Muž, který zatím nic neřekl
V ukrajinských prezidentských volbách drtivě zvítězil Volodymyr Zelenskyj nad Petrem Porošenkem. Teď však nastává čas, kdy se už nebude moci schovávat za obecné fráze, které nikoho neurazí, a bude muset problémy opravdu řešit.
Ve víkendové prezidentské volbě se opakovalo něco podobného jako na Majdanu, ale i jinde v Evropě, kde vítězí antisystémová hnutí, tedy střet mezi zavedeným systémem a jeho vyzyvatelem. Samozřejmě, pokud někdo ustrnul v chápání Majdanu jako fašistického převratu, jen těžko může takové tvrzení chápat.
Majdan představoval snahu o odstranění korupčního systému, který na Ukrajině vzkvétal v předcházejících dvou a více dekádách, bez ohledu na stranické zařazení prezidenta. Petro Porošenko dostal v minulosti poměrně jasný mandát s korupcí a mocí oligarchů skoncovat.
Vzhledem k jeho osobnímu majetku či předchozímu politickému angažmá poněkud paradoxně, ale bylo to tak. I přesto, že se mu povedlo hodně pozitivního, jako je konsolidace armády, některá protikorupční opatření či zavedení bezvízového styku s Evropskou unií, fakt, že se až příliš často přizpůsoboval podmínkám, místo aby je měnil, mu nyní voliči spočítali. Jestli měl vůbec šanci, nakolik byla kritika oprávněná či nakolik byly jeho snahy upřímné, není předmětem tohoto článku.
Kam bude Ukrajina směřovat, je jen velmi těžké říci. Vítěz prezidentských voleb herec Volodymyr Zelenskyj se nepouštěl do hlubších rozborů vnitřní či zahraniční politiky, debatám se vyhýbal. A i ta, se kterou souhlasil, se podobala spíše estrádě než výměně názorů dvou uchazečů o moc.
Jeho hlavní výhodou bylo, že nepatří k zavedeným politikům. Tím vyšly naprázdno i výhrady z Porošenkova tábora, že řízení státu vůbec nerozumí. Pro Zelenského voliče představoval status outsidera v danou chvíli spíše výhodu, kdy zosobňoval jakousi šanci na něco nového.
Nicméně, i z Česka víme, že „bude líp“či „vymeteme dinosaury“se jednoduše napíše, ale daleko hůře udělá. I když vyměníte ministry a jejich náměstky, stále zůstává dost lidí na důležitých postech, pro které je vize odstranění korupce málo důležitá, popřípadě ji považují za ohrožení vlastní existence. A to se stále pohybujeme v poli úvah, že Zelenskyj bude vůbec s korupcí chtít bojovat. Vzhledem k jeho propojení s miliardářem Ihorem Kolomojským, které nemá šanci skrývat, jsou pochybnosti na místě. Bude přitom jen na něm je rozptýlit.
Zelenskij je do značné míry marketingovým produktem. Na politickém marketingu samozřejmě není nic špatného, používá ho pro svoji prezentaci každá politická strana. Důležitý je ovšem reálný produkt. Zelenskij sliboval všechno všem, zjevná byla hlavně jeho snaha nijak se nevyhranit. Sliby boje proti korupci nikoho nepobouří, stěží lze proti nim nějak protestovat. Přece jen, jednou ze slabin Porošenka bylo, že ani jeden z velkých korupčníků nebyl uvězněn. Jsou navíc velmi populární.
To, že je pak realita jiná, představuje sice nepříjemný, ale ne nepřekonatelný detail, alespoň po nějaký čas. I v dalších jeho slibech lze vidět závan populismu. Svoje návrhy hodlá vystavovat na sociální sítě, přičemž podle reakcí bude upravovat svoji politiku. To zní samozřejmě lákavě, ale otázkou je, nakolik má prezident následovat voliče a nakolik má sám určovat směr.
I když se nově zvolená hlava státu hodlá zaměřit na sociálně-ekonomické otázky, ostatní věci ignorovat nemůže. Válku na Donbase hodlá vyřešit jednáním, nicméně jak si reálně uspořádání představuje a jak se hodlá dohodnout s Ruskem, je jen otázkou. Ostatně i ruské reakce zůstávají velmi vlažné. Zelenskyj zatím mluvil o transformaci minského formátu, respektive jeho personálního obsazení. Není jasné, co měl vlastně na mysli. Pozorovatelé se sice shodují, že může jít o vypuštění představitelů obou separatistických „lidových republik“, ale ani to není zřejmé. Porošenko kdysi nastupoval se slibem ukončit válku, na což si voliči v současných volbách také vzpomněli.
V zahraniční politice je situace podobná. Zelenskyj neříká ve vztahu k NATO či EU ani tak, ani tak. Obecně je prý pro referendum, které se bude dotazovat na případné členství. Sám sice vyjádřil opatrnou podporu vstupu jak do NATO, tak i do EU, ale bylo zjevné, že nejde ani o středobod jeho programu, ani o pozici nijak vyhraněnou.
Zelenskyj velmi dobře věděl, že sbírá především hlasy voličů, kteří jsou ke vstupu do obou organizací vlažní či ho přímo odmítají.
Ukrajinské volby ukázaly, kromě jiného, jednu věc. Na rozdíl od většiny ostatních, více či méně autoritativních států v postsovětském prostoru, opozice může vyhrát. Není sporu o tom, že Zelenskyj byl pro Porošenka nepříjemným kandidátem, přesto jsme nebyli svědky zjevných podvodů. Zelenskij nebyl zatčen, jeho lidé nemizeli, volební štáb nebyl prohledáván policií, nevidíme záběry členek volebních komisí vhazujících stohy volebních lístků do uren či nikdo nedeklaruje stoprocentní podporu prezidentovi. Ukrajinská demokracie tak není ani zdálky dokonalá, když zvláště neustálý přízrak oligarchů stále devastuje prostředí, ale princip „hlasuj, pro koho chceš, za předpokladu, že budeš hlasovat pro pana prezidenta“, zde uplatňován není.
Zelenského nicméně čeká práce na tom, aby prokázal, že vítězství nad Porošenkem nebylo jen výsledkem PR kampaně bez reálného obsahu a že má na to vést zemi s tolika problémy. Nebude se již moci schovávat za obecné fráze, které nikoho neurazí, ale bude muset problémy opravdu řešit. A tam může rychle přijít rozčarování. Jak pro něj, tak i pro samotné Ukrajince.
Ukrajinské volby ukázaly, že na rozdíl od většiny postsovětských států tu může opozice vyhrát.