KAUZY A AFÉRY
Jak za sebou StB po revoluci zametala stopy
Byla to poslední tajná akce komunistické tajné služby. Desítky tun spisů Státní bezpečnosti, které by mimo jiné mohly kompromitovat členy KSČ i StB, zmizely v nenávratnu. Na počátku prosince 1990 se třeba ztratila většina spisu prezidenta Václava Havla nebo spis dnešního premiéra Andreje Babiše. A o tom, co se s tajnými složkami stalo, jak a zda vůbec byly skartovány, kolují dodnes divoké legendy.
Na veřejnosti a v médiích se zprávy o likvidaci dokumentů objevovaly od počátku prosince 1989. Místní organizace Občanského fóra či studenti informovali média o pálení písemností na řadě míst. To, co příslušníci nestíhali ničit standardní cestou pomocí skartovaček, odvezli na nepřístupná místa a zapálili. Ministerstvo vnitra reagovalo vždy stejně: jde o standardní skartaci materiálů podle směrnic o spisové službě. Lidově se o jejich likvidaci začalo mluvit jako o „rudé záři nad Kladnem“, historici o ní však mluví
jinak, jako o tzv. „Lorencově skartaci“. Tehdejší 1. náměstek ministra vnitra a šéf StB generál Alojz Lorenc však vinu odmítá, naposledy loni při debatě na půdě Karlovy univerzity. Historici o ní však nepochybují.
Události po sametové revoluci nabraly rychlý spád. Za deset dní, 27. listopadu se konala generální stávka, po níž už leckdo tušil, že komunisté definitivně ztrácejí moc. Už
23. prosince začal Lorenc řešit další postup. 29. listopadu, kdy parlament zrušil vedoucí úlohu komunistické strany, už nebylo na co čekat. Shodou okolností ten samý den zkolaboval poslední komunistický ministr vnitra gen. Kincl a Lorenc převzal odpovědnost za řízení resortu.
1. prosince vydal tajný pokyn, kterým nařídil „vytřídění“, tedy likvidaci živých svazků StB, faktické zametení stop.
Likvidace dokumentů se po tlaku Občanského fóra zastavila až 8. prosince. Během této doby došlo podle historiků ke skartování devadesáti procent takzvaných živých spisů vedených proti vnitřnímu nepříteli, tedy třeba disidentům.
Paradoxně i pozdější prezident Václav Havel musel vysvětlovat, proč došlo ke zničení takového množství svazků. „Ta organizace (StB) měla po republice bezpočet budov známých i neznámých. Neměli jsme k ruce žádnou vlastní věrnou a zároveň dokonale informovanou armádu či policejní gardu. Spisy jsme samozřejmě nikomu nedovolili pálit, jen jsme asi nevěděli, kde jsou,“vysvětloval Havel v knize Prosím stručně. Obávaná StB byla zrušena až 15. února 1990 rozhodnutím ministra vnitra Richarda Sachera. Řada jejích pracovníků zůstala ve službách ministerstva vnitra. Strach z jejích agentů ale zůstal.
Po sametové revoluci se na veřejnosti objevila řada jejich seznamů, nejznámější byly tzv. „Cibulkovy seznamy“. Dobu divokých lustrací a podezřívání ukončily až dva lustrační zákony z roku 1991, které deklarovaly, že vedoucí funkce ve veřejné správě, justici, armádě, policii a veřejnoprávních médiích mohou vykonávat jen ti, kteří nebyli příslušníky nebo spolupracovníky StB, funkcionáři KSČ od okresního tajemníka výše nebo příslušníci Lidových milicí.
Záhadný fond Z
Hektické revoluční dny vytvářely prostředí pro vznik různých legend a konspirací. Když ministr vnitra Sacher oznámil, že počátkem jara 1990 nechal přesunout svazky některých disidentů do fondu Z, vytvořil u veřejnosti představu vzniku jakéhosi supertajného archivu se spisy StB, kterou se dodnes nepodařilo úplně vyvrátit.
Tento zvláštní fond přitom existoval od poloviny padesátých let 20. století. Tehdy si vedení komunistické strany a šéfové Státní bezpečnosti uvědomili, že při procesech se zrádci ve straně se v protokolech sepsaných s vyslýchanými objevuje množství kompromitujících informací. Poté, co se objevily první pokusy o rehabilitace nejkřiklavějších případů, bylo třeba zabránit tomu, aby k citlivým informacím měl přístup běžný pracovník StB. Vznikl tedy fond Z, který byl uložen na „centrále“Státní bezpečnosti. Prvním materiálem, který se ocitl v trezoru fondu, byl vyšetřovací spis z případu Slánský a spol., další byly spisy cizinců, diplomatů a důležitých spolupracovníků StB.
Ministr Sacher v dubnu 1990 využil existující a fungující systém k omezení přístupu k materiálům nově kooptovaných členů Federálního shromáždění, členů vlád a dalších ústavních činitelů. Ve fondu se ocitly jejich vyšetřovací spisy, operativní svazky. „Není pravda, že ve fondu Z nechal Sacher soustředit svazky vysoce postavených agentů StB, kteří po listopadu 1989 zaujali místa ústavních činitelů a státních úředníků,“vysvětloval bývalý ředitel Archivní a spisové služby ministerstva vnitra Jan Frolík.
Podle něj ale Sacher udělal jeden nesystémový krok, do evidence nechal založit i karty se jmény politiků a úředníků, k nimž žádné materiály neexistovaly. „Chtěl tím docílit toho, aby mu byl ohlášen pokus o lustraci jakéhokoliv ústavního činitele bez výjimky,“uvedl Frolík. Dosáhl ale jediného, že na jakýkoliv dotaz na minulost toho či onoho politika, přišla automatická odpověď, že jeho materiály jsou přístupné jen se souhlasem ministra, což logicky vzbuzovalo podezření.
V roce 1998 byl přijat nový zákon o utajovaných skutečnostech. Ten umožňuje Národnímu bezpečnostnímu úřadu a BIS přístup ke všem informacím. Fond je dnes uložen v Archivu bezpečnostních složek. Tajemná aureola fondu Z se tak rozplynula.