O zhrubnutí v USA a penězích v matraci
Někde na Vysočině se krčí chaloupka s mým jménem na poštovní schránce. Ne, nejsem jako ti šumavští poustevníci, o kterých vyšla populární knížka. Nechci se zcela odtrhnout od civilizace. Chci jen vyzkoušet život, kde nebudu pokládat za důležité, co řekl prezident Miloš Zeman, s kým se pohádal premiér Andrej Babiš a s jakým podrazem přišel předseda komunistů Vojtěch Filip.
Chci kopírovat Joann a Johna Gardnerovy, kteří žili v dost dokonalém osamění na staré farmě v Kanadě na ostrově Cape Breton Island. Bez telefonu, bez televize, ba i bez auta, ale o světovém dění byli lépe informováni než my, žijící uprostřed hektické americké civilizace. Rádi jsme k nim jezdili.
Gardnerovi nebyli denně bombardováni prkotinami všeho druhu, nemuseli se bát o svá bankovní konta a kreditní karty, o opravy a pojištění auta. Sůl, cukr, rýži, mouku a brambory jezdili nakupovat jednou měsíčně s koňským potahem do nejbližší vesnice (pět mil), v nouzi si zatelefonovali od sousedů (jedna míle pěšky divočinou).
Koncem února jsem odletěl zpět na Long Island, kde jsem strávil většinu života. Těšil jsem se na čas strávený s rodinou naší dcery Veroniky, na setkání s americkými a českými přáteli, na vyjížďky s kolegy z klubu bavoráckých motorkářů, na perfektní pizzu v pekárně St. Rocco’s Panetteria-Pasticceria, na návštěvu známých míst. A také na trénování amerických mládenců neboli puberťáků v klubu, kde vesluje i můj šestnáctiletý vnuk. Máme jich s hlavním trenérem na starosti víc než padesát. Je to šrumec. Můj největší problém je zapamatovat si křestní jména, v Americe samozřejmost.
Těšil jsem se, jak si odpočinu od chorob české společnosti, kde konfliktní názory na to, kterým směrem zaměřit růst a roz
květ krásné a blahobytné země, rozpolcují rodiny. Kde se debata běžně mění ve vulgární konfrontaci. Kde peníze a kariéra odsouvají do pozadí zodpovědnost za osobní život. Kde se, jak je dnes moderní, partnerství dvou lidí upřednostňuje před tradiční rodinou. Kde se stále rozhoduje, jak vzdělávat mládež, jako bychom neměli privilegium poradit se s J. A. Komenským.
Samozřejmě jsem věděl, že zvolením Donalda Trumpa prezidentem americká společnost zhrubla. Ale skutečnost mě překvapila. Je to opravdu špatné. Amerika jako kdyby se řídila novým pravidlem, že když výkyvy sinusoidy života musí být, tak ať je propad hluboký. Většina Američanů ovšem věří, že k pohybu nahoru opět dojde. Kdy a jak, o tom se vedou ostré spory.
Konečné datum k podání daňového přiznání je za námi a já sleduji americká média, kde se objevují údaje o následcích změn zavedených Trumpem. Že prý to odnese střední vrstva a chudina. Uvidíme. Nás to zasáhlo natolik, že jsem si nechal naše daňové přiznání překontrolovat. Marně. Nakonec jsem daňovému poradci s nadsázkou řekl, že je lepší schovat si hotovost do matrace. Ovšem, do nehořlavé matrace, i ta je jistě v Americe na trhu.
Přes všechny mé stížnosti mě jedno utěšuje. Je to naše členství v NATO. Naše ukotvení v silném vojenském uskupení vedeném USA. Je to záruka naší bezpečnosti ve společenství spřízněných zemí. Vždy jsem v NATO věřil a ještě jsem se ve své víře utvrdil při nedávných setkáních s Alexandrem Vondrou a s generálem Petrem Pavlem.
Kdo má jiný názor, ať si tyto dva praktické vlastence vyslechne a zamyslí se nad skutečností, že žijeme v míru a blahobytu již tak dlouho, jako nikdy předtím. Važme si toho, že naše děti a vnoučata znají válečné hrůzy jen z počítačových her.