Už zítra v Magazínu DNES+TV
Prožíval jste angažmá v Chelsea o to víc, že to byl odmalička váš nejoblíbenější klub?
Z Chelsea se stal obr až ve chvíli, kdy do něj Roman Abramovič napumpoval peníze, ale já ji měl pod kůží už dřív. Prostě se mi líbila.
Jak to? Bývala průměrným klubem Premier League.
Měla pro mě kouzlo, v roce 1998 vyhrála Pohár vítězů. Hráči jako Vialli, Zola, Tore André Flo, Hasselbaink, Petrescu, Dennis Wise... Obdivoval jsem ty jejich modré dresy a fandil.
A když se v roce 2005 ozvala?
Vůbec jsem neváhal. Splněný sen. Už v patnácti jsem měl nabídky, abych z Nitry odešel. Byli se na mě podívat skauti Tottenhamu, zájem měl Arsenal, z Nice mě pozvali na zkoušku. Ale Chelsea všechno vyřešila.
Rodiče neměli strach pustit vás do Londýna?
Nebyli hned pro. Musel jsem je dlouho přesvědčovat, než povolili.
To se dělá jak?
Dětskými řečičkami. Tátovi jsem hrozil: Jestli mě nepustíte, přestanu hrát fotbal. (smích) To zabralo. Rodiče byli samozřejmě rádi, že se taková příležitost naskytla, ale nedivím se jim, že nechtěli patnáctiletého kluka pustit.
Školu jste dodělal v Anglii?
Ne, tu jsem musel stihnout doma. Střední stavební škola, na kterou jsem se v Nitře dostal, už na dálku stíhat nešla. Všechno jsem věnoval fotbalu.
Vzpomenete si, jak jste se poprvé objevil na Stamford Bridge?
V roce 2005, na Mikuláše. Z letiště mě vezli rovnou na stadion a jako diváka mě čekala Liga mistrů proti Liverpoolu. Chápete to? Čtyřicet tisíc fanoušků, na hřišti Lampard, Terry, Gerrard, Carragher... Byl jsem na takovém zápase poprvé v životě a nestačil jsem valit oči. I když to skončilo 0:0, první dojem byl fantastický. Když jsem druhý den viděl tréninkové centrum, byl to další šok. Krásný.
Byla pro vás Chelsea zkouškou z dospělosti?
Ve fotbale i v životě. Člověk rychleji dospěje, naučí se, jak se sám o sebe postarat. V šestnácti mi přišlo normální, že si vyperu, vyžehlím. Od osmnácti jsem si začal i sám vařit.
To jste se odstěhoval od rodiny, u které jste bydlel?
Přesně tak. V Anglii je pravidlem, že do osmnácti buď bydlíte v rodině, nebo se za vámi přistěhují rodiče. Já volil první možnost. Už kvůli angličtině. Přišel jsem do rodiny, ve které už bydleli Švýcar Elmer a Fin Saarelma, moji spoluhráči z dorostu. Každý jsme měli svůj pokojík.
To musel být pro vaše „fotbalové“rodiče docela frmol.
A to ještě měli dvě vlastní děti. Dodnes nechápu, jak to všechno mohli stíhat.
Naopak jen večeře, to jsme se scházeli u jednoho velkého stolu. Zbytek dne jsem trávil buď v tréninkovém centru, nebo zavřený v pokoji, kde jsem drtil angličtinu.
Kdybyste se rozhodoval dnes, uděláte ten krok znovu?
Stoprocentně, není čeho litovat. Všechno vyšlo ještě lépe, než jsem si to vysnil. Každý rok jsem v Chelsea dělal pokroky. Z dorostu jsem šel po roce do rezervy, z rezervy po roce do áčka. Když jsem v roce 2009 odešel na hostování do Twente, hned jsme vyhráli nizozemskou ligu. Neměnil bych ani v nejmenším.
Hymnu Chelsea byste ještě dokázal zazpívat?
Blue is the colour? Jo, začátek zvládnu. (nadechne se a zpívá) Blue is the colour, football is the game, we're all together and winning is our aim!
Vida, chytil jste i melodii. To jste musel být po losu Evropské ligy nadšený.
Já si přál Chelsea při každém losování a už jsem pomalu přestával doufat. A najednou to vyšlo. Čtvrtfinále na Stamford Bridge, paráda!
Na koho se těšíte?
Eden Hazard je neskutečný hráč, na něj jsem fakt zvědavý. V roce 2013 jsem proti němu hrál za reprezentaci, ale od té doby se ještě o hodně posunul. Při pohybu s míčem je excelentní. Jsem zvědavý i na Kantého, který v televizi vypadá, že běhá všude. Snad se mu ve čtvrtek nebude tolik chtít.
Myslíte, že vaše Chelsea by tu dnešní porazila? Byla silnější?
Tehdy to byla absolutní světová špička, teď bych řekl, že se trochu trápí. Sezonu může zachránit jedině tak, že vyhraje Evropskou ligu.
To pro Slavii nezní moc optimisticky.
Proč? Já věřím, že znovu můžeme dokázat něco velkého. Jako v osmifinále proti Seville. Ten souboj nám dodal sebevědomí. Pochopili jsme, že i s takovými kluby se můžeme měřit. A když vám pomůže štěstí, dají se i vyřadit. Uvidíme, co budu říkat zítra po prvním zápase.