Luděk Bukač. Dr. Hokej
Odešla výjimečná postava hokejových dějin Do světa, v němž Luděk Bukač tak vynikl, zdánlivě nepatřil. I proto se na něj nezapomene.
Pro novináře znamenalo setkání s Luďkem Bukačem zásadní výzvu. Z noblesně oblečeného a vystupujícího muže vyzařovala autorita. Každou větou, tónem hlasu i gestem předváděl svou inteligenci a společenský rozhled, který dalece přesahoval hokejové mantinely. Chvílemi působil až povýšeně. Před takovou kapacitou se reportér prostě nechtěl shodit hloupou otázkou nebo faktickou neznalostí.
Jedna jeho odpověď by často vydala na celý článek a ani vnímavější lidé z jeho branže leckdy úplně nechápali myšlenky, jež slovníkem vystudovaného doktora filozofie vyjadřoval. Přesto jako hráč – a zejména coby kouč – ve svém oboru dokázal báječné věci.
Donedávna působil navzdory pokročilému věku úžasně svěže. Uměl bystře odhalit a trefně pojmenovat důvody krize, do níž český hokej zabředl. Onemocněl však zápalem plic a o víkendu v 83 letech zemřel na selhání srdce.
Při rozhovoru s ním musel být žurnalista ve střehu, aby se aspoň částečně držel na jeho úrovni, za což ovšem jako odměnu obdržel skvělý pracovní materiál. Takto třeba pro MF DNES kdysi vykreslil kanonýra Václava Nedomanského:
„Občas jsem dostal úkol jej v lize bránit. Byl silák, individualista, v podstatě nepotřeboval spoluhráče. Uměl se prosadit krátkou kličkou do forhendu a zakončit. Musel jsem u něj být v místech, odkud mohl dát gól. Měl dlouhý skluz, solidní zrychlení. Pamatuju si ho jako spíš uzavřeného, ale inteligentního hocha, studoval vysokou školu. Hrál hlavou a slušně, nikdy se nesnížil k zastrašování ani neoplácel.“
Do hokejových dějin sám zasáhl nevídaným způsobem a mohl se do nich zapsat třeba i víc. V roce 1984 mu přítel Scotty Bowman nabídl, aby mu dělal asistenta v klubu Buffalo Sabres v NHL. Z různých důvodů zůstal doma a posléze jako jediný trenér dovedl k titulu mistra světa československou (1985) i českou reprezentaci (1996), k čemuž použil cit i psychologické vzdělání.
V obou případech vybral se svými kolegy překvapivého kapitána – Dária Rusnáka a Roberta Reichela.
V prvním případě zvolil Slováka v převážně českém mužstvu. Bukačův asistent Stanislav Neveselý si stále pamatuje korespondenční lístek, který jim přišel poštou. Stálo na něm: „Vy dva čeští volové! Nemohli jste vymyslet nic jiného než udělat Slováka kapitánem národního mužstva?“
Trenéři vyvěsili vzkaz mezi ostatní dopisy na stěnu v pražské Sportovní hale, kde se při šampionátu odehrála většina utkání. Hrdě se ke svému tahu hlásili.
Před senzačním tažením za zlatem ve Vídni o jedenáct let později pak Bukač při poradě svého štábu a klíčových hráčů v zákulisí českobudějovické haly navrhl, aby se šéfem týmu stal čtyřiadvacetiletý Reichel. „Má někdo námitky?“ptal se. „Já!“ozval se zkušený obránce Antonín Stavjaňa.
Scénku ve svém životopise popisoval právě Reichel... „Nikdo další neprotestoval, takže Bukač definitivně rozhodl: Kapitánem je Robert Reichel.“
Svou sázku na Reichelovo vůdcovství si kouč později nemohl vynachválit.
K oběma triumfům přispěl chytrými tahy, při nichž osvědčil znalost sportovcovy duše.
V Praze po drtivé porážce od Sovětů 1:5 ve skupině před finálovou částí turnaje zrušil trénink a poslal hráče na procházku do parku.
„Měli jsme toho plný zuby,“vykládal tehdejší forvard Pavel Richter. „Třicet chlapů pohromadě, vypadali jsme jako... No, divně. Ale probrali jsme všechno. Myslím, že jsme hráli čáru a úplně jsme zapomněli na hokej.“
Další den reprezentace porazila v odvetě Sověty 2:1, poté roznesla Američany 11:2 a přetlačila Kanadu 5:3.
Před posledním mačem ji Bukač nabudil proslovem, jehož úryvek ještě zní v hlavě dalšího útočníka, Oldřicha Válka: „Hoši, čeká vás zápas, po kterém můžete ronit slzy štěstí, nebo smutku. Záleží na vás.“
Při šampionátu ve Vídni zase věděl, že jeho chlapci po večerech vyrážejí na pivo do restaurace v Prátru. Poněvadž ale na ledě vše klapalo, nezasáhl a nechal jim svobodu.
S odstupem se na jeho metody vzpomíná s úctou. Nicméně především za minulého režimu prosazoval své názory velmi tvrdě a kdekdo jej považoval za despotu.
Centra Vladimíra Růžičku štval tím, že jej na srazech okamžitě posílal k holiči: „Nevím, proč bych se měl nechat ostříhat. Je přece moje věc, co nosím na hlavě, když mám vlasy upravené a umyté.“
Beka Eduarda Uvíru potrestal po pražském mistrovství. „Čekali jsme na ceremoniál a dali si nějaké pivo,“říká Richter. „Pár kluků to přiživilo vodkou v bufáči, kam jsme chodili na kolu. Eda se v podroušeném stavu motal jak špína nad kanálem a pak dostal pokutu.“
Po pádu komunismu se proti Bukačovu stylu vymezilo víc odpůrců. Neseděl například Ivanu Hlinkovi, jenž si do něj v 90. letech několikrát rýpnul hláškou: „To víte, já nejsem doktor přes kličky.“
Kritizovali jej Růžička a zadák Miloslav Hořava. Vsetínský brankář Roman Čechmánek se pod ním rozloučil s „nároďákem“.
Bukač sám si naopak vyčítal, že rázněji nezakročil proti Jaromíru Jágrovi a Petru Nedvědovi před epochálním krachem na Světovém poháru 1996. Litoval, že primadonám povolil volnější program a že dopustil rozpad týmu. Ačkoliv byl v nesnadné situaci, poté chlapsky přiznával, že právě on udělal klíčovou chybu. Možná ztratil něco z pověsti dokonalého kouče, leč neztratil svou čest a úroveň.