Recenze: Jaký je nový Hellboy
Jmenuje se sice stejně, ale zdaleka to není zábavně dojemný hromotluk, jehož před patnácti lety stvořil režisér Guillermo del Toro. Nový Hellboy nemá ani humor, ani poezii, zato je do patnácti let nepřístupný.
Zklamání se dalo předvídat, protože do kin vstupoval Hellboy pokoutně, novináři jej směli vidět až na poslední chvíli a sotva vypršelo embargo, zaplavili internet známkami pod dvaceti procenty. Kritik World of Reel dokonce píše o jednom z nejhorších letošních filmů.
Navíc jistá skepse panovala již od chvíle, kdy del Tora, s nímž se na třetím dílu série nedohodla, produkce nahradila Neilem Marshallem, jenž se dosud živil tuctovými horory, a začala cyklus znovu od nuly.
Dvě hodiny věčnosti
Na druhou stranu se část fanoušků za předělávku rohatého démona bije do krve. Tvrdí, že má blíže ke komiksové předloze, jejíž autor Mike Mignola navíc nazval nového Hellboye „dramatičtějším a emočně výbušnějším“; představitel titulní postavy David Harbour zase hovoří o mladší verzi svého předchůdce Rona Perlmana.
Ale takovými odstíny se běžný divák nemusí zatěžovat. Jde se do kina bavit a zjistí, že Time Out měl pravdu v recenzi, která dvě hodiny filmového času přirovnala k věčnosti. Vyšší dávka hrubosti a násilí, jež z publika vyloučila náctileté, ještě podívanou nedělá.
Nejde jen o to, že ve službách Úřadu paranormálního výzkumu a obrany při honbě za oživlou čarodějnicí hrozící morovou zkázou musí Hellboy znovu odhalit sobě i divákům dvě tajemství, vlastního zrodu a rodinného původu, jehož nitky vedoucí k artušovské legendě zahanbí i Šifru mistra Leonarda. Horší je, že ilustrované návraty do své minulosti vysvětlují i všechny ostatní klíčové postavy, jak Hellboyovi pomocníci, tak královna temnoty, která zásadní dramaturgickou chybu sama pojmenuje ve výroku: „Opakování je matka moudrosti.“
Bafiky baf!
Ke svým původním schopnostem dostal nový Hellboy zvláštní dar: nudí, otupuje a uspává, přestože se zdánlivě pořád něco děje, něčím nebo někým mlátí, utrhávají se hlavy a požírají děti včetně vnitřností v opravdu nechutných detailech. Přitom však veškerá digitální monstra vypadají infantilně jako z animovaných Příšerek s.r.o., včetně překladu strašení: „Bafiky baf!“A když už je řeč o titulcích, autor by se měl naučit skloňování zájmen již a jenž.
Ach ano, samozřejmě hrdina také drsně hláškuje, ovšem průpovídky se připravují na smích s tak těžkopádnou snaživostí, že padají do ticha. Prakticky vyznějí stejně planě jako zbylá konverzace, kterou přesně charakterizuje Hellboyova replika „Nechcete se už konečně vymáčknout?“, a mlácení prázdné slámy vede až k pocitu, že pokud ještě jednou z plátna zazní slovo osud, případně předurčení, někdo už ztratí trpělivost a začne střílet.
Útrpnost vzbuzují jednak věčné odbočky a odklady, které chudičkou dějovou linku tak okatě nastavují, jednak neméně úporná snaha otevřít si vstupní bránu k pokračování, ať už se vesele vyhrožuje zlosynce, že ji do druhého dílu nepustí, nebo se k uzavřenému příběhu přilepí dodatek „po čase“.
Paradoxně jednotlivosti jako práci s hudbou či babu Jagu na způsob hadí ženy by člověk mohl vzít na milost, ale coby celek působí Hellboy křečovitě, umělohmotně, nabubřele, lacině a pubertálně, ačkoliv právě školáci na něj nesmějí.
Hellboy USA 2019
30 %