Kouzlo mistra Bibiho
Benjamin Netanjahu popáté ovládl izraelské volby. Šéf Likudu však bude muset těžce platit ultraortodoxním koaličním partnerům, bez kterých se neobejde.
Páté vítězství Benjamina Netanjahua zvaného Bibi v souboji o vedení izraelské politiky se víceméně čekalo. Čekalo se i to, jak bude těsné. Mnohem zajímavější než samotní aktéři klání jsou proto jejich agendy a to, co nám říkají o Izraeli, Blízkém východě, USA a mnoha dalších. Protože volby v malém, devítimilionovém státě představují jako obvykle významnou událost světové politiky.
Všichni v nich drží nějakou vlastní hrací kartu a každý čeká na jejich výsledek. USA žádnou změnu nechtějí, investovaly do Netanjahua už příliš a potřebují ho k realizaci Kushnerova mírového plánu. Ten je však prozatím tak tajný, že ho ani všichni jeho aktéři ještě neviděli. Vítězství Netanjahua a jeho strany Likud tedy znamená, že se snad dočkáme jeho předložení.
EU zatím čeká, protože to umí nejlépe. Skandinávci na to, jestli se Netanjahua konečně zbaví. Visegrád na to, že to zase ustojí. A ostatní, jestli zůstane, ale bude tentokrát jiný. On má totiž mnoho barev, které se často mění hlavně podle toho, koho zrovna získal za koaličního partnera.
Která témata způsobí, že vás v Izraeli někdo zvolí? A která vás spolehlivě vyřadí ze
hry? Jednoznačně otázka bezpečnosti, která marginalizuje cokoli ostatní.
Na předvolebním shromáždění v Berševě, dvousettisícovém městě s více než padesátitisícovou ruskojazyčnou menšinou, to nedávno celkem přesně shrnula izraelská ministryně kultury Miri Regev. Tou je trochu netradičně bývalá mluvčí armády, a to v hodnosti brigádní generálky.
„Levice udělá vše, aby sesadila Likud. Kdo nechce vládu levice s obstrukčními arabskými stranami, musí přijít 9. dubna a zvolit Likud,“přesvědčovala na náměstí dávno přesvědčené, kteří skandovali: „Bibi, Bibi!“Palestinec v hebrejsky potištěném tričku, který stál hned za nimi, jim mezitím nadával do „bezvýznamných rasistů“.
O hlavním vyzyvateli letošních voleb uskupení Modrá a bílá ministryně říká: „Pánové Lapid a Ganc, levicová vláda, ti by si sedli společně s Araby. Arabské strany podporují teror, podněcují mučedníky. A neodsuzují teroristické útoky proti nevinným lidem.“
Jeden by myslel, že mluví o nějakém levicovém anarchistickém sdružení, které najdete v Bakuninově kavárně společně s místním emisarem al-Káidy. Ve skutečnosti ministryně jen popsala svého vlastního exšéfa, Netanjahuem jmenovaného bývalého náčelníka generálního štábu izraelské armády generálplukovníka Bennyho Gance a s ním v uskupení Modrá a bílá spojeného Jaira Lapida, exministra financí vlády, jejíž je sama ministryně členkou.
Co se týče jejich levicově-arabské agendy, Ganc dal prozíravě do svých propagačních materiálů čísla, kolika zabitými nepřáteli se může za svého armádního působení pochlubit. Je jasné, koho tím myslí. Prostě, jak říká ministryně: „Je to dnes samá fake news.“
Pokud by totiž někdo měl levicovou agendu v dnešním Izraeli, a to zejména v oblasti bezpečnosti, může si být volební porážkou jistý asi jako eventuální česká strana s hlavním sloganem „Přivezeme vám ze Somálska ekonomické imigranty“. Izraelci si uvědomují, že na Blízkém východě po arabském jaru vykvetly takové květiny, že dnes není s kým ani o čem jednat a nejraději by celý Blízký východ ignorovali a obsesivně dále soutěžili v evropských basketbalových pohárech.
Doby mírových jednání Rabina a Perese jsou nevratně pryč. Těžko dnes najít člověka, který by věřil na tehdejší dvoustátní řešení takového typu, kdy Izrael funguje i díky palestinské pracovní síle, která v něm radostně vydělává a investuje peníze do nového domu v Gaze. Tedy namísto toho, aby je přes mešitu posílala Hamasu na odboj.
Tento v norských jednáních zrozený sen levicového Izraele schopného dohodnout se i s Arafatem zahynul rukou atentátníka jen několik vteřin poté, co Jicchak Rabin vydechl naposledy. Netanjahu vyslyšel hlas lidu a ovládl izraelskou politickou scénu na desetiletí. Při šlapající ekonomice s loňským nárůstem 4,4 procenta a s jednoznačnou podporou Trumpovy administrativy se zdá být neporazitelný. Jeho jedinou slabinou je prostě – on sám. Na to správně vsadili ti, kdo ho chtěli nahradit.
Programy Likudu a Gancovy strany byly totiž jako přes kopírák. Vyzyvatelé slibovali jen Bibiho politiku bez Bibiho. Výsledkem je 35 poslaneckých mandátů pro stranu stávajícího premiéra a stejný počet 35 mandátů pro Gance. Ten však na rozdíl od Netanjahua nesloží v Knessetu koalici. Netanjahu tak zřejmě povládne dále, nejspíš poměrem 65 hlasů ku 55 opozičním.
A bude za to muset těžce platit koaličním partnerům. Ti jsou v každé z jeho koalic náročnější a náročnější. Když vám zbudou ultraortodoxní strany typu Šás či Spojená tóra judaismu, diskuse o výhodách moderních technologií nebude asi nejproduktivnější. To, co obtížné partnery přivede do koalice, bude jejich sjednocující nechuť k Jairu Lapidovi. Exministr financí totiž už v roce 2013 prosazoval integraci ortodoxní populace do armády a ukončení pro Izrael finančně supernáročných privilegií, která si za léta pobytů v různých koalicích nastřádala.
Jeden izraelský komentátor popsal proběhlé volby na příměru, že v nich pravice a středová strana byly jako dva fotbalové týmy a arabské strany jim dělaly kopací míč. Sedmnáct procent arabských voličů by totiž teoreticky stačilo na koaličně rozhodujících 20 míst ve 120 členném Knessetu. Jenže Arabové jako obvykle k volbám nepřišli. Historicky nejslabší účast pod 50 procent. Jeden by spekuloval, že se jim asi nedaří dost špatně na to, aby šli volit změnu.
Arabové jako obvykle k volbám nepřišli. Jeden by hádal, že se jim v Izraeli nedaří tak špatně.