Nač se humorista mohl ptát Boha za sovětské éry

Politologové mají novou hračku. Sotva ukrajinské volby vyhrál Volodymyr Zelenskyj, zahájili vážné debaty, jaký prezident se asi může vyklubat z komika. Což je podružná otázka.

Jednak takový Ronald Reagan byl nakonec dost možná lepším prezidentem než předtím hercem, jednak existují země, které díky svým vůdcům, bezděčným šaškům, z legrace nevyjdou.

Ale hlavně to všechno je pořád lepší než nepříliš vzdálená historie, v níž politici vedli proti komikům válku.

Své o tom ví Humorista, který právě vstupuje do našich kin. Skromně, tiše a nenápadně, přestože by se měl nejen proti ztrátě paměti ordinovat povinně. Chytřejší, přesnější a beznadějnější smích se totiž hned tak nevidí.

Trochu připomene českého Prodavače humoru nebo polského Předtanečníka, natočil jej s pomocí českých kolegů lotyšský rodák Michail Idov, odehrává se v Sovětském svazu v éře počátku 80. let, jíž se ironicky přezdívalo „pětiletka nádherných pohřbů“, a hrdinou je právě komik.

Tedy dnešními slovy sólový bavič žánru stand-up comedy, Woody Allen socialistického tábora balancující mezi lidovou popularitou a komunistickou cenzurou se zasmušilým sarkasmem. Ať v soukromí tipuje, proč Židy neposílají do vesmíru, či do svého nejžádanějšího estrádního skeče pašuje pro opičku jméno Iljič, anebo se skřípáním zubů vystupuje na Dni železničářů, protože to je dobře placená zakázka od novodobé šlechty, „i Annu Kareninu zabili železničáři pro peníze“.

Jak to bylo dál? Pro ty, kdo se do kina nechystají, lze přidat ještě pár nápověd. Zatímco v souladu s heslem „ruská idea je vodka a vesmír“letí vstříc nejistému osudu další sovětská posádka, komikovi sice neschválí jeho výstup o kosmonautu Roubíčkovi,

nicméně přidělí mu absurdní misi, kdy na přání astronauta odvysílá v přímém přenosu z Bajkonuru ke hvězdám svou opičí legrácku, načež si spolu na dálku popovídají o dětech, psech a Bohu.

Na co by se režimem trpěný humorista zeptal Stvořitele? Ale vážně, zajímá se v působivé scéně o „soudruhu Bohovi“člen vesmírné expedice, kterou už zřejmě nikdy nikdo neuvidí, i když podle oficiálních zpráv „přes drobné potíže přistála ve spřátelené Tanzanii“.

Komik, který na příkaz mocných obveseluje paničky pohlavárů v rezidencích, kde porno a sauna zosobňují jejich představu o západních kratochvílích, se pochopitelně prezidentem stát nemůže. Naopak zákonitě jednou musí ztratit opatrnou sebekontrolu, přesměrovat svůj vtip přímo na hostitele a za zjištění, že komunističtí aparátčíci opravdu nemají smysl pro humor, pak tvrdě zaplatit.

Protože tehdy, před pouhými pětatřiceti lety, ještě komik nemohl o hlavě státu ani zažertovat, natož na ni kandidovat. Ostatně dobové mantinely zábavy ve filmu přesně vymezuje jeden z příslušníků tajné policie slovy: „Ale jinak ať si humoristé vtipkují, protože lidi mají v sobě zlobu a potřebují upustit páru; klidně třeba i o sexu!“Jak velkorysé; děkujeme. Třebaže zkoumání hranice osobní statečnosti v Humoristovi je těžko přenosné na generace zrozené ve svobodě, podává film nadčasový obraz o vztahu politiky a smíchu vůbec. S nabytou mocí se totiž schopnost sebeironie zpravidla zmenšuje, lhostejno, zda se vůdce národa vyšvihl z postu komika, popeláře nebo poslance. Já nesu na bedrech takovou zodpovědnost, a vy si ze mě utahujete? Fuj, nevděčníci!

Odtud leckdy zbývá jen krůček k vrchnostenskému zákazu komiků. A tady teprve veškerá legrace končí.