Splašky budou asi dál končit na poli
Obsah toalet dnes převážně končí na zemědělské půdě. Vyhláška ministerstva životního prostředí to měla změnit. Jenže čistírny a zemědělci tlačí na pětiletý odklad.
V Česku se vyprodukuje asi 160 tisíc tun čistírenského kalu, z toho ve finále končí skoro 80 procent (včetně kompostu) na zemědělské půdě. Od příštího roku se jich tam mělo lít podstatně méně. „Do zemědělské půdy se dostávají i kaly, které půdu nezkvalitňují, ale naopak ohrožují zdraví lidí i životní prostředí,“říká Dominika Pospíšilová z ministerstva. Kaly půjde lít na pole i dál – ale jen ty kvalitní, tedy zbavené velké části patogenních mikroorganismů, které se obvykle v exkrementech vyskytují. To pro čistírny znamená dodatečné náklady na jejich úpravu.
Jak se dnes splašky zneškodňují? Kanalizační voda nejprve jde do čistírny odpadních vod, kde se na česlovnách odfiltrují hrubé nečistoty: „shrabky“– všechno, co do kanalizace nepatří, dále písek, štěrk a tuky. Následuje biologické čištění za pomoci mikroorganismů, přičemž vzniklý sediment se opět odfiltruje.
Kal se pak musí stabilizovat, tedy nechat vyhnít – větší čistírny využívají technologie bez přístupu vzduchu. Vzniká bioplyn, methan, který se jímá a používá na výrobu elektřiny, kterou čistírna dodává za dotovanou cenu do sítě.
Pak se stabilizovaný kal odvodní (stále obsahuje nejméně tři čtvrtiny vody) a předá se k likvidaci – za to čistírna platí – zhruba pětistovku za tunu odvodněného kalu. Berou si ho a vydělávají na tom zemědělci, kompostárny či skládky. Kalu nicméně v porovnání se statkovými hnojivy jde na pole jen asi jedno procento.
Domácnostem hrozí zdražení
„Pro řadu subjektů by vyhláška znemožnila přímé využití čistírenských kalů na zemědělské půdě,“uvedl Oldřich Vlasák, ředitel SOVAK ČR (Sdružení oboru vodovodů a kanalizací). Anaerobní vyhnití totiž malé čistírny neumějí a ani to není stoprocentní způsob, jak bakterie před použitím kalu na poli definitivně zlikvidovat. A ani vyhnívání v kompostárnách při teplotě do 70 stupňů nebude zřejmě stačit. Nejjistější je kal usušit a spálit či zpracovat pyrolýzou (termické zpracování bez přístupu vzduchu). A to je drahé.
SOVAK odhaduje, že doplnění technologií pro sušárny a kotlů pro spalování či pyrolyzérů bude pro
majitele čistíren, zpravidla města a obce, vyžadovat investice ve výši 5 až 8 miliard korun. Domácnosti by to pak mohly pocítit na zdražení stočného o tři až pět korun za kubík.
Příkladem, kde se na vyhlášku už připravili a do investice se pustili jsou Bohuslavice, část Trutnova. „Investor nechce být závislý na jiných a čekat, až cena za likvidaci kalu stoupne nad dva tisíce korun za tunu nebo víc,“říká Jaroslav Fuka, ředitel HST Hydrosystémy, která tam technologii pyrolýzy za 58 milionů korun dodává a připravuje další desítku projektů v republice. V Písku zase stavějí za asi 40 milionů sušárnu kalu a kotel na spalování – vzniklým teplem se bude zpětně vytápět sušárna. Městům přispěje ministerstvo životního prostředí, má na termické zpracování kalu vyčleněny stovky milionů korun.
Většina provozovatelů čistíren nicméně s investicí vyčkává a sází na odklad nové povinnosti. Pod jejich tlakem minulý týden poslanci na zemědělském výboru Sněmovny požádali ministerstvo životního prostředí o posunutí účinnosti vyhlášky o pět let. Argumentují, že je nejprve potřeba udělat studii o tom, jestli tak přísné limity jsou skutečně potřeba. Rozhodnout se teď musí ministerstvo.
Podle Miroslava Kose, specialisty pro oblast technologie vody a zpracování kalu z firmy SMP CZ, je ale mikrobiologická kvalita kalů ten nejméně problematický parametr v kalech. Vadí spíše zbytky farmak a hormonů (antibiotika, antikoncepce) a dalších chemických látek (čisticí a prací přípravky) a mikroplasty, které na sebe tyto škodlivé látky vážou.
Toho jsou si vědomi i provozovatelé čistíren a hovoří se o tom také na úrovni EU. „Otázkou jsou i budoucí požadavky na kvalitu čistírenských kalů (farmaka, hormony) či materiálového využití látek z kalů (fosfor),“říká Filip Wanner ze SOVAK. Z popela vzniklého spalováním a takzvaného biocharu, produktu pyrolýzy, se dá těžit cenný fosfor, jehož přírodní zdroje docházejí. Ten se pak dá opět použít do zemědělských hnojiv.