychózu a zmatek.
„Třicet let od revoluce nesmějí zůstat tehdejší zločiny nepotrestané,“prohlásil současný prezident Klaus Iohannis. Při krátké, ale na evropské poměry nebývale krvavé rebelii zahynulo více než 1 100 lidí, přesný počet už patrně nikdo nezjistí. Nikdo ani neměl tušení, co přesně se v zemi odehrává.
Patrně ani zaměstnanci tehdy potemnělé rumunské ambasády v pražské Nerudově ulici, kteří mohli v prosinci 1989 slyšet početné zástupy demonstrantů, kteří žádali svobodu pro těžce zkoušené Rumunsko.
Vše začalo 16. prosince v městě Temešvár u maďarských hranic, kde inicioval protesty maďarský evangelický kněz Lászlo Tökés.
Ceaušeskova diktatura reagovala sobě obvyklým způsobem. Vojsko i policie brutálně zakročily, včetně tanků. Tajná policie Securitate zasáhla slzným plynem.
„Byl to vůbec první náznak kolektivního odporu vůči moci,“vzpomínal na dramatické chvíle bývalý český velvyslanec Jaromír Plíšek.
Přestože Ceaušeskův režim vyhlásil výjimečný stav, protesty se už nezadržitelně šířily do dalších rumunských měst. Bylo to v době, kdy se celý východní blok složil jako domeček z karet.
Svobodu už dávno slavili obyvatelé jiných rigidních režimů, Husákovo Československo i Honeckerova NDR. Rumunsko zůstalo osamoceným skanzenem uprostřed čerstvě osvobozené východní a střední Evropy. Ale nikde jinde ve východní Evropě neprovázelo pád komunismu takové násilí. Ceaušescu si byl tak jistý svou pozicí, že ještě odjel na státní návštěvu Íránu. Mezitím se mu země rozpadla pod rukama. Manželé Ceaušeskovi byli po návratu dopadeni a na místě odsouzeni samozvaným vojenským tribunálem. 25. prosince 1989 je v rychlosti popravili. Vše natáčela televize, ale záběry byly zveřejněny až o dva dny později. Poslední ozbrojenci komunistické tajné služby se vzdávali až 27. prosince.
K tomu všemu měl napomáhat dezinformacemi Iliescu, který se rychle tlačil k moci. Jeho platforma Fronta národní spásy měla podporu armády i policie. Dveře k vládě Ilieska se otevřely dokořán.