„Vzorový“brexit už musí strašit i Okamuru
Okompromisu se říká, že je to stav, kdy nikdo není spokojen. A přesně tak to v noci ze středy na čtvrtek dopadlo na mimořádném summitu o brexitu v Bruselu.
Z polokyselých a poloúlevných výrazů bylo asi nejvíc patrné rozpoložení, které by se dalo popsat slovy: lepší něco než nic.
Britská premiérka Theresa Mayová na jednání přijížděla s pověřením vyjednat odklad vystoupení země z Evropské unie na 30. června. Na své straně neměla z evropské sedmadvacítky nikoho. Ani německou kancléřku Angelu Merkelovou, byť na začátku vypadaly jako největší spojenkyně.
To když shodou okolností přijely na summit v úplně stejně modrém kostýmku a společně se pak smály u tabletu Merkelové, na kterém měly být fotky, jak právě v těchto kostýmcích jednotlivé političky odpoledne čelily dotazům svých poslanců.
Mayová přes hodinové vystoupení v Bruselu nikoho nepřesvědčila, že by se britský parlament zmátořil a dokázal v krátké době přijmout brexitovou dohodu. Evropští lídři tak mohli být spokojeni s jedinou částí jejího vystoupení: tou, ve kterém je ujišťovala, že země je připravena zúčastnit se květnových eurovoleb. Za tohoto matného dojmu musela Mayová opustit jednací sál. A jako zástupkyně země, která se sama zahnala do kouta, čekala, k čemu pak na svém uzavřeném jednání dospějí premiéři a prezidenti dalších zemí.
Nemohlo být trefnějšího vyjádření, kam se Británie svým lavírováním kolem brexitu dostala, než obrázek Mayové útrpně čekající od sedmi večer do jedné ráno, co vzejde z porady Merkelové, Macrona, Tuska, Babiše či Orbána. Byla odkázaná jen na zprostředkované zprávy.
Většina zemí, včetně Německa nebo Česka, se sice přikláněla k návrhu být k Britům shovívaví a dát jim co nejvíc času, ať si
nejdřív vyřeší svoje problémy. Takže přinejmenším do konce roku, v lepším případě do příštího března, možná i déle.
Mezi státníky nepanovaly, aspoň podle mnohých svědectví, vážnější rozpory. Tedy než si vzal slovo ten poslední, francouzský prezident Emmanuel Macron. A začal požadovat, aby Unie už přestala čekat a dala Britům co nejkratší termín.
V Macronovi se v tu chvíli bily dvě tváře francouzské rozpolcenosti. Na jedné straně národní hrdost země, která z historických důvodů Britům rozhodně nechce ustupovat. A chce jim dát pocítit, jak si zavařili. Na druhé straně pragmatický pohled, jak by Francie, ale i celá Unie na nekoordinovaném odchodu Británie prodělaly. A že Francie by patřila k těm vůbec nejpostiženějším zemím.
Jak poznamenávali zástupci dalších zemí, v tu chvíli Macron proměnil zasedání evropské sedmadvacítky ve svoji one-man show, během které se snažil zmínit všechny křivdy, které kdy Francouzi od Britů pocítili.
Z nizozemské výpravy třeba zaznívalo, že Francie se úplně zbláznila. Vůbec nechápou, o co nám jde, líčil v press centru naopak jeden z francouzských kolegů. Bylo jedenáct v noci a delegáti jednotlivých zemí se trousili mezi novináře s tím, že si teď všichni dali přestávku a po ní to vypadá na bezesnou noc.
Po půlnoci konečně někdo navrhl kompromis: počkat do konce října. Dost málo času na to, aby se v rozhádané Británii uspořádaly nové volby a případně i referendum, dost hodně na to, aby se parlament dál dohadoval, že se na ničem nedohodne. Brexitová sága tak pokračuje. A placky s heslem „Odejdeme po anglicku“, které z nějakého důvodu zmizely z e-shopu hnutí Tomia Okamury SPD, budou mít jednou asi slušnou sběratelskou hodnotu.