Je to tady. Bujaré časy končí

Česká ekonomika míří k zemi. Ještě tam naštěstí není a při troše štěstí ani nebude. Nicméně ministerstvo financí, ale třeba i Mezinárodní měnový fond přehodnocují svůj odhad jejího letošního růstu.

Obě instituce včera vydaly své nové prognózy letošního růstu tuzemského hospodářství – a obě také svůj odhad zhoršily v porovnání s poslední prognózou. Ministerstvo financí nyní už počítá jen s růstem 2,4 procenta, kdežto MMF s expanzí 2,9 procenta. Nutno říci, že odhad MMF je až nezdravě optimistický a že blíže realitě bude zřejmě ministerstvo. Bujaré časy jsou prostě pryč. Hledá se, kde ušetřit, případně, jak vzít daňovému poplatníkovi další peníze.

Bohužel, vláda – stejně jako ty předchozí – nezvládla takzvanou proticyklickou fiskální politiku. V hospodářsky příznivých časech proticyklicky jednající politik (ukažte mi ale nějakého!) vytváří přebytky a splácí dluh. Výdaje nechává hlavně na podnikatelích a soukromé sféře, protože ti mají v dobrých časech dost optimismu a investičního elánu, aby ekonomiku táhli převážně sami. Když pak jednou udeří hospodářský nečas a podnikatel se v obavě z krachu či ztráty stáhne, nastupuje politik, aby výpadek soukromého sektoru z našetřených peněz pokryl kompenzujícím navýšením veřejných výdajů. Pokud by ovšem politici jednali opravdu proticyklicky, museli bychom

teď slýchat cosi v tomto smyslu: „Pozor, ekonomika padá, musíme navýšit výdaje!“Místo toho i v současnosti – tak jako dříve – slyšíme něco docela jiného: „Ekonomika brzdí, musíme šetřit, musíme zvyšovat daně.“

Napřed pijani a kuřáci

Naštěstí ještě loni se stav českých veřejných financí dále zlepšoval. Spíše však díky obecné ekonomické prosperitě než kvůli vlastním zásahům vlády. Letos už je ale vše jinak. Vláda musí mnohem aktivněji než dosud vstupovat do fiskálního děje, aby se jí veřejné finance nevymkly kontrole. Loni dluh vládních institucí klesl o 14,5 miliardy korun. Jen z necelých 14 procent se ale na jeho snížení v poměru k HDP podílela sama vláda. Ze zbylých zhruba 86 procent přispěl ke snížení právě ekonomický růst, tedy růst jmenovatele daného poměru.

Hlavní zásluha vlády na loňském snížení dluhu (z 34,7 na 32,7 procenta HDP) spočívala v tom, že ji makroekonomicky nadmíru příznivé podmínky nezlákaly k realizaci a příslibům ještě znatelně vyšších provozních výdajů státní kasy. Česko tak zůstává jednou ze zemí EU s vůbec nejnižší úrovní dluhu vládních institucí k hrubému domácímu produktu. Znatelně lépe na tom i loni byly v Unii pouze tři země: Estonsko, Lucembursko a Bulharsko.

Česko je i díky tomu na poměry v EU relativně dobře připraveno na případnou ekonomickou krizi. Pokud by taková krize udeřila, ČR má k dispozici stimulační „munici“jak právě v oblasti fiskální, tak monetární. Může si v rámci potenciální stimulace dovolit na evropské poměry „luxus“relativně citelného navýšení veřejných výdajů v poměru k HDP. A má zároveň kam snižovat úrokové sazby v oblasti měnové politiky, neboť základní úroková sazba, kterou aktuálně nastavuje ČNB, představuje 1,75 procenta. To je nejvyšší úroveň mezi zeměmi visegrádské skupiny a pochopitelně také vyšší úroveň, než jakou vykazují sazby v eurozóně. Ty jsou na nule. V EU mají momentálně vyšší základní úrokovou sazbu než Česko pouze Rumunsko a Chorvatsko. V obou těchto zemích činí 2,5 procenta. Když vezmeme v potaz, že Rumunsko má srovnatelnou úroveň dluhu v poměru k HDP jako ČR, lze právě nás a Rumuny v tomto kontextu označit za vůbec nejlépe připravené na krizi.

Tato příznivá skutečnost ale samozřejmě nesmí Česko nijak uchlácholit. První na ráně jsou milovníci tvrdého alkoholu a kuřáci. Na spadnutí je zvýšení spotřební daně na tvrdý alkohol. Kdo by ostatně mohl být proti? Jenže už nyní je tvrdý alkohol v ČR zdaněn v kontextu EU poměrně přísně. Alespoň tedy, co se týče srovnání se zdaněním vína či piva. Léčba vysokého krevního tlaku způsobeného alkoholem vyjde ročně tuzemskou veřejnou kasu na 1,4 miliardy korun. Hypertonikem se člověk může stát zrovna tak nadměrnou konzumací kořalky jako vína či piva. Zvyšováním daně na jeden druh alkoholu přitom politici vysílají signál, že „měkký alkohol“je méně škodlivý, což pochopitelně není pravda. Alkohol je jenom jeden. Jestliže se navíc vláda s opozicí předhánějí v tom, kdo navrhne jaké snížení daně z piva, třeba toho točeného, nezbývá nic jiného než nad nekonzistencí v jednání našich politiků nechápavě zakroutit hlavou. Uvažme navíc, že spotřeba tvrdého alkoholu od 90. let soustavně klesá, zatímco třeba u vína je tomu naopak. A že z tvrdého alkoholu získává státní kasa už nyní vyšší jednotky miliard, zatímco z vína – šumivého – jen nižší stovky milionů.

Při vyšší sazbě daně z tabáku zase vzrůstá motivace spotřebitelů přecházet k levnějším produktům nebo se dokonce uchýlit na černý trh, a daň tak zcela obcházet. Při určitém kritickém množství takto uvažujících spotřebitelů pochopitelně daňový výnos pro státní kasu významně klesá. Netřeba přitom připomínat, že rozvoj černého trhu s sebou přináší i další stinné stránky, které představují potenciální dodatečné náklady pro stát, například růst kriminality.

Nelze se prostě zbavit dojmu, že vláda se zhoršení ekonomických podmínek a očekávanému výpadku příjmu snaží čelit narychlo spíchnutým řešením, o jehož dlouhodobé celospolečenské optimálnosti lze pochybovat. Snad se jednou dočkáme vlády, která se na zpomalení ekonomiky bude připravovat dříve, než k němu dojde.

Vláda se zhoršení ekonomických podmínek snaží čelit narychlo spíchnutým řešením.