Kouč vzpomíná na dva souboje se slavným soupeřem
Trenér Jiří Kotrba vzpomíná na pohárové šlágry: čtyři zápasy proti Chelsea a dvě remízy 0:0
Bylo mu šestatřicet, když se v Poháru vítězů postavil Chelsea. Jako trenér, který nevěděl, co čekat. Dodnes ho mrzí, že nepostoupil. S Viktorií Žižkov v roce 1994 promarnil šanci, která už se nejspíš opakovat nebude.
Ani se Spartou v roce 2003 nedopadl Jiří Kotrba lépe. Tehdy už Chelsea měla milionové hráče a velké ambice. V sestavě byli Lampard, Terry, Duff, Crespo, přesto Sparta za 180 minut v Lize mistrů dostala jediný gól. „Byl to skoro zázrak,“vzpomíná Kotrba.
Řekne se Chelsea. Co vás napadá?
Videokazety, které nám poslala před prvním zápasem s Viktorkou Žižkov. Satelity začínaly, mobily nebyly, tak jsme požádali, jestli by nám Chelsea nevyšla vstříc, abychom věděli, proti komu vlastně v prvním kole hrajeme. Když kazety došly, úplně mi zavalily kancelář.
Dobrý studijní materiál?
Neměl jsem čas to všechno vidět, byla úplně jiná doba. Viktorka hrála na špici české ligy a mohla si leccos dovolit. Pan Čekan, majitel klubu, zaplatil malé soukromé letadlo do Newcastlu, kde hrála Chelsea poslední zápas před Viktorkou. Víte, jak já nerad létám? Ale tehdy to šlo. Seděl jsem vedle pilota a viděl jsem, kam míříme.
Co bylo dál?
V Newcastlu se nás ujal nebožtík Pavel Srniček, který zrovna nemohl chytat. Provázel nás stadionem, ukazoval zázemí, a když jsme se ocitli na tribuně, lidi kolem vstali a tleskali. Za chvíli celý stadion. Pětatřicet tisíc lidí zdravilo jednoho skvělého chlapa z Ostravy. Do čeho ses to zapletl? ptal jsem se sám sebe.
Do čeho?
Došlo mi, jak Anglie vnímá fotbal. U nás vezmou fanoušci klacek, aby vás vyhnali, když se něco nepodaří, ale tam projeví úctu.
Ještě k tomu soukromému letadlu...
Já měl podobné podmínky jako Glenn Hoddle, trenér Chelsea. Co jsem si vymyslel, to jsem měl. Podíval jsem se na zápas, šup na letiště a v neděli ráno už jsem byl v Brně. V 10.15 jsme hráli v Drnovicích. Stihl jsem to akorát.
Do branky jste tehdy nasadil mazáka Šimurku, i když jste věděl, že v poháru chytat nemůže.
To si dodnes vyčítám. Měl jsem tam šoupnout Dana Zítku, aby se aspoň trochu otrkal. Nás totiž potkala velká nepříjemnost s brankáři.
Oldřich Pařízek si zlomil nohu a vy jste narychlo sháněli náhradu.
Podařilo se koupit Juraje Šimurku z Bohemky, ale UEFA řekla, že je pozdě zapsat ho na soupisku pro poháry. Chelsea si to pohlídala. Tvrdila, že má nemocného třetího gólmana, takže jsme si fifty fifty. Jsem si jistý, že měla v zákulisí delší prsty.
Až tak?
Nám nedovolili hrát doma na Žižkově, že prý stadion nevyhovuje. Museli jsme na odvetu do Jablonce. Zato na Chelsea přestavovali celou tribunu, a hrát se tam mohlo. Bral jsem to jako křivdu, jako politickou prohru.
Porážka 2:4 přišla i na hřišti, takže se můžeme vrátit k Zítkovi, který zavinil dva góly.
Dan na takový zápas nebyl připravený. V devatenácti jsme ho koupili z Havířova, věřil jsem, že z něj vyroste velký gólman. Měl se učit od starších a jít do zápasů pozvolna. S kapitolou Chelsea nikdo nepočítal. Mnohokrát jsem se mu v duchu omluvil, že šel do branky z voleje.
Nejste na sebe moc příkrý?
Beru to na sebe, příliš jsem riskoval. Byl jsem zpocený, když to ve 4. minutě bylo 0:2. Na lavičce kdosi zašeptal: Kolik se dá dostat gólů za devadesát minut? To bude ostuda!
Nebyla.
Rozjeli jsme se a vyrovnali na 2:2. Chelsea byla ráda, že je přestávka. Jožka Majoroš se trefil z dálky tak báječně, že brankář Charin nestačil ani zvednout ruce. Tam mi znovu došlo, co pro Angličany znamená fotbal. Fanoušci po gólu zatleskali vestoje.
Ještě nějaký vjem?
Petr Gabriel nasimuloval pád, a kdykoli se pak dotkl balonu, lidi na něj bučeli. Jenže oni bučeli i na svého, když udělal totéž. To mi imponovalo. Udělali by cokoli, abychom prohráli, ale zůstali féroví. Ještě se mi vybavuje malinká kabina pro hosty. Málem jsme se tam nevešli. Říkám si: Proč nás strčili do skladu? Ale venku mi spadla brada. Byl to zážitek.
Kdo ten dvojzápas nezažil, asi neuvěří, že jste málem postoupili.
To teda. Z nás měla vítr Sparta i Slavia, měli jsme tým jako zvon. A souboj s Chelsea nám dodal sebevědomí. Při odvetě jsme to klidně mohli otočit. Kdybych mohl vrátit čas, chtěl bych se dozvědět, jak by Chelsea reagovala, kdyby Béda Vrabec v první půli proměnil penaltu.
O devět let později jste na Chelsea narazil coby trenér Sparty.
To už byla Chelsea úplně jiná. Startovala její pohádková éra. Kupoval ji Abramovič, další léto přišel trenér Mourinho. V nadsázce říkám, že právě od Sparty se Chelsea odrazila.
Tehdy jste na Stamford Bridge při Lize mistrů hráli 0:0, ale v novinách jste to schytali za nanicovatý výkon. Pamatujete?
Copak jsme si to mohli rozdat na férovku? Taktiku jsme podřídili tomu, abychom Chelsea nepustili do šancí. Měla jedinou, když se před koncem řítil z křídla Crespo. Vím, co se psalo. Že nejzajímavější bylo chování trenérů. Stáli jsme pět metrů od sebe a pořád gestikulovali. Ale na konci jsem hráčům poděkoval, jak se obětovali pro výsledek.
Co vaše vzpomínka na kolegu Claudia Ranieriho?
Smekám klobouk ještě dnes. I když celý zápas skákal kolem lajny, po zápase mi přišel poděkovat za fér hru.
Mimochodem, klubový šéf Košťál vás pochválil za remízu, nebo pokáral za nudný výkon?
On viděl peníze, které jsme za bod vydělali. Dobrých sedm osm milionů to bylo. Dalších padesát za postup do jarního osmifinále. Pan Košťál mi říkal: Trenére, vím, že to máte těžké, ale já musím na každý den sehnat milion. To je teprve výzva.
Nakonec vám remíza s Chelsea pomohla k šokujícímu postupu, který trefil Marek Kincl v poslední vteřině posledního zápasu s Laziem.
To byla pohádka, kterou zažijete jednou za život. Mohli jsme skončit poslední ve skupině. Nebo třetí. Nebo druzí. Za stavu 0:0 jsme se s asistentem Jardou Šilhavým dohadovali, jestli riskantně vsadit všechno na útok. A hřeje mě u srdce, že zlatý gól vstřelil zrovna Kincl, ke kterému se fanoušci nechovali moc hezky. Měl domluvený přestup do Petrohradu, hrál poslední zápas a osud mu připravil královskou rozlučku. Ale ještě nám musela pomoct Chelsea, nesměla vypustit poslední zápas s Besiktasem.
Což se na neutrální půdě v Gelsenkirchenu nestalo.
Jakmile rozhodčí pískl konec, v kabátu jsem vletěl na hřiště . Až na půlce jsem si uvědomil, jak daleko jsem. Tak jsem se otočil a zmizel. Byl jsem dojatý a potřeboval to vydýchat o samotě. Teprve v kabině to ze mě spadlo.
Na co jste v té kabině přišel?
Že čím výš vystoupáte, tím tvrdší bude pád, což se na jaře potvrdilo. Prodávali mi jednoho hráče za druhým, noví neměli čas, aby si zvykli. Už před Laziem jsem věděl, že zmizí Sionko a Kincl, čili čtrnáct gólů. Tak jsem si ulevil: Stejně mě vyhodí.
Odvolali vás v březnu po porážce 0:2 na Slovácku.
Cestou zpátky v autobuse jsem přiznal brankáři Koubovi, se kterým dnes sedím v kanceláři: Petře, jsem tak vyšťavený, že už nemám na to, abych mužstvo motivoval. Skončím.
Myslíte, že potřetí už Chelsea nepotkáte?
Ne, to se nestane. Já už si užil svoje. Neříkám, že mi trénování nechybí, ale v české lize jsou prestižní místa obsazená – a dobře obsazená. Jít do klubu, kde jste jeden den za hrdinu a druhý den za pitomce, to mě v jedenašedesáti letech vážně neláká.
Od října šéfujete mládežnickým akademiím, které se na svazu rozjely. To vás naplňuje?
Absolutně, i když je to jiná makačka. Já byl zvyklý celé dny trávit na hřišti, teď jsem spíš za volantem. Objíždím akademie, kraje, okresy. Potřebujeme se vrátit k zásadám, které platily v 80. letech a pak se hloupě zbouraly. Potřebujeme, aby se nezapomínalo na suterén. Fotbal se musí vrátit do základních škol, odkud vlastní vinou utekl.
Vy jste u žáčků začínal.
Snažil jsem se na každého kluka nahlížet tak, že je to potenciální reprezentant. Víte, výchova má setrvačnou schopnost: co zasadíte dneska, vyroste až za deset patnáct let. Mně bylo tehdy čtyřiadvacet, po vysoké škole jsem si odkroutil vojnu a hledal zaměstnání s bytem. V Praze nic, v Budějovi- cích se práce naš la . Hrál jsem fotbal, trénoval kluky.
A na jaře 1991 jste jako trenér postoupil do federální ligy. Vyčítáte si to?
Vyhodili Jirku Nevrlého a hledalo se nejlehčí a nejlevnější řešení: Dejte to Kotrbovi z dorostu. Když to nevyjde, vrátíme ho. Já vsadil na kluky, které jsem znal odmalička: Poborský, Vácha, Povišer... Bafuňáři se mě ptali: Ale dáte tam i nějaké starší, že jo? A proč? Mezi moje děti? Ne, ani nápad. Za rok jsem na to doplatil a po pěti kolech dostal padáka.
Vůbec ne. Učil jsem se. Trénoval jsem ligu ve třiceti, bažant mezi pardály. Sice mě Budějovice vyhodily, ale ozval se Cheb. Pak Jablonec, pak Žižkov a už to jelo.