Ježíš tam sedí a pokuřuje
Krok za krokem křížovou cestou v Jeruzalémě. Kristův dvojník tam nosí kožený kabát.
Něco vám povím. Ježíš je kuřák. Potkal jsem ho v Jeruzalémě. Na křížové cestě. Neměl kříž, ale cigaretu. Seděl na umělohmotné židli v průchodu mezi dvěma uličkami a přes ramena měl přehozený kožený kabát. Podal mi ruku a byl to laskavý stisk. Mluvil mírně a nechal se vyfotit. „Vy jste Ježíš,“řekl jsem ohromeně, protože to byl opravdu on.
Podoba byla neuvěřitelná. Tmavě mandlové oči na mě hleděly měkce, pokorně a klidně bych řekl, že i s láskou. Pohled byl dobrotivý a trochu trpitelský, jako by věděl o životě něco víc než my ostatní.
„Já vím, že tak vypadám,“odpověděl a usmál se, jako by byl opravdový. Snad si to piloval před zrcadlem.
Vůbec mě nepřekvapilo, že ho tam potkávám. Jeruzalém je nejúžasnější město světa, každý kámen, na který šlápnu, má svoji velkou historii. Šlapali na něj David, Šalamoun, Ježíš, Pilát, Marie, Petr, Babyloňané, křižáci, Saracéni, Mongolové. Samozřejmě je to iluze: když jdu kolem vykopávek ulice z časů Římanů, vidím, že biblický Jeruzalém leží čtyři metry pod dnešní úrovní. Ale to je jedno. Důležitý je pocit. A ten je pravý.
Stejné je to na křížové cestě. Na ní Ježíše odsoudili, ukřižovali i pohřbili. Měří jen něco přes šest set metrů, ale je to možná nejdůležitější cesta i klam naší civilizace. Ulice se tehdy kroutily jinak a město bylo od té doby několikrát zničeno a zase postaveno. Dokonce i „originální“křížová cesta, jak po ní šlapali první křesťané, vedla jinudy.
Ale copak to vadí? Každý kámen je tady jako strana bible. Historie z něj sálá jako horko po žhavém dni. Na něco můžu dokonce vložit ruku.
A dějou se tady občas i neuvěřitelné věci. Potkávám nejen Ježíše, ale taky prodavače koberců, který znal Prahu 80. let, nebo Mexičanku, která
umí hezky česky. Ale jen jedinou větu.
Tak už pojďme.
Pán z Prahy
Klepu na dveře. Jenže je zavřeno. Je to arabská škola. Přijde školník a říká: Otevřeme ve dvě, po vyučování. Ale já na ten školní dvůr musím teď. Je to první zastávka křížové cesty. V těchto místech prý Pilát odsoudil Ježíše. Nakonec mě pouští.
Nic tady ale není. Nikdo ani nemůže zaručit, že se to nestalo úplně jinde. Ví se jen, že soud měl proběhnout v římské pevnosti Antonia. Byla zhruba tady – a mnohem rozlehlejší než dnešní škola. Tak musím věřit, že jsem trefil ten správný kout.
Když jdu zase ven, míjím místo, kde římští vojáci upletli z trní korunu a posměšně ji dali Ježíšovi na hlavu. Mám pocit, že se právě potkávám s historií, ale ve skutečnosti kolem jen jede starší muž na kole.
Přes ulici je druhá zastávka křížové cesty nazvaná Pán Ježíš na sebe bere kříž. Ale ke kříži patřilo ještě něco – bičování, fackování a poplivání. Na místě, kde Ježíše trápili, stojí kaple Bičování, a o kus dál je kaple Odsouzení. Mám v tom zmatek – vždyť měl být odsouzen v pevnosti, tedy ve škole... Ale můj průvodce Amir, který vystudoval biblické dějiny, mi to elegantně vysvětlí: „Protože škola mívá během vyučování zavřeno, přenesli místo odsouzení na tahle místa. Kromě toho pevnost Antonia zasahovala až sem, takže je to vlastně v pořádku.“Aha...
Když z kaple Odsouzení odejde pár Brazilců, jsem tam sám. Tak tady někde to bylo. Nebo úplně jinde. Kdo ví. Vím, že nic nevím.
Pak jdu dál. Blíží se oblouk zvaný Ecce Homo, tedy Ejhle, člověk. Tahle slova z něj zvolal Pilát na lůzu a dodal: „Vy sami ho ukřižujte.“
Na tomhle oblouku je vidět, jak se Jeruzalém za dva tisíce let změnil. Vrtalo mi vždy hlavou, proč stavěli přes jeruzalémské ulice nedokončené půloblouky. Teď už to vím. Druhá půlka je zazděná v domě, jak se ulice zastavovaly a zužovaly. Tahle malá nelogická křivka bývala součástí obrovské brány se třemi archami, pod nimiž hravě pochodovalo vojsko. Dnes je tu úzká ulička. Lidé přicházejí a poklekají, i když oblouk byl postaven až sto let po Kristu.
Ulice vede mírně z kopce až ke třetímu zastavení, kde v ostré zatáčce Ježíš poprvé klesl pod křížem. Není divu: dvě zkřížená břevna, která nesl, mohla vážit asi tak 75 kilo. Už to mají dávno spočítané.
Až sem to bylo velmi decentní, ale tady začíná byznys. Vlci jako z Wall Streetu. Nějaký muž mi nutí „pravé ruské ikony“. Na stěně jednoho domu visí koberce. Elegantní padesátník popíjí čaj a chce za jeden peršan jen šest tisíc dolarů. Když zjistí, že jsem z Prahy, rozjasní se mu oči a říká: „Jo, Praha... Býval jsem tam v 80. letech. Intercontinental stával 35 dolarů.“Radši se neptám, co tam tehdy dělal. Ale dal by mi prý slevu.
Přichází čtvrté zastavení, kde Ježíš tenkrát potkal svou matku a kde teď prodávají točené pivo. V arménském kostelíčku sejdu 25 běžných schodů a jeden maličký, zřejmě jim to kdysi nějak nevyšlo, a uvidím na podlaze stopy jejích sandálů. Nad tím dojemná socha matky dotýkající se naposledy syna jdoucího na smrt.
Vyjdu ven a koukám, že život jede dál. V kostelním dvoře je kavárnička s nápisem Nabízíme točený ležák, mají tam baklavu a džus z granátových jablek, na schodech sedí krasavice v legínách, kouří a usmívá se na mě.
Pak se ulice točí ostře doprava a do kopce. A tam přichází páté zastavení. Ježíšovi došly síly. Opřel se tam pravou rukou, aby nabral dech. Na domě je vidět jeho otisk. Vložím do něj tu svoji. Takhle to tady dělají všichni. Vojáci zde tehdy zastavili rolníka Šimona, mimochodem pocházel až z Libye, a přikázali mu, aby kříž nesl chvíli on.
Všude kolem je spousta krámků, jejichž majitelé mě lákají dovnitř. U otisku ruky jsem v chumlu se skupinou Mexičanek. Jedna se procpe ke mně a říká, že umí jednu větu česky. Pak opravdu hezky řekne: „Panenka Marie je naše maminka.“Než mi stačí vysvětlit, kde k tomu přišla, dav ji unáší jako moře. Už se to nikdy nedozvím.
Ulice se mění v schody. Cesta Ježíšova utrpení je příkrá. Probíjím se mezi krámy. Jsem u šestého zastavení. Tehdy se tu objevila žena jménem Veronika a utřela Ježíšovi zakrvácenou a zpocenou tvář. Teď tu mezi suvenýry mají tričko s nápisem, který vypadá hebrejsky, ale pak zjistím, že je to zrcadlově obrácený nápis Go Fuck Yourself, slušně řečeno Jdi se vycpat.
A pořád dál do schodů. Via Dolorosa je úzká, ale teď je to navíc i tunel. Domy se klenou nad celou šíří ulice. Uvnitř je šero. Křižovatka dvou ulic vypadá jako podzemní uzel metra. Světlo jako při úplňku. To je sedmé zastavení, kde Ježíš podruhé poklesl. Teď se tady metař v reflexní vestě zastavil na kus řeči s mladíkem prodávajícím chleba, kolem jdou děti s aktovkami, ženy v šátcích nesou nákup.
Tehdy tady končil Jeruzalém. Teď tady končí muslimská čtvrť. Osmá zastávka je už v křesťanské čtvrti. Hranice se pozná snadno: jednou jsem tady před Vánocemi viděl třeba nafukovacího Santu Clause.
Najdu kámen, kde Ježíš promluvil k plačícím ženám, a vysvětlil jim, aby neplakaly nad ním, ale „nad sebou a svými dětmi“.
Koukám, že na jednom rohu se tady potkala loga dvou různých tisíciletí a dalo by se říct i náboženství – kříž a znak johanitů na hospicu a panenka Barbie vedle reklamy na paměťovou kartu SanDisk.
Odtud se už Ježíšovi otevřel výhled na Kalvárii. Tohle slovo vzniklo počeštěním slova Golgota, což byl popravčí vrch za hradbami. Golgota znamenalo totéž co lebka a kopec prý opravdu lebku připomínal. Jenže teď jsou tady místo volného prostoru domy.
Zahnu vpravo, ještě vpravo, konečně slunce a koptský ortodoxní chrám. To je deváté zastavení. Ježíš zde klesl potřetí.
Tlustý mnich u vchodu má na krku těžký stříbrný kříž, pod kterým by leckdo taky poklesl, a na puse široký úsměv. Najdu římský sloup s namalovaným křížem. Tady to bylo. Ale mnich mě pošle po schodech dolů. Je tam obrovská nádrž. Snad třicet metrů na šířku a určitě dvacet na výšku. Neuvěřitelná výduť v srdci města. Skoro mám pocit, že jsem objevil krytý skokanský bazén z roku nula.
Na vodě leží gumový člun. Prý ho tam nechali filmaři.
Smím? Neodolám a projedu se. Pluju chvíli podzemím. Jen kousek od Kristova hrobu.
Pak vyjdu a za minutu jsem u konce cesty. Přede mnou je Chrám Božího hrobu.
Tady se modlí i ateista
Klene se nad vším, co Ježíš na Golgotě zažil. Stojím na nádvoří. Upřímně: ten chrám mi přijde docela ošumělý. Přede mnou je vchod, před ním dav lidí, kteří se fotí, a vpravo od něj schůdky, na nichž se fotí Japonci. Za nimi je zasklená lodžie, kde Ježíše vysvlékli z roucha. Desáté zastavení. Jdu si ho prohlédnout zevnitř. Vejdu do baziliky, pár schodů a mám ho na dosah. Koukám na něj zamřížovaným oknem.
Pět kroků odtud je jedenácté zastavení. Místo, kde Ježíše přibili na kříž. Podle obrazu, který tam ve světle svící visí, si zvolili pro ně pohodlnější řešení. Kříž položili na zem a Ježíše na něj. Pak vzali kladivo a hřeby...
A pak kříž vztyčili. Konec cesty, konec života.
Teď je tam zlatý oltář. Desítky lamp. Čerstvé růže, obrovský krucifix. Vše se leskne a blyští. Plápolání svící a blesky mobilů, ohňostrojů moderní doby.
Na podlaze je skleněná deska. Pod ní skála. Kámen, který to všechno viděl. Vrcholek Golgoty.
Tohle je dvanácté zastavení – Ježíš umírá na kříži. Nad skleněnou deskou je kamenný výklenek. Lidé se sehnou a zmizí vevnitř. Vejdou se tam vždy dva. Dotýkají se místa, kde stál kříž. Krásné Rusky, foťáky kolem krku a šátky na hlavách, to místo líbají. Řádová sestra urovnává vzkazy, které tam někdo položil. Část písma je rozpitá. Možná slzy.
Pak po několika schodech dolů. Tam je velká kamenná deska. Místo, kam Josef položil Ježíše, když vydechl naposledy a on ho sejmul z kříže. Tam ho pomazali myrhou a aloe. Lidé u desky klečí, modlí se, dotýkají se jí rukama a čelem a kladou tam věci, aby z kamene nasákly svátostí Ježíšova těla. Vzkazy, přání, řetízky, které jim kvůli tomu svěřili příbuzní. A všechno možné, co mají u sebe. Trička, fotografie blízkých, dokonce vidím tepláky. Jako by ten kámen byl nasáklý zázraky. Ve skutečnosti ho sem dali až koncem 19. století.
A potom už je jen Ježíšův hrob. Poslední zastávka. Byl vytesán ve skále a Josef k vchodu přivalil kámen. Tak prostě se to tehdy dělalo. Dnes se nad tím místem jako nebe klene kopule chrámu. Šero okny ve střeše propichují paprsky slunce. A uvnitř obrovského prostoru je nad hrobem ještě malá stavba.
Vystojím frontu a jdu dovnitř. Pár schodů, sehnout hlavu, vchod je nízký. Tady to je. Pohřební kamenná lavice, nad ní svíčky, ikony, obrazy. Tady se modlí i ateista.
Je to příliš krátké, ale venku čekají další. A další. A další.
Nekonečný řetěz. Lidé, víra a naděje.
Přitom Ježíš pokuřuje jen pár ulic odtud.