Marné hledání cesty z krize
Španělé půjdou zítra k parlamentním volbám. Potřetí za čtyři roky. Politický pat v zemi to však nejspíš nevyřeší. A Katalánsko bude dál „hořet“.
Španělsko na tom není příliš dobře. Katalánci chtějí nezávislost a Baskové jen tiše čekají, co z toho bude. Ekonomicky si země taky nemůže vyskakovat. Už sice vybředla z bažin hospodářské krize, jenže stále ji tíží skoro třiapůlmilionová armáda nezaměstnaných (mimochodem mezi lidmi do 25 let dosahuje nezaměstnanost třiceti procent), a hospodářský růst má příští rok opět klesnout pod dvě procenta HDP. K tomu připočtěte důchodce, které vláda není schopna ufinancovat z vlastních zdrojů. Takže nic moc.
Politicky je to vlastně ještě horší. Španělsko totiž čekají třetí parlamentní volby během čtyř let. Země se nachází v permanentní krizi. Strany nejsou schopné vytvářet vládní většiny. Dvě dominantní velké partaje – sociální demokracie a postfrankističtí lidovci, musí spoléhat na malé strany stvořené „hospodářskou krizí“, které je s oblibou vydírají. Výsledkem je nestabilita, která brání, aby se řešily podstatné problémy. Přitom by tamním politikům měl v uších stále znít slogan Billa Clintona: Je to o ekonomice, hlupáku. Vždyť to na ně křičí v průzkumech také Španělé znechucení obří, ač snižující se nezaměstnaností.
Jenže strany v rámusu volebních kampaní a vzájemných rozmíšek kvůli moci nemají tolik času se tomu věnovat. I když pořád slibují
zlepšení. Pravicový blok vedený Lidovou stranou v závěsu s liberálními Ciudadanos (Občany) navrhuje škrtání korporátních dání, které rozproudí ekonomiku. A levicový blok socialistů a „komunistů“z Unidos Podemos by zase zdanil více banky, velké podniky a bohaté, aby bylo na vše, i na důchody.
Jejich obvyklá ideologická řešení však mají háček, pravice by po letošních parlamentních volbách nejspíš musela spoléhat na stále populárnější protiimigrantský Vox a levice na separatistické strany z Baskicka a možná i Katalánska, ano, ty, které dráždí referendem o nezávislosti.
Lidovci by proto v Katalánsku nejraději zavedli přímou správu z Madridu, aby se zadusilo volání po vlastním státě. Pro pravici existuje jen jedno Španělsko. S tím levice nepolemizuje, jen je ochotná ponechat místním víc autonomie. Dohoda je však v nedohlednu. Kromě toho Katalánci chtějí víc. A v tom tkví zásadní problém Španělska posledních let. Věci se nehýbají moc dopředu.
Průzkumy říkají, že ani po volbách nebude o mnoho lépe, levice má sice navrch, ale čeká se těsný výsledek. Přitom jde už o třetí volby za čtyři roky. A poslední velká debata lídrů stran ukázala, že menší partaje nejsou ochotny ze svých zákopů natáhnout ruku na druhou stranu. Jde hlavně o Ciudadanos. Tedy zatím.
Jako by se čekalo na znovuzrození Cida či krále Juana Carlose. Někoho, kdo zázračně uklidní Katalánsko, zaměstná nezaměstnané, vrátí zemi dřívější lesk. Volební klání však takovou figuru či figury nenabízí. Zachránci nejsou na obzoru. Jen partajníci neschopní se dohodnout. Tak se může klidně stát, že se voliči, po vytvoření vratké vlády, opět za rok či dva vydají k urnám. Pomůže to však? Aby si Španělé neřekli, že demokratický systém je třeba „trochu“zreformovat.