Čtyři ženy v chalupě, o mužích skoro nemluvě. Sněží!
Udělaly si prostě babinec, odzívl by cynický vtipálek českou novinku s názvem Sněží!, která vstupuje do kin po premiéře na Dnech evropského filmu.
A nebyl by daleko od pravdy, režijní prvotině se opravdu nejspíše dostane přívlastků ženská, křehká či poetická, které mohou část publika odradit. Třebaže by to byla přece jen škoda.
Tichá odevzdanost
Tvůrčí tým skutečně připomíná dámskou jízdu. Scénář i režii si připsala Kristina Nedvědová, která se autorsky podílela na Zlatém podrazu nebo na animovaném projektu Rosa & Dara. Za kamerou stála Klára Belicová a třígenerační rodinnou sestavu zastupují Monika Pošívalová jako babička, Vanda Hybnerová coby matka a Petra Nesvačilová s Hanou Vagnerovou v rolích dcer. Sice se tu vyskytne i pár mužských postav do počtu, ale podstatu tvoří ženský mikrosvět v babiččině chátrajícím domku u lesa, naplněný zvláštní, tichou odevzdaností.
Stopy humoru
Příbuzenské vztahy i rozdílnosti charakterů si musí divák odvozovat sám, postupně a aktivně, protože postavy se vyznačují naopak vyčkávavou pasivitou. Sestry se zúčastní otcovy svatby s novou partnerkou, načež odjedou za maminkou pečující o babičku. Mladší čili Vagnerová tu s nimi žije jako dítě přírody, starší neboli Nesvačilová sem hodlá vnést čerstvý, „městský“vítr. Právě se totiž rozešla s přítelem a volný čas i energii chce investovat do svých blízkých, kteří však o to zjevně dvakrát nestojí.
Náladový popis samoty, kde se zastavil čas, je přesný v každém detailu včetně stop humoru, které zosobňuje třeba žert s televizním ovladačem a zrnící obrazovkou programu ČT2 nebo marná inventura trvanlivosti potravin v ledničce.
Ovšem ovzduší rezignace zahrnuje i banálnější projevy jako nekonečně kapající kohoutek a módní minimalismus se už paradoxně stal vlastní manýrou, pěstováním demonstrativní nezúčastněnosti.
Jestliže Beckettovi hrdinové čekají na Godota, hrdinky Sněží! čekají na muže, kteří nejspíše také nepřijdou. Zosobňují přehlídku vnitřně raněných bytostí, jež stále něco „řeší“, ale nikam cíleně nesměřují; výjimku tvoří přirozená vzpoura mládí, kterou reprezentuje Vagnerové divoženka. Způsob, jímž si vychutnává vodu, slunce, les, slastné nicnedělání, je až fyzicky hmatatelný, avšak nepřenosný.
Nicméně díky málomluvně čisté souhře „babince“v čele s úspornou Hybnerovou se ze Sněží! postupně vyloupne hořká zodpovědnost ženského údělu podobná Díře u Hanušovic. A sílí podprahový účinek soukromých výčitek kvůli všemu, co jsme vůči svým nejbližším zanedbali, nestihli, zůstali dlužni.
Bohužel jej zas oslabují lyrizované schválnosti, třeba koupel obou sester. Tak trochu se Sněží! podobá loňskému debutu Chvilky: věrné, citlivé, ale nepřekvapivé.
Na druhou stranu jde začátečnická práce řemeslně nad limity pouhých nadšenců. A za znovuobjevení Pošívalové si zaslouží připsat pět procent navíc.