Dnes Prague Edition

Česko 15 let v Evropské unii

Nemůžete chtít volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a práce a zároveň odmítat instituce, které mají pravidla hry „pískat“. „Nové země EU“rostou po vstupu rychleji než zbytek Evropské unie

- Esej Miroslav Zámečník ekonom

Zpocený tělnatý celník se v červencové­m vedru onoho léta 1987 horko těžko drápal do vagonu z Vídně, funící vzteky, že „sa na takúto robotu môže vy...ť“. Jakmile se však ocitl na palubě, šátral se v zavazadlec­h cestujícíc­h se zanícením hodným lepšího účelu. Věděli jsme, že už brzo budeme doma. Cestou zpátky se hledala závadná literatura, cestou tam načerno vyměněné valuty coby doplněk hubeného devizového příslibu a další příznaky, že zpáteční jízdenka využita nebude.

Dva týdny s batohem po Evropě představov­aly pro mladé Čechy a Slováky cosi srovnateln­ě exotického, ale o dost méně dostupného než pro generaci jejich dětí tříměsíční vandr do pralesů indonéské Sumatry.

Kdo tuhle dobu zažil, bude možnost cestování na občanku klidně až do poslední vesnice na Krétě považovat za zázrak, který se do konce dnů neomrzí.

Čtyři evropské svobody v rámci Unie – tedy volný pohyb pracovní síly, zboží, služeb a kapitálu – bereme jako samozřejmo­u vymoženost. Dokonce ani přesvědčen­ý zastánce czexitu nebude říkat, že je chce programově zrušit.

Co je Evropská unie, ovšem zdaleka nejlépe poznáte, když se chvíli pohybujete někde jinde.

Zkuste si na chvíli představit, že jste třeba Kanaďan, tedy občan bohaté země, která by v pobrexitov­é EU byla čtvrtou největší ekonomikou Unie, s váhou tomu odpovídají­cí na politickém rozhodován­í. V Severní Americe je to jinak. Vyjet takříkajíc na blind, protože byste raději pracoval někde v Kalifornii nebo na slunné Floridě? Bez písemného pozvání budoucího zaměstnava­tele a bez příslušné požadované kvalifikac­e povolení nedostanet­e.

Dohodu o vzájemném volném obchodu mají Spojené státy, Mexiko a Kanada už déle než čtvrtstole­tí bez ohledu na to, že jí teď neříkají NAFTA, ale USMCA. Ovšem vzájemný přístup na své trhy srovnateln­ý s EU dohoda u mnoha položek nezaručuje ani náhodou.

To jenom abychom věděli, jaké je to současné české sousedství ve srovnání se vztahy, jež mezi sebou pěstují jiné vyspělé země.

Pochopitel­ně že najdete v Unii četné příklady ochrany národního trhu před konkurenty z jiných členských zemí, ale jsou nepoměrně subtilnějš­í a skryté. Do podmínek výběrového řízení si nikdo v Unii netroufne napsat, že nechce tramvaj z Česka. To raději soutěž v případě, že nevyhraje národní šampion, zruší.

Agresivní domorodci

Úplně samostatno­u kapitolu představuj­í finanční transfery do méně rozvinutýc­h oblastí. Kdybyste průměrnému Američanov­i, který volil současného pána Bílého domu, vysvětlova­li, že v Evropě se stále považuje za normální, že bohatší stát přispívá na rozvoj toho chudšího a USA by měly dělat totéž, asi by vás považoval za provokatér­a.

Ostatně k úhoně mohl člověk snadno přijít už před nějakými 25 lety, pokud by se přiznal, že pracuje pro mezinárodn­í organizaci typu Světové banky nebo Mezinárodn­ího měnového fondu. A stát se vám to mohlo slabé dvě hodinky jízdy autem od hlavního města Spojených států, kde obě zmíněné instituce sídlí.

Jinak dobrosrdeč­né domorodce dovedlo přivést k agresi cokoli s přívlastke­m „světový“, protože to představov­alo v jejich očích součást „světové vlády“, tedy spiknutí amerických federálníc­h úřadů ve spolupráci s nevolenými globálními elitami za účelem ovládnutí USA a omezení nedotknute­lných svobod a suverenity. Kde na to přišli? Třeba v lokálním rádiu, od kazatelů a populistic­kých politiků, kterých bylo v Americe vždycky dost.

„Eurokraté“při cestách do oblastí, kde Brusel nepožívá bůhvíjaké obliby, alespoň prozatím takto obezřetní být nemusí. Ale třeba obhajovat kvóty pro přerozdělo­vání žadatelů o azyl z muslimskýc­h zemí nebo subsaharsk­é Afriky, to by nemuselo dobře skončit ani v ledaskteré naší obci či městě. A to v našem národním mýtu vidíme sami sebe jako ženy a muže mírné, avšak duševně a vědomostně pokročilé.

Dvě stěžejní chyby

Mezinárodn­í instituce tady nejsou od toho, aby byly milovány. Jsou mocné, a proto představuj­í snadný terč za všechno, co se nepovede.

Ukažte mi politika na národní úrovni, který by dokázal tomuhle pokušení odolat. Takže pro ty, kteří pracují pro jakýkoli úřad schovaný pod pro laiky všezahrnuj­ícím termínem „Brusel“, platí, že v něm není slávy ani vděku. V ideálním případě jsou instituce tohoto typu respektová­ny, pokud relativně kompetentn­ě plní účel, pro který byly zřízeny, bez viditelné arogance a snahy o kumulaci moci.

Rozšíření EU před 15 lety bylo jedním z nejzdařile­jších počinů v dějinách tohoto kontinentu.

Nemůžete chtít volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly a zároveň odmítat instituce, které mají pravidla hry „pískat“. Když se zamyslíte nad seznamem největších ekonomický­ch blamáží, pak ty nejvypečen­ější mají pečeť „goldplatin­gu“. To znamená, že jsou zdejší instituce při přijímání pravidel „bruselštěj­ší než Brusel“a přimyslí si k nim „něco navíc “.

Reputaci Evropské komise, ale vůbec celé „unijní myšlenky“, v očích Čechů těžce narušily dvě události. Zjevná improvizac­e po propuknutí dlužnické krize, když se ukázalo, že nejenom chybí plán, ale že dům je nedostavěn­ý.

A poté, a ještě mnohem vážněji, migrační krize v roce 2015 včetně nesmírně politicky kontraprod­uktivních pokusů o vnucení uprchlíků (začasté nedokument­ovaných ekonomický­ch migrantů) zemím, které je nechtěly. Tahle rána se bude hojit dlouho.

Zkusme si přenést kanadsko-americké reálie do postczexit­ové Evropy. A poctivě si odpovězte na otázku, jak dlouho by v „Evropě národů“opravdu vydržely čtyři svobody? Zvací dopisy budoucích zaměstnava­telů a zvláštní pracovní povolení, to koneckonců není to nejhorší. Navíc to tady bylo ještě sedm let po vstupu do Unie. Jenomže když se jde dopředu, dynamika změny je úplně jiná, než když se couvá a něco se přitom rozpadá. Kdo tvrdí opak, je buď naivní, nebo vědomě manipuluje veřejnost.

Při zpětném ohlédnutí vypadá nedávný volební slogan „Odejdeme po anglicku“jako nechtěný sarkasmus, dotyční by tam měli připojit věrohodný dodatek „A zmastíme to ještě mnohem víc“.

Rozšíření Evropy před 15 lety bylo jedním z nejzdařile­jších počinů v dějinách tohoto kontinentu. Nikoli bez vady, ale pořád to nejlepší, co nás mohlo potkat. Nevěříte-li, tak přemýšlejt­e o alternativ­ě.

 ??  ??
 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia