„Z vyhozených PET lahví tiskneme anděly“
Plastová lahev má hodnotu i jako odpad, říká architektka Kateřina Nováková
PRAHA PET lahve jsou jedním z nejčastějších druhů odpadu ve žlutých popelnicích na plast. Jejich zpětné využití ale nespočívá jen v recyklaci. Architektka Kateřina Nováková z Fakulty architektury ČVUT se svým týmem z projektu PETMAT z PET lahví staví pavilony nebo z nich vyrábí náplň do 3D tiskáren. „Potvrdili jsme, že je možné z PET odpadu tisknout třeba umělecká díla,“říká.
PET lahve přetváříte na náplň do 3D tiskáren pod hlavičkou projektu PETMAT. Jak celý projekt vznikl a co všechno obnáší?
PETMAT jsme založili jako zapsaný ústav v roce 2016. Vznikl na základě experimentálního ateliéru Fakulty architektury ČVUT, kde jsme se zabývali se studenty architekturou z odpadu. Postupem času jsme přešli k takovému symbolu odpadu, tedy k PET lahvi. Ta pro nás, jako architekty, symbolizovala cihlu. Nakonec z toho tématu vznikla knížka, pro kterou jsem sháněla sponzora, a napadlo mě, že by mohla být zajímavá pro výrobce balených vod. Na dlouhodobé finanční podpoře projektu jsme se nakonec dohodli s Karlovarskými minerálními vodami. Dalším krokem bylo vymyslet podobu PET lahve, která se opravdu chová jako cihla, a proto vznikl financovaný výzkum. Začali jsme se zabývat podobou té cihly a tím, co z takových cihel budeme moci stavět.
Na co jste přišli? Dá se z PET lahví stavět?
Po roce výzkumu a navrhování jsme z prototypních PET lahví vyrobili několik sedacích kostek, které jsme vystavili na Expu v Miláně. O technologii vyfukování PET lahví jsme zatím nevěděli nic moc. Dělali jsme různé prototypy a tu cihlu se nakonec podařilo vyfouknout v německé firmě, která má manuální vyfukovací stroje. Dozvěděli jsme se během toho spoustu věcí. Například to, že se v Česku vyprodukuje za den milion lahví, což je obrovské množství. Hodně jsme se tím proto se studenty zabývali. Studenti měli vymýšlet, jak PET lahve využívat, jak z nich stavět a podobně. Stavěli jsme experimentální stavby, pavilony, postavili jsme také vánoční strom z PET lahví. Poté jsme založili zapsaný ústav PETMAT, který se věnuje projektům popularizace recyklace a jejímu výzkumu. Děláme hodně věcí ve spolupráci s Fakultou architektury ČVUT, kde se začíná formovat materiálový výzkum na využití recyklátu PET.
Jak ta cihla z PET lahve vypadá?
Dosáhla několika stupňů vývoje. Hodně jsme si hráli s designem. Nebylo vůbec jednoduché vyfouknout tu lahev do tvaru cihly tak, aby do sebe jednotlivé kusy zapadaly. Technologie příliš nedovoluje vyrábět tvar, který není pravidelný a kulatý. Povedlo se nám ale vyrobit prototyp lahve, která to splňuje a ze které se skutečně dá stavět malá architektura.
Takže se jedná o běžnou lahev, která ale funguje zároveň jako cihla?
Přesně. Lahev funguje zcela běžně, má 0,6 litru. A poté se dá použít na stavbu drobných interiérových zařízení. Třeba recepčních pultů, barů. Je jich na to ale potřeba hodně. Ty objekty vypadají skvěle v kombinaci se světlem. Cihly je možné k sobě lepit, my jsme je svazovali. Jedna z našich sedacích kostek se ujala v divadelním představení.
Jaké má taková cihla vlastnosti? Nejsou ty objekty nebo případně stavby moc křehké?
Je to pružné, chová se to prostě jako PET lahev. To sedátko, které jsme vyrobili, je bez výztuhy a unese nesmírnou váhu, asi jeden a půl tuny. Ona i samotná jedna běžná PET lahev unese více než tunu. Sice se stlačí, je pružná, ale nepraskne. Snažili jsme se tu lahev puknout, vložili jsme dovnitř suchý led, který při zahřátí expanduje, a ta lahev sice ztratí všechny záhyby, ale nepraská. Je to tak pevné, že by se z toho opravdu dalo stavět cokoliv. Ale povrch je velmi náchylný k mechanickému poškození. To je kámen úrazu. Unese to tuny, ale s nožíkem to zboříte. Takže do stavebního průmyslu je to ideální jako výplňový materiál, ne nosný. A pak na drobné předměty, designové prvky. To je asi ta nejlepší zpráva, že PET lahev má hodnotu i poté, co splní svůj primární účel. Kromě toho, že se dá výborně recyklovat.
V čem je takové znovuvyužití lahví výhodnější než klasická recyklace?
Nedá se říct, že by bylo výhodnější. PET lahve se při recyklaci rozemelou na vločky, ty se vyčistí a vytřídí podle barev, které určují kvalitu materiálu. Musí se také vytřídit lahve, které se recyklovat vůbec nedají. Například lahve s PVC rukávem třeba na dětských limonádách. Ty se v lepším případě spálí, v tom horším jdou na skládku. PVC rukávy degradují lahve z recyklovatelného hodnotného materiálu na materiál, který je k ničemu. Nedá se to svlékat v takovém režimu, aby se to vyplatilo. Když máte milion lahví denně, nemůžete sundávat rukávy.
Má podle vás smysl zavádět vratné PET lahve?
Pokud se má jednat o znovuplnitelné lahve, pak si myslím, že ne. Ten materiál je strašně zranitelný. Kdybychom vyráběli vratné PET lahve k opětovnému naplnění, tak by musely být těžké a odolné. V Německu třeba vratné PET lahve mají, ale náklady na jejich mytí a opětovné testování jsou velké. V tom je sklo výhodnější. Ta vratnost by ale měla smysl v tom, aby se lahve lépe vytřídily. Když míří do žlutých kontejnerů na plast, tak se stejně musí ještě dotřídit. Vratné systémy na PET lahve by ale mohly přijímat čistě jen roztříděné lahve a hned je třídit dle barevnosti.
Není trochu naivní třídit a znovu používat vyhozené lahve, když jimi nejvíce životní prostředí zamořují státy jako Čína, Indonésie nebo Filipíny?
Ve chvíli, kdy to začne být ekonomicky výhodné, tak na třídění a recyklaci přistoupí i tyto země. V tom je role západního světa. Jsme na čelní linii, kdy si můžeme dovolit dělat věci, které se zatím finančně nevyplatí.
Teď z recyklátu PET lahví vyrábíte náplň do 3D tiskáren. Jak jste se od cihel z PET lahví dostali k 3D tisku?
Využití PET lahve jako stavebního materiálu je sice možné, ale v našich podmínkách to zas tolik smysl nemá. Takže jsme se chtěli posunout k něčemu, co má smysl a co může pomoci životnímu prostředí, a to je 3D tisk. Chtěli jsme dokázat, že je možné tisknout z recyklátu PET. Díky spolupráci s Mattoni, která výzkum stále podporuje, jsme se posunuli i k využívání jejich vlastního průmyslového recyklátu, který je čistý a dobře se z něj vyrábí filament (tisková struna pro 3D tisk, pozn. red.).
Jak jste postupovali?
Loni jsme spustili projekt sdíleného tisku. 3D tisk je totiž hodně zdlouhavá záležitost, tisknete po vrstvách tenkých 0,1 milimetru. Oslovili jsme proto více tiskařů a vymysleli jsme s Muzeem Jindřichohradecka sochu anděla, kterého navrhl architekt Dominik Císař. Rozdělili jsme ho do asi tří set částí a požádali jsme dobrovolné tiskaře, aby nám je vytiskli na svých tiskárnách. Chtěli jsme zkusit, jestli je možné z recyklovaného PET materiálu tisknout. Vytiskli jsme tedy anděla, takovou adventní sochu, která stála nasvícená v Jindřichově Hradci. A dostali jsme zpětnou vazbu, že tisk je možný. Jenže jsme nevěděli, o jaký typ odpadu šlo. Na trhu jsme totiž našli jedinou firmu, která takový materiál nabízela. Byla z Argentiny a nebylo jasné, jestli je to stoprocentní recyklovaný PET, nebo jsou tam příměsi. S tou firmou se v tomto smyslu nedalo komunikovat. Tak jsme sehnali partnery v Česku a navinuli vlastní filamenty.
O jaké materiály šlo?
Jeden byl z průmyslového odpadu a druhý z recyklovaných PET lahví ze směsi barev. Takže jsme měli dvě různé kvality toho materiálu. Znovu jsme využili sdílený tisk, najali jsme sochaře a muzeum s námi zahájilo nový projekt andělů. Vzniklo devět typů soch pro instalaci Paralelní svět andělů. Nakonec se vyrobilo osmnáct soch, které visely pod širým nebem v Jindřichově Hradci. Každý den jsme kontrolovali, co ten materiál dělá, ale instalace vydržela venku šest týdnů bez problému. To potvrdilo odolnost PET materiálu.
Je podle vás reálné, aby se recyklované PET lahve staly běžným zdrojem pro výrobu náplní do 3D tiskáren?
Byli bychom rádi, kdyby se to používalo v 3D tisku běžně. Výzkum běží dál, zpracovatel průmyslového odpadu navinul první role z odpadu Mattoni preforem a teď z nich tiskneme. Navíc i samotný 3D tisk produkuje mnoho odpadu, kvůli velkému množství nepovedených tisků. Bylo by zajímavé přemýšlet o tom, jak ten odpad znovu využít.