Hansard jde od šepotu do rozmáchlých gest
Na rovinu, samozřejmě, že každý, kdo není zrovna v depresivní fázi, bude radši poslouchat desku plnou nabušených pecek než nějakých čtyřicet minut posmutnělého kvílení, kníkání a jiného štkaní. Asi jako si radši vybereme hezký slunečný den před upršeným.
Takže start nové desky Glena Hansarda v podobě písně I’ll Be You, Be Me, v níž skoro šeptá, by mohl posluchače dovést k názoru, že u alba This Wild Willing nevydrží. Jenže opak je pravda. Irský písničkář tu střídá polohu utlumených balad a velkolepých rozmáchlých hudebních gest. A to nejen v jednotlivých skladbách, ale často přímo v rámci jediné písně. Je to právě tato nebývalá vnitřní dynamika a drásavé pnutí, jež povyšuje kolekci dvanácti písniček na něco víc.
Deska plná kontrastů
Úvodní skladba postupně vygraduje do mohutného smyčcového finále s velkou ozvěnou, v níž se najednou zpěv úplně ztrácí. Má na to více než čtyři minuty. Další tracky se táhnou i déle, celých dvanáct písní nakonec trvá přes hodinu.
Z počátečního schématu vybočuje třeba píseň Race to the Bottom, která začíná naplno a ze svého tempa nesleví. Ale i tady vytváří Hansard působivý kontrast. Do tepajícího rytmu naléhavě, ale opět skoro šeptem chraptí své obrazy o tom, že v Paříži na ulicích je po setmění načuráno. Bohatá instrumentace, jež se přidává později, jen umocňuje muzikálně funkční vyznění.
Druhá polovina desky je klidnější, folkovější. Postupnou gradaci zpěvák opět buduje ke konci nahrávky v písni Good Life of Song, aby závěrečná skladba Leave a Light byla jakýmsi opatrným dojezdem.
Pro Hansarda je This Wild Willing třetí deskou vydanou poměrně rychle za sebou ve třech a půl letech. Zpěvák irských The Frames a samozřejmě polovina oscarového dua The Swell Season, které tvořil s Markétou Irglovou, prokazuje, že neztratil nic ze svého hudebního umu.