Balet vyždímá stejně jako fotbalový zápas
Tanečníci si váhu většinou ani nehlídají, protože mají takový výdej energie, že jim nedovolí tloustnout, říká bývalý šéf baletu Národního divadla Petr Zuska.
Patnáct let stál Petr Zuska v čele baletu Národního divadla. Teď přichystal své nové autorské představení, které by mělo být znovu jednou z velkých událostí baletní sezony.
Asi každý z diváků, kteří půjdou 1. května do Stavovského divadla na premiéru Kytice, Erbenovu sbírku balad četl. Jak vás napadlo připravit podle ní taneční divadlo?
Před třemi lety jsem byl vyzván, abych pro Pražský komorní balet vytvořil celovečerní představení. Rozhodl jsem se pro Kytici, protože tohle téma jsem měl už dlouho na svém pomyslném seznamu věcí, které bych chtěl jednou dělat.
Neobával jste se ponurosti Erbenovy předlohy?
Jeho balady jsou plné hrůz, krve a mrtvých dětí, ale když si Kytici přečtete celou, získáte pocit, jako by v ní byl jakýsi odraz ode dna, určitý nádech pro optimismus, pro něco, co přetrvá. Většina lidových balad pojednává o základních věcech našeho života, o lásce a smrti, v případě Erbenových balad jde i o vinu, trest a vykoupení. Tenhle trojúhelník mě při vytváření představení nejvíc inspiroval.
K představení napsal symfonickou hudbu Ondřej Brousek. Proč jste svěřil tento úkol právě jemu?
Protože je to velmi talentovaný umělec, výborný herec, muzikant a skladatel. Napsal jsem základní scénosled a on v rámci vlastní imaginace složil hudbu, aniž se přesně držel toho, co jsem mu připravil. Tím to povýšil o stupínek výš, jsem z jeho muziky nadšený. Když jsem potom celé představení tvořil, inspiroval jsem se zase já muzikou a díky tomu jsem se taky dostal o stupínek výš.
Nakolik míváte už před první zkouškou s tanečníky v hlavě konečnou podobu inscenace?
Když mi bylo jednadvacet a dělal jsem první choreografie, měl jsem pocit, že vše, co si připravím, musí při zkoušení na sále přesně tak vypadat. Teď, kdy mám jako choreograf za sebou asi pětapadesát inscenací, bývá moje představa připravena asi ze sedmdesáti procent. Netrvám na všem, co jsem si promyslel, najednou při zkoušce vidím, že všechno nemusí fungovat tak, jak jsem to viděl ve svém tvůrčím „filmu“, který jsem měl před očima. Pak jsem schopen svou původní myšlenku opustit a nechat to plynout jinudy. V tom mi může pomoct i tanečník – třeba sám něco navrhne nebo i udělá nějakou chybu, při které mi docvakne, že tohle bude lepší cesta.
Máte rád tanečníky, kteří vám při zkouškách občas oponují? Přijmete jejich dobré návrhy?
Když tanečník chápe, o co mi jde, je kreativní a sám mi něco nabídne, beru to jako velkou pomoc. Tanečníci ale moc neodmlouvají, protože jsou zvyklí makat, dřou jako vrcholoví sportovci.
Ti většinou začínali se sportem velmi brzy, v kolika letech se začíná s baletem? Chodí za vámi rodiče, abyste posoudil, jestli mají jejich děti pro balet talent?
Poznám na dětech, jestli mají talent, ale přesné posouzení přenechávám odborníkům, kteří s dětmi skutečně pracují. Třeba v baletní přípravce Národního divadla, kam chodí děti od šesti let, jsou tři pedagožky, které mají výborné výsledky.
Je potřeba se u malých dětí zamýšlet nad tím, jakou budou mít v dospělosti postavu?
Existuje určitý postup, při kterém se z analýzy DNA malého dítěte dá s tolerancí pěti procent nahoru a dolů zjistit, jak bude v dospělosti vysoké, jak bude mít velkou nohu, jaký bude mít poměr trupu a délky nohou... Většinou se tohle nedělá, baletní pedagogové sami rozpoznají, jaké má dítě dispozice a jak je jeho tělíčko pro další vývoj flexibilní.
Jaká je optimální výška tanečníků?
Roste celá populace, takže rostou i tanečníci. Za mého mládí jsem se svými 176 centimetry nebyl v Národním divadle nějak extra malý a tancoval jsem skoro se všemi partnerkami. Když jsem s tancem končil, byl jsem mezi ostatními muži jeden z nejnižších. Dnes má pod 180 centimetrů málokdo. Je to potřeba, protože narůstá i výška tanečnic. Uvědomte si, že když má holka třeba jenom 165 centimetrů a vezme si špičky, tak je najednou o patnáct centimetrů vyšší. Přitom kluk by ji měl při tanci svou postavou vždycky převyšovat.
Jaké vyhlídky má baletka, která přijde na konzervatoř hubená jako vyžle, ale během studia jí naroste bujnější poprsí?
Stává se to. Na konzervatoři jsou holky vytáhlé a hubeňoučké, pak nastoupí do divadla, zapracují hormony a z dívek se stanou ženy. Mně to nevadí, myslím si, že i baletka má být ženská. Jenže někteří lidé z baletního prostředí v tom vidí problém a pak se to řeší. Když jsem byl sólistou v Les Grands Ballets Canadiens, tančil jsem s partnerkou z Francie. A tu ještě na škole v Paříži přinutili, aby si nechala svoje větší prsa odoperovat! To mi přijde jako naprosto chorobné uvažování. Přitom znám spoustu tanečnic s relativně velkými prsy, které jinak byly štíhlé a tancovaly skvěle.
Jak si tanečníci hlídají váhu?
Většinou nijak, máte takový výdej energie, že vám to nedovolí tloustnout. Baletky si klidně dají vepřo knedlo zelo a zapijí to dvěma pivy. Balet je pochopitelně umění, ale z čistě fyzického hlediska je, jak už jsem řekl, srovnatelný s vrcholovým sportem.
Troufl byste si porovnat fyzickou náročnost baletního představení a například profesionálního fotbalového zápasu?
Při nějakém těžkém celovečerním titulu se tanečník v hlavní roli třeba třikrát převléká a všechny tři kostýmy se dají ždímat. Když jsem tancoval hlavní role, pozoroval jsem sám na sobě v zrcadle ten fyzický rozdíl před představením a po jeho konci. Odličoval jsem se a viděl jsem, jak mám najednou úplně propadlé tváře a jak se mi rýsují všechny svaly, protože tělo naráz zhublo. Těžké baletní představení se fyzickou náročností vyrovná jednomu fotbalovém zápasu, možná i dvěma.
Jak vypadá tanečníkův běžný pracovní den?
Začněme dnem, kdy nemá večer představení. Od deseti do čtvrt na dvanáct je takzvaný trénink klasického baletu, po něm je tělo připraveno celý den fungovat. Po čtvrthodinové pauze začíná v půl dvanácté zkouška, která končí ve dvě. Následuje pauza na oběd a od tří do šesti se zase zkouší.
Když je večer představení, tak si můžou účinkující během dne pohovět?
Nemůžou. Dopolední scénář je stejný, ale pracuje se jen do dvou hodin, pak mají volno. V šest pak přicházejí do divadla, aby se mohli do sedmi pořádně rozcvičit. Věřte mi, je to dřina, ale tanečníci vydrží strašně moc, protože balet je vášeň! Kdybyste ji neměli, tak to vůbec nemůžete dělat.
Světově uznávaný pěvec Adam Plachetka nedávno v Magazínu Dnes prohlásil, že balet je oproti opeře mnohem větší řehole a zároveň v něm panuje mezi tanečníky větší napětí. Souhlasíte?
Těší mě, že Adam tu dřinu uznal. A napětí? Mezi divadelními umělci panuje všeobecně určité napětí, všichni jsme v dobrém slova smyslu afektovaní. Rivalita i řevnivost k tomu patří. Například herci v činohře se navenek projevují trochu jinak, nedávají svou rivalitu najevo, jsou mezi sebou jakoby v pohodě, ale vnitřně ji cítí. V baletním prostředí existuje rivalita také, a to i proto, že naše kariéra je v porovnání s herci a operními pěvci hrozně krátká. Čtyřicítka znamená pro většinu tanečníků strop, jen málokdo je schopný ještě v dalších letech tančit všechny role baletního repertoáru.
Co je čeká po konci kariéry?
Už dávno neplatí, že chodí ve čtyřiceti do důchodu. Malé procento zůstane u divadla jako baletní mistři či pedagogové, ale ne všichni na to mají talent. A choreografie? V ní se uplatní ještě daleko míň lidí, možná jeden tanečník ze dvou set. Pokud jste choreograf, tvůrce, tak choreografujete vedle tance už od mládí. Představa, že někdo skončí a teprve pak začne s choreografií, je nesmyslná.
Co tedy dělá ta většina ostatních, na tanec už starých umělců?
Začínají od nuly. Byl jsem patnáct let šéfem baletu Národního divadla a za tu dobu končilo hodně tanečníků. Třeba za mnou přišli a řekli, hele, já tuším, že za rok skončím, teď samozřejmě budu ještě hrát, co je potřeba, ale prosím tě, mohl bys mě v posledním půlroce pouštět přes den dřív, chci si udělat masérský kurz. To je ještě docela příbuzný obor, ale někdo se dal třeba na finanční poradenství. Pochopitelně jsem udělal vše, abych jim čas na rekvalifikaci poskytl.
Když jste se stal v Národním šéfem baletu, dal jste si za cíl i systémové zvýšení platů. Nebyl jste naivní?
Velice naivní. Měl jsem pocit, že když za námi stojí kvalitní práce a úspěchy, tak mi státní správa řekne, jo, pane Zusko, to je dobré, co v tom Národním děláte, my tanečníkům po zásluze přidáme... Jejich platy jsou pořád daleko nižší než jinde v Evropě, a to nemluvím jen o Vídni, Berlíně či Paříži, ale i o Varšavě nebo Budapešti. Jednal jsem s ministry a ministerskými úředníky, někdy jsem už získával dojem, že se něco začíná dít. Jenže pak přišly volby, po kterých nezůstal kámen na kameni, a já mohl vyjednávat zase od začátku. Přitom čím se může naše země ve světě historicky chlubit? Vědou a kulturou. A právě to jsou odvětví, která dnes zůstávají totálně na ocase jakéhokoliv státního zájmu. Kultura je brána jako něco zbytného, co ani není potřeba. To je velký omyl a pro náš stát tragédie.
V roli baletního šéfa se vám povedlo výrazně zvýšit návštěvnost baletních představení. Co dalšího si přičítáte k dobru?
Podařilo se nám třeba postavit dva nové zkušební sály v Anenském areálu, takže teď mají tanečníci jedno z nejhezčích zázemí z celé Evropy.
Jeden ze sálů nese vaše jméno. Nebývá obvyklé něco pojmenovávat po žijícím člověku.
Různé pocty se často udílejí, až když je člověk mrtvý nebo skoro mrtvý. Nemám rád, když někdo umře a honem se mu posmrtně dá třeba Cena Thálie. Přijde mi to neupřímné a hlavně je to pozdě. Jako šéf baletu jsem se snažil udělat lidem, kteří si to zasloužili, radost ještě za jejich života.
Jak velkou radost tedy udělal Sál Petra Zusky vám?
Nové vedení baletu Národního divadla se ho rozhodlo pojmenovat po mně a „věnovalo“mi ho k mým loňským padesátinám. Potěšilo mě to, mám z toho hezký pocit. A abych řekl pravdu, když jsem se to dozvěděl, tak mě to i dojalo.