Znáte tu hroznou hru Na kalendář?
Když mi moje matka vybírala jméno, projížděla kalendář se svou matkou, mou babičkou. Ta jí ke všem vybraným jménům dosadila konkrétního člověka, kterého znala – ve všech případech se jednalo o podivíny, ztroskotance, opilce... celkově prostě nenásledování hodná stvoření a individua všeho druhu. Ty dobré ženy se prolistovaly na konec roku, načež má matka řekla: „No tak Silvestr ne... Bude to David, znovu to nejedu...“A tak jsem David.
Coby dítě jsem u kalendáře trávil také dost času. Je to asi divné přiznání, ale co už. Před začátkem každého týdne jsem se podíval, kdo v něm bude mít svátek. A počítal... Nejprve jsem si vystačil s tím, že jsem zkoumal, kolik z těch jmen patří lidem, které osobně znám. Když je vám šest, tak vám jen výčet dojde vcelku rychle. Pak jsem přidal týdny štěstí – když v týdnu převažovala jména lidí, které jsem znal, bral jsem to, že se mi bude dařit. Čím větší rozdíl, tím větší úspěch. Dodnes si pamatuju týden hrůzy: Pankrác, Servác, Bonifác... Ti mi to kazili rok co rok. U nich to byla vždy čistá nula. A pamatuji si také, jak jsem došel k radostnému poznání na karvinské interně, kde jsem svého času ležel.
Na pokoji se mnou byl starý pán. Květoslav! „Jo jo jo, já znám Květoslava! Malý zázrak všedního nemocničního dne...“
S přibývajícím časem vám začne znalost jmen konkrétních lidí převažovat. A tak máte čas filozofovat. Například jsem řešil jména, která jsou v kalendáři asi už jen ze zvyku, protože pár z nich možná už nikdo nikomu nikdy nedá. Anebo narazíte na malér – jsou porůznu kalendáře, kde zjistíte, že v nich jsou jména, která kdysi nebyla. Nová, moderní – samozřejmě že mimo vaši generaci i mimo generaci vašich dětí, takže byste museli zajít na nějaký dětský antroponomastický večírek, abyste na nositele takového jména narazili.
Další problém – jeden den má dvě jména. Gabriela/Zoltán třeba. Gábin znám několik, Zoltána osobně žádného. Co platí – znám ten den jméno, nebo neznám?
I tohle je ale nic proti tomu, když na vás s kalendářem začnou přicházet zvláštní pocity: „Koloman... Koloman? Znám ho doopravdy, nebo si to nalhávám?“Anebo „Hm, já těch lidí už poznal... To je let, teda... Kde jsou všechny ty roky?“Také vám dojde, že spoustu lidí, které si ke jménům přidáte, nejspíš už nikdy neuvidíte. Vstoupili vám na kratší či delší dobu do života, ale teď vůbec nevíte, jak vlastně žijí a kde jim je konec. Další zlom je, když si u jména řeknete – „Tak ten už nežije.“Další, když si to začnete říkat častěji. Poslední fáze je asi ta, když si uvědomíte, že si kalendář můžete významově otočit na jména nebožtíků. Ne nadarmo se říká, že v nejlepším je třeba přestat. Já už Na kalendář taky nehraju. Jen poslední věc: příští středa. Žádné jméno – Svátek práce. Tyhle dny mne vytáčely. Zůstalo pak šest jmen a z nich mohla v týdnech štěstí vzejít klidně taky remíza, že jo. A když je něco nerozhodně, tak nevíte, na čem jste. Strašné...
Ve všech případech šlo o podivíny, ztroskotance, prostě individua všeho druhu.